Podzimní procházka v parku St. Stephen’s green

Toť otázka za milión. 

Česko miluju. Miluju naše tradice, naši kulturu, přírodu, český jídlo a český filmy. Těším se, až si za pár týdnů dám u babičky vepřo knedlo, pak to zajím jejíma tradičníma buchtama a pak si pustím Básníky, S tebou mě baví svět, nebo Marečku, podejte mi pero. Těším se, až mi zase po cestě autem bude v rádiu hrát Kryštof, Mig 21, nebo Chinaski. (Klááro, stačí jen mááálo a budeme pááár…) Těším se na naše „echt“ český Vánoce se vším všudy, na naše koledy (a ano, i na Kájovo „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?“), na Turbonošt na brněnských vánočních trzích, na mamčino cukroví a tak… Znáte to 🙂

Ohromě se těším na rodinu a až zase uvidím všechny kamarády, který jsem teď poslední půl rok tolik zanedbávala (ale ne zas tak moc, hlasovky na WhatsAppu jsou spása!).

Po Vánocích mám v plánu jet s kamarádkou do Dánska, dokonce mám i v plánu vrátit se do Dublinu na pár dní na St. Patrick’s day… 🙂

A pak přijde několikaměsíční turbokotling a šrocení na státnice. Ale i na to se vlastně docela těším. Zubařina mi chybí.

Jen je to celý takový zvláštní. Nedokážu se totiž i přes to všechno „těšení se domů“ zbavit pocitu, že se mi odtud zároveň vůbec nechce. Za těch 7 měsíců jsem s Irskem a s Dubinem tolik sžitá a tolik jsem si zde na to zvykla, že je pro mě skoro až nepředstavitelný vrátit se do Česka. Je to zkrátka takový divný… A trošičku depresivní. I přes to, že se vlastně domů těším. 

Tolik jsem si zvykla na procházky dublinskými parky, vysedávání u Liffey, na mý oblíbený hospody a kavárny, na lidi zde, na moji milovanou Dame Lane, na ty zelený pláně posetý ovečkama a na Irský moře, útesy, ty drzý uřvaný racky… Bude mi chybět to, jak v ulicích pokaždé zní z hospod nějaká irská odrhovačka a vytváří zde tu typickou atmosféru (And it’s nooo nay neveeer, no nay never no mooooore….)

Angličtina už se mi v hlavě tak zautomatizovala, že když mluvím s někým česky po telefonu, připadá mi to divný. Uplně se vidím, jak budu v Praze na letišti mimovolně odpovídat ve stylu „thanks a million“ , nebo „cheers“ , a když do někoho vrazím, tak to bude jednoznačný „sorry“… 

Každopádně pomalu končí jedno moje důležitý životní období. Půl rok, kterej tolik věcí absolutně změnil. Půl rok, kterej změnil mě samotnou, obrátil můj život vzhůru nohama a kterej mě toho tolik naučil. A půl rok, kterej byl tím nejlepším, až BLÁZNIVĚ a NEUVĚŘITELNĚ nejlepším, v mým dosavadním životě. A s tím se zákonitě pojí nějaká ta nostalgie.

Jsem teď totiž v takovým rozpoložení, že mám potřebu cestovat a být zkrátka „pryč z domova“.  Irsko, jiná kultura, poznávání nových lidí, nových míst, angličtina a tak celkově všechny výzvy, se kterýma se tu celej ten půl rok setkávám, mě neskutečně baví a naplňují a já POŘÁD NEMÁM DOST. 

Jinak, dnes jsem se vydala na procházku do NEJKRÁSNĚJŠÍHO parku v Dublinu – St. Stephen’s green. Ty podzimní barvy jsou tu naprosto úžasný. 

A ten božskej KLID.

Loudavě jsem se zde procházela asi hodinu a přemýšlela nad vším možným.

Včera sem přivezli úplně novou sochu – THE HAUNTINGS SOLDIER, tak jsem ji šla omrknout.