nakonec nebudu psát jen o večerech, ale taky o ránech, kafíčkách a ostatním. Každý, opravdu každý večer jsme byli u vody. Manžel je vášnivý, řekla bych až závislák na plavání, děcka se taky vyřádí a Bertík se už taky přidal. První polovinu „proplaval“ s kruhem jakoby zlomený v pase nahoru, jenom aby si nenamočil hlavu a druhou polovinu zase „proplaval“ pod vodou s brýlemi na nose. Já jsem teda letos do té vody vlezla taky, protože ta vedra byla neúprosná i na horách. Když jsem nebyla ve vodě, fotila jsem západy slunce a podobné úkazy a těch mám nespočet …
… kafíčka byla občas domácí, to když jsme ten den jeli „pouze“ k vodě …
… občas v restauraci. Každý den to na kafíčko prostě nešlo/ nevyšlo …
… nás všech sedm na kafíčku v XXXLutzu …
… jak jsem na začátku příspěvků z Alp psala, nebylo vždy nádherně. Nemyslím počasí, to bylo jako všude velmi letní. Teplou mikinu jsem ani nevytáhla z kufru, stačilo mít pár triček a jeden svetřík. Byli jsme pár týdnů v krásném prostředí, na vzduchu, který bych chtěla mít tady doma. Všude stromy a zeleno. Taky jsem denně vařila pro sedm, vlastně deset lidí (tři kluci jsou ve věku, kdy snědí dvě dospělé porce). Dovolená v tom pravém slova smyslu to nebyla … jako každý rok jsem váhala jestli vůbec jet. Týden před odjezdem mě v jednom kuse děsně bolela hlava. Až jsme s manželem probrali proč to asi je, bolest lusknutím prstů přestala. Ano, bylo to tím, že mám jet tam, kde se necítím dobře … po letošní zdravotní zkušenosti mám docela obavy, aby se to zase neprojevilo na zdraví … sice se všichni snažíme, ale to na atmosféře nepřidá. Obdivuju všechny, kteří tzv. patchworkové rodiny zvládají. Nám se to nepovedlo ani s mými kluky, ani s manželovými dětmi. Děcka by tam pochopitelně chtěly mít svou maminku a já zase své děti (což je v obou případech už samozřejmě nereálné). Nebo bych aspoň chtěla mít partnera, se kterým můžu sdílet – tohle jsme si oba s manželem před lety představovali jinak. Bohužel každý chceme něco jiného a vlastně fungujeme „jenom“ jako rodiče pro Bertíka (i když ten je z toho tak zmatený, že nevím, jestli mu to více neubližuje) a to se odráží naprosto na všem. Možná je to hloupost, ale na té „mé“ kávě trvám jenom proto, že tam chci mít něco svého. Jinak bych si připadala jako kuchařka na stanovém pionýrském táboře – i ty podmínky jsou podobné … byla jsem ráda, když děcka vzaly Bertíka a já jsem mohla mít chvilku sama pro sebe – ale tady mě opět napadalo, tohle jsi přece nechtěla. Chtěla jsi mít rodinu a partnera … jela jsem, protože jsem si nedovedla představit být tak dlouho bez Bertíka. Ale možná už tam jsem jako rušivý element, který je většinou smutný. Manžel to vidí tak, že jsem pořád naštvaná a kdo se na to má dívat. Ne, naštvaná jsem byla jeden podvečer a jeden oběd, jinak mi bylo opravdu smutno, ale to mu nevysvětlím … kdo jste dočetli až sem, vím, že je to zmatený odstavec, ale děkuji za přízeň, potřebovala jsem se z toho vypsat …
… a teď ještě ta rána 😉 …
… fotila jsem většinou kolem šesté ráno, když jsem nemohla spát. Bavilo mě vylézt z postele, otevřít okno dokořán, vyfotit mlhu a čerstvý vzduch a zase do postele zalézt a snít o tom, jaký bych ten život chtěla mít …
… přeji všem krásnou neděli …
Danka
