… abych to naše křížalí potěšení mohla připravovat s chutí a radostí 🙂

Už několik let na přelomu léta a podzimu, s využitím sušičky ovoce. I přes tohoto šikovného pomocníka, který proces sušení výrazně urychlí, jsem si ale k sušení ovoce (zeleninu jsem ještě nezkoušela), musela hledat chvíli cestu.

Sušičku jsem si doma vyškemrala už hodně dávno, před více než deseti lety. Když jsem s ní ale sušila poprvé, cítila jsem se „podvedená“ a přišlo velké zklamání. 

Byla jsem zvyklá na rychlé tempo úplně ve všem – v práci, ve volném čase, ve sportu… a asi jsem tak nějak očekávala tu ultra rychlost i od sušičky. Několikahodinové sušení mi ani trochu nezapadalo do mého zrychleného života… Neskutečně dlouho mi trvala i příprava ovoce na sušení a jeho ukládání na síta v sušičce. 

Když pak bylo konečně hotovo a já viděla po tom všem „úsilí“ pidi hromádku křížal, bylo to k vzteku 🙂 A na sušičku jsem na pár let zanevřela.

Mateřství s sebou kromě dvou krásných a zdravých dětí přineslo i mnoho zajímavých spouštěčů vnitřních myšlenkových pochodů, které jsem dřív neznala, dobrých, i těch horších. S křížalkami si ale spojuji to první 🙂 Začala jsem znovu objevovat to zapomenuté či potlačené, které jsem dřív měla ráda. „Oživení“ sušení křížal k tomu patřilo také.

Když jsem na mateřské začala znovu se sušením křížal, byly ty pocity s nimi spojené úplně jiné než dřív. Přišla radost a užívání si celého procesu. Sama od sebe, jen tak. A já najednou přesně věděla, jak to udělat, abych u toho nestrávila půl dne a vytěžila z jablíček maximum. 

Možná jsem k tomu dobrému pocitu potřebovala jen někoho hodně důležitého, pro koho to všechno dělám 🙂



Pokaždé u toho vzpomínám na svou praprababičku, která je kdysi sušila v troubě a pak dosušovala na volném vzduchu na prkýnku na ústředním topení. S pradědou vždycky zpracovali neuvěřitelné množství spadaného ovoce (kromě sušených jablek dělali i vynikající sušené hrušky) a rozdávali pak po celé rodině. Měli obdivuhodnou trpělivost a výdrž. Nebylo to o hodinách, ale o dnech či týdnech… a přesto to pro nás dělali rádi a nikdy jsem je neslyšela ramcat, kolik je s tím práce a zabitého času…

Některé věci člověku nedojdou a ani nemohou dojít okamžitě. Chce to jen ten „správný“ čas, pak dojde i na akci 🙂

Krásné „baboletní“ dny

A.

PS: letos i se dvěma malými pomocníky 🙂