Je začátek května, sedm hodin ráno. Naprosto znaveně se loudám po vylidněné Grafton street a poprvé za celou dobu v Dublinu si stíhám v klidu prohlédnout St. Ann’s church. Skoro to zde nepoznávám. Nikde ani noha. Autobusy, auta a cyklisti, kterých tu je běžně všude až přespříliš, jako by zmizeli lusknutím prstu. Ten rozdíl je opravdu hodně znát. Jsem tu absolutně sama a kolem je ticho. Jediný zvuk, co tu můžete v sobotu ráno slyšet, je řev racků a sem tam na zemi zašutsí ve větru nějaký ten pohozený papír, či kutálející se plechovka. Po páteční noci je totiž v ulicích kromě tohoto nezvyklého ticha i docela solidní binec. Mírně řečeno.
V kontrastu s běžným dublinským ruchem se v takovém tichu skoro až cítíte divně a nervózně.
V hlavě mi zní věta z filmu Asterix a Obelix, který ve svých skoro-třiceti umím takřka nazpaměť. (Potlesk.)
„Dal bych přednost klidu většímu, nebo i menšímu…“
O půl hodiny později sedám do utobusu a nechávám se odvézt na sever ostrova. Je nádherně slunečno a obloha opět bez mráčku. Štve mě, že jsem si nabalila svetr a hodila na sebe těžký a zbytečně teplý nepromokaý kabát. Cestou poslouchám The Cranberries a hudbu z Riverdance. O hodinu později přejíždíme „the north border“, opouštíme Irskou Republiku a ocitáme se v Severním Irsku. A mně přijde od operátora sms, která mě vítá ve Velké Británii.
Northern Border je hranice mezi Irskou republikou (Irish Republic) a Severním Irskem (United Kingdom). V praxi je to žlutá čára namalovaná přes silnici, kterou přejedete, aniž byste si toho všimli. Čeho si ale všimnete hned, je okamžitá absence irské gaelštiny, čili anglicko-irských bilingvních nápisů na cedulích. Irové ze severu totiž irštinu jako oficiální národní jazyk neuznávají a co víc, jakožto „Britové“ se ji odjakživa snaží co nejvíce potlačit, či lépe, vymýtit. (Uvozovky jsem použila proto, že příslušnost k Britům je zde na severu dost matoucí a kontroverzní téma….VYSVĚTLÍM DÁL)
Irština je na severu tabu.
Na zbytku ostrova je oficiálním úředním jazykem.
A to i přes to, že jí tady nikdo nemluví.
…jen opravdu malá skupinka Irů, převážně vesničanů kdesi na západním pobřeží, se irskou gaelštinou stále dorozumívá na každodenní úrovni. Anglicky ovšem umí a taky mluví opravdu všichni. Zaujal mě fakt, že irština je v Irské republice povinným předmětem na základních i středních školách a dokonce je z ní i povinná maturita. I přes to ale irsky plynule neumí skoro nikdo a většinou to skoro spíš vypadá, že ji irové mají jen proto, aby mohli pár frázema, které jim po těch letech škole uvízly v hlavě, ohromovat opačné pohlaví z jiných zemí…. (A já vim, o čem mluvim…)
Nad „Conas atá tú?“ jsem přestala óchat a áchat asi po dvou týdnech, protože jsem pak nabyla podezření, že ti Irové jinou frázi snad ani neumí 😀
Zatímco já už uměla irskej název výjezdu, podjezdu, východu, letiště, rampy, „chůzí ke zdraví“, „na zdraví“, „dobrý den“ monument, hrad, „miluju tě“ a „dobrou noc“…. (Pak jsem nabyla dojmu, že s touhle zásobou už se lehce dorovnávám nejednomu „rodilému mluvčímu“ 😀 – samozřejmě řečeno s nadsázkou…
BELFAST!
Konečně v Belfastu. V hlavním městě Severního Irska. Ve městě, kam se spousta mých kamarádů z Ruska, Brazilie, Venezuely, či Mexika nemůže jen tak vydat na výlet, jako já, protože bez víza zkrátka a jednoduše NESMÍ. Zase jednou jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná za existenci Evropské unie a Shengenského prostoru. Británie by si podle mě už za samotnou myšlenku o Brexitu zasloužila pořádnou facku. Nevěřili byste totiž, jaké šílené procesy to jsou, abyste získali vízum do cizí země a ještě víc byste byli v šoku, kdybych vám řekla, že to stojí klidně i přes 100 Euro. Celá záležitost s Brexitem, jak to vlastně mezi sebou pak Severní Irsko a Irská republika budou mít, to je teď předmětem velkých diskuzí se spoustou otazníků.
Stále jsem v Irsku – ovšem zde vládne královna Alžběta, platí se zde Librou, majoritní náboženství není katolicismus, ale protestanství a vůbec…všechno je zde o dost jiný.
A teď to nejzajímavější.
Jak jistě víte, Velká Británie uznává za svoje oficiální náboženství protestanství.
V Irské republice jsou katolíci.
A pak tu máme Severní Irsko. Jakýsi pomíchaný okrsek Irů, kteří sami sebe vidí buď jako Brity a protestanty a stojí si za tím, že Severní Irsko má zůstat pod Británií a nebo jako irské nacionalisty, kteří Brity nemají zrovna v lásce (=vůbec), vidí sami sebe jako Iry a katolíky a dělají všechno proto, aby se Severní Irsko připojilo k republice a došlo k sjednocení všech hrabství v jeden celistvý ostrovní stát.
Mix těchto lidí, co jdou proti sobě jak v politice, tak náboženství, pohromadě v severním rožku ostrova.
Upřímně? Divím se, že se zde už dávno všichni nepozabíjeli.
Všechno vede k tomu, že se v Severním Irsku už od roku 1917, kdy se Irská republika od Británie konečně po Velikonočním povstání odtrhla (ovšem Severní Irsko nikoliv), odehrávají celkem drsné konflikty, kterým se obecně říká The Troubles.
Irové (protestanti) tu byli a stále jsou v jisté míře diskriminováni, utlačováni, šikanováni, měli problémy sehnat bydlení i práci, Irština je zde defakto zakázaná, irská trikolóra jakbysmet. Zatímco v Dublinu vidíte zelenou-bílou-oranžovou takřka všude, v Belfastu je všechno….říkám VŠECHNO jako na truc do bílo-modro-červené a aby to bylo všem na tutovku jasné, není vůbec výjimkou, když na vás ze zdi domu hledí několikametrová malba královny Alžběty II., nebo Královny Victorie S KŘIKLAVĚ modro-bílo-červeným pozadím.
Zatímco v Dublinu se vše jmenuje O’Connell Street, Pearse Street, Connoly station, Parnell Street (všechno irští nacionalisté, nebo účastníci Easter Rising), v Belfastu je všechno Victoria’s Street, Windsor avenue, Queen, Victoria, Elizabeth a tak dále…
Co mi přišlo už úplně na hlavu?
Drobné rebelie, které dodnes běžně vidíte v ulicích. Například v Dublinu jsou poštovní schránky zelené. V Belfastu Červené. Obě barvy rezonují s vlajkami příslušných států. No a čas od času se stane, že se lidé v Belfastu ráno probudí a zjistí, že „už zase“ někdo všechny poštovní schránky v ulici v noci přebarvil na zeleno! 😀 (Truestroy)
Co je naopak děsivé?
Belfast je rozdělen na „Irskou“ a „Britskou“ část. Tyto dvě části jsou oddělené zdí, ve které jsou v určitých místech brány, které se po večerech (dnes už symbolicky, nebo vůbec, to nevím) zavírají. Nazývají se paradoxně „Peace walls“ a byly postavené v roce 1969. Mají minimalizovat konflikty a střety mezi irskými Iry a britskými Iry. Zdá se to absurdní, ale pravdou je, že kvůli těmto konfliktům už za celou dobu zemřely skoro čtyři tisíce lidí. Peace walls jsou tu hlavní turistickou atrakcí, přičemž velká většina lidí nemá ani ponětí, co to je a k čemu to je. (Ale na fotku na instáč dobrý žejo :D) V Irské části na vás ŘVE všechno v IRSKÝCH barvých a nápisech. V té Britské NAOPAK. EXTREMISMUS.
„Zábavná“ historka nakonec.
S jedním Irem z Belfastu jsem se seznámila, protože pracoval v Dublinu. Když jsem ho během rozhovoru tak nějak letmo nazvala „Irem“, jakože „vy Irové“, nebo „tvůj irskej akcent“, nebo „vaše irská hudba“, vždycky na mě vrhl takový skoro až dotčený pohled se slovy „Tereza, I’m not Irish. I’m British, ok?“ a pak za chvilku „OK, once again. I’m telling you, I’m NOT Irish!“ 😀 A my jsme si z něj pak s mýma spolubydlícíma utahovaly, protože toto byl zaručený terč a jeho ultra citlivý místo. (=mindrák!)
Takže až budete chtít vytočit Ira ze Severního Irska, řekněte mu, že Severní Irsko je pořád IRSKO, že to je i v názvu, tak ať laskavě zklidní hormón, že je prostě IR a hotovo. To pak uvidíte to tóčo…
Jo, že je v Belfastu TITANIC MUSEUM, to je sice pravda a určitě je to vzrůšo, ale já vám o něm tak nějak nic zatím říkat nebudu, protože jsem se dovnitř nedostala. Mám jenom pár fotek zvenčí a dovnitř se DOUFÁM dostanu příště, protože co se Titanicu týče, jsem skalní FANYNKA už od mých pěti let, kdy jsme započali rodinnou tradici – půjčování kazety ve videopůjčovně na Mikuláše! (Vánoční filmy na Vánoce? Too mainstream :D)
Titanic znám nazpaměť, My heart will go on jsem nejdřív milovala, pak jsem tu písničku začala v mých osmnácti oficiálně nesnášet (jen jako), protože ji stejně odjakživa pokaždé v autě zesiluju a nahlas si s chutí zabékám „YOOOOOU’RE HEEEERE, THERE’S NOTHING I FEAAAAAR….! (Když jedu sama. Pochopitelně.)
Titanic byl v Belfastu postaven společností White Star Line. I když byla loď oficálně britská (tehdy v roce 1912 bylo pod UK ještě komplet celé Irsko), nejeden Ir se jí rád pochlubil, ať už katolík, či protestant.
Ostatně, jak i můžete slyšet ve filmu „Je to Irská loď. Postavili ji Irové. Je pevná jako skála!“ Jo, vsadím se, že po jejím potopení se všichni Irové shodli na tom, že byla přecejenom spíš britská… 🙂
To jsem se zas rozkecala… Ale jak jde o Titanic a nebo Irsko, tak se neznám…
Tolik k dnešnímu historickému okénku. Snad jsem vás neunudila…
Jo! Abych nezapomněla. Když se nakonec Irové a Britové „domluvili“ (po jednom z největších irských povstáních a rebelií v dějinách – Easter rising) na tom, že se Irsko od Británie odtrhne, měla Británie podmínku. Irové, kteří se cítí jako Britové a chtějí zůstat v UK, budou mít svůj vlastní kus území a zbytek Irů-katolíků si může nechat to ostatní území. Návrh byl 20 % pro protestanty a 80% pro katolíky. Velkorysé, říkáte si? Ani ne. Britové nechali Irům osmdesát procent ostrova s tím, že těch dvacet, co jim zůstalo na severu, byla ta NEJBOHATSÍ část ostrova na veškeré suroviny… Na zbytku ostrova stály za řeč jen lesy, které už ale Britové do té doby stejně stihli poctivě všechny vykácet.
Co dnes v Irsku tím pádem rozhodně nenajdete, jsou HADI (Protože je Sv. Patrik vyhnal – „krásné“ podobenství na chudáky Pohany, že…) a LESY aby jeden taky vyloženě musel HLEDAT (protože „British cut them all off.“ Tak se k tomu vyjádřil jeden Ir, kterého jsem poznala a který se ovšem necítil ani jako Brit, ani jako Ir, nýbrž se vždy toužil narodit jako …. NĚMEC … Nesnášel Guinness, nesnášel irskou hudbu a když jsem po něm chtěla, aby mi řekl něco v irštině, tak se tvářil vyloženě otráveně…no, po chvilce jsme se přestali bavit. Jak už víte, já Irsko totiž bezmezně miluju a kdo je nepřítel Irska, je i můj nepřítel :D)
