Dnes se ke mně dostal jeden zajímavý rozhovor s jazykovědcem a bývalým ředitelem ústavu pro jazyk český Karlem Olivou.

Protože s obsahem velmi rezonuji, nedá mi to a sdílím jej i tady i se svými postřehy v několika dalších řádcích 🙂

Jazykovědec Karel Oliva.
Zdroj

Kéž by tohle dorazilo i k nám! Na téma šprtání se násobilky nazpaměť jako básničky jsem si s naším panem ředitelem hezky popovídala při cestě ze školy už loni a připustil, že to není nutné… Ale že není zastáncem „experimentů“… ach ta diplomacie, ta mě vždycky srazí do kolen .-)

Jedním dechem taky dodal, že však existuje školní látka, u které se bez memorování neobejdeme. A jako příklad uvedl vyjmenovaná slova.

Tak to je něco pro mě! 🙂 Nikdo mi nenamluví, že poctivou četbu knih, při které se čtenář opakovaně a nenásilně se správným psaním svého rodného jazyka seznamuje, nahradí nazpaměť naučená „básnička“.

Básnička, která se pak zkouší. A navíc taková, kterou pak spousta děcek ani neumí používat v praxi – a podle toho pak vypadá nejen ústní, ale i písemný projev.

Jaký přínos má to, že dítě odrecituje 7 „vyjmenovaných básniček“ tam i zpátky, když pak i přesto seká při psaní jednu chybu za druhou, protože prostě umí jen tu básničku?

Sama nejsem proti tomu, aby měly děti možnost se s vyjmenovanými slovy formou „seznamu“ seznámit. Seznámit, ne nutit děti, aby se je učily nazpaměť přesně za sebou jako básničku a pak to zkoušet! 

Naopak bych dala dětem co nejvíc příležitostí upevnit si a procvičovat znalost psaní vyjmenovaných a jim příbuzných slov v písemných pracích a klidně i diktátech, kde jsou použity v různých variacích ve vhodných větách. A hledala způsoby, jak probudit jejich vnitřní motivaci k tomu víc číst knihy .-)

Co vy ostatní? Jste pro „básničky“ ve školách nebo jste proti nim a co vás k tomu vede?

Mějte krásný den

A.