2 dny ve městě Hoi An (s návštěvou chrámů My Son a výletu na Chamské ostrovy) /Vietnam

Město Hoi An ve středním Vietnamu bylo dalším cílem, přesunuli jsme se sem sedmý den našeho pobytu (přehled a itinerář naší cesty najdete v tomto článku). Pokud byste se do Hoi Anu taky chystali, doporučuji zkouknout sérii Kamu ve Vietnamu, kde zjistíte, co všechno nutně musíte ve středním Vietnamu ochutnat.

Z letiště v Da Nang jsme se Grabem přesunuli na vlakové nádraží (za 60 000 dongů), kam jsme si jeli koupit jízdenky na vlak na sever do Hue a noční vlak z Hue do Ninh Binh. Ty se nedaly přes internet rezervovat, jenom koupit a byl tam poplatek, tak jsme si řekli, že se pro ně cestou stavíme. Nakonec místa, co se na internetu ukazovala jako volná, tak v jejich systému byla plná, ale naštěstí tam vůbec nějaká byla.

Od nádraží to byl kousek na zastávku místního žlutého autobusu do Hoi An, bylo to trochu napínavé, protože jsme doletěli se zpožděním, zastávku začali hledat až v 17:30 a poslední autobus ten den měl jet v 17:50. Nakonec naštěstí přijel, sice jsme platili 60 000 VND namísto 40 000 VND a autobus byl hodně zajímavý a jel dlouho, ale byli jsme rádi, že vůbec jel a nemusíme taxíkem za 300 000 dongů.

Cestou začalo dost pršet, naštěstí po příjezdu do Hoi Anu pršelo jen drobně, tak jsme z autobusového nádraží přes město došli pěšky do hotelu Hoi An Ivy, kde jsme měli rezervované ubytování. Hotel můžu jedině doporučit, byl nový, nově zařízený, s obrovskou manželskou postelí, skvělou polohou kousek od historického centra města, na recepci byla vždycky nějaká moc milá slečna a snídaně byly naprosto luxusní.

Po sprše jsme vyrazili na trh a večeři – místní specialitu a jídlo, které mi z celého pobytu ve Vietnamu chutnalo nejvíc – Cao Lau. Rýžové nudle s marinovaným vepřovým, křupinkami a spoustou zeleniny. Jen byla škoda, že v deset hodin všechno v Hoi An zhaslo, končilo a celé město šlo spát, tak jsme to měli tak tak. :))

Na další den jsme si naplánovali výlet do chrámového komplexu My Son a na Marble Mountain. V hotelu jsme si půjčili motorku a po snídani vyrazili směr chrámy. Cesta byla skvělá, mezi rýžovými políčky a ve vesnicích na chodnících sušili rýži, feferonky nebo buráky a políčka pomalu žloutla a připravovala se na sklizeň.

Cestou jsme se stavili v obchodě s mobily a za 20 000 dongů si koupili neomezená data na měsíc. Sim kartu jsme měli od kamarádů, co tu byli pár týdnů před námi, takže na začátek pobytu nám ještě fungovala jejich data.

K My Son jsme dorazili někdy kolem jedenácté (bylo to asi 40 kilometrů) a jak se ukázalo, byl to úplně ideální čas. Sice bylo veliké vedro, ale organizované skupinové výlety, které sem jezdí z Hoi An, tu bývají brzy ráno, takže jsme se mezi chrámy procházeli skoro sami. Parkování bylo za 10 000 dongů, vstupné za 150 000 VND/osoba. Od parkoviště to ke chrámům bylo něco přes dva kilometry, takže buď můžete jít pěšky nebo vás tam hodí elektrický vozík. Trochu mi to připomínalo jurský park jen ti dinosauři tam nebyli. :))

My Son je chrámový komplex ze 7.-13. století zapsaný na seznamu UNESCO, pochází ze stejného období jako Ankor Wat v Kambodži, jen je menší. Jednotlivé skupiny staveb jsou označené písmeny, nejzachovalejší je A, B, ostatní jsou dost poničené americkými bombami z války, po kterých jsou tu patrné krátery v zemi.

Cestou zpátky na parkoviště se začaly valit černé mraky, hromy, blesky, tak jsme si dali oběd a pak rychle vyrazili směr Da Nang a Marble Mountains. To je skupina pěti mramorových hor, z nichž přístupná je jen jedna – Water Mountain. Vstupné je 20 000 dongů/osoba a když vystoupáte po schodech nahoru, najdete spoustu chrámů, pagod, jeskyní a vyhlídek. Nám začalo pršet, tak jsme vyměnili boty za žabky, oblékli pláštěnky a v dešti jeli 30 km zpátky na hotel do Hoi An.

V Hoi An se počasí umoudřilo, tak jsme stihli ještě objednat ušití obleku, koupit výlet na Chamské ostrovy v cestovce u trhu a zajít do proslulé restaurace Morning Glory na večeři. Dala jsem si zase Cao Lau (jak jinak, že? Kdybyste náhodou věděli o nějakém podniku u nás, kde ho dělají, dejte vědět!), tady měli lépe ochucené nudle, ale marinované maso měla lepší ta paní u stánku s plastovým mini nábytkem z předchozího večera.

Ráno v 8 hodin nás minibusem od hotelu odvezli do přístavu, kde jsme strávili 45 minut čekáním, než nás naložili na loď. Speed boat plná Vietnamců byla docela zážitek, ale byl tam ještě jeden pár Američanů a jedni Australani. První zastávka byla v přístavu Bai Lang, kde jsme měli hodinu volno. Prodávali tu spoustu živých mušlí, ktevet a dalších potvor, které vám hned orilovali. Prošli jsme se městečkem, mrkli na pagodu Hai Tang a studnu, jen přístřešek pro lodě za bouře jsme neviděli a dali jsme si nápoj z cukrové třtiny.

Pokračovali jsme 10 minut na pláž, kde byl chvilku čas na převlečení do plavek a jelo se na útes na šnorchlování. Tam bylo pár barevných rybiček, ale nic extra.

Potom jsme jeli zase zpátky na pláž se převléct a do další vesnice na oběd. Posadili nás ke stolu pro bělochy, kde jsme měli parádní jídlo, samé ryby a mořské plody, a na rozdíl od domorodců i vidličky.  Vůbec všechna jídla na organizovaných výletech byla skvělá, pokud teda nepočítám výlet do delty Mekongu, tam to nebylo nic moc. Po obědě byli všichni nahnáni na relax na lehátkách hustě naskládaných pod stromy, tak jsme se šli radši na pláž vykoupat. Pláž nebyla nic moc, rybářská vesnička, ale voda čistá.

Po půl hodině se jelo zpátky do přístavu a odtud mikrobusem zase k hotelu. Protože výlet byl jenom půldenní, měli jsme čas si konečně prohlédnou uličky Hoi Anu a místní pouliční trhy za světla. Na svačinu jsme si dali Mango cake – kuličky z rýžové mouky uvnitř s oříšky a cukrem, nevím teda, kde bylo to mango, ale bylo to moc dobrý.

Musím říct, že Hoi An bylo jedno z míst, které se mi z Vietnamu líbilo nejvíce. Byla tam strašně příjemná poklidná atmosféra, jak v uličkách nejezdily motorky ani auta. Taky spousta lampionů, které ale kupodivu nemají žádný zvláštní význam, jsou prostě jen hezké a turistům se líbí. Město je zapsané na seznamu Unesco díky architektuře domů z 16. a 17. století, které v sobě mísí japonské, čínské a portugalské vlivy. V té době byl Hoi An významný mezinárodní přístav a sjížděli se sem nejen asijští, ale i evropští mořeplavci a obchodníci – hlavně Portugalci a Italové. Do seznamu památek je zapsáno více než tisíc objektů, kromě japonského krytého mostu i několik shromažďovacích a obřadních síní bývalých čínských kongregací, ale i zdobné domy, které si tu postavili obchodníci a některé z nich jejich potomci stále obývají. Řada budov je ze dřeva, v těch bohatších jsou trámy zdobené řezbami. A kromě architektury tu najdete i různorodou nabídku jídel a speciality, které jsou k dostání právě jen tady v Hoi An. 

Večeři jsme si dali v tržnici, kde měli jídlo pěkně vystavené, takže se dalo vybírat i očima. Zkusili jsme jarní závitky a místní specialitu – knedlíčky white rose dumplings z rýžové mouky plněné krevetou. A smažené ban long dumplings s masem, zeleninou a červenou omáčkou.

Po večeři jsme ještě vyzvedli oblek, vyzkoušeli místní atrakci – plavbu na lodičkách (70 000 VND za 15 minut) a odolali neodbytným prodavačkám loděk se svíčkami, které se na řece pouští. Nakonec jsme si dali ještě strašně sladké Ché a zařídili transfer na nádraží v Da Nangu na druhý den.

Ještě mapka: