V den odjezdu do Legolandu slavila Barunka své páté narozeniny. První pětiletka za námi. Uteklo to, ani nevím jak.
Rozhodně jsme se s ní po tu dobu nenudili a je mi jasné, že ani do budoucna nebudeme :o).
Svéhlavec, který ostentativně a denně trénuje naše nervy, důslednost, vůli nepovolit, hranice, kam až může zajít, když se po ránu vydá k sousedom, my o tom nevíme, 45 minut ji hledáme, jezdíme zoufale po vesnici a doufáme, že ji někdo neukradl, když jí říkám opakovaně, ať nosí na silnici boty, ale ona oběhne barák a jakmile je z mého dohledu, boty nechává na zemi ještě před brankou, když se ráno dohodneme, co si vezme na sebe a ona schválně přijde z patra v něčem jiném, o ponožkách a dalších svršcích válejících se všude kolem nemluvě, když mě opakovaně upozorňuje, že na zahradě zase kočka udělala bobek a já za pár dní zjistím, že to nebyla kočka, ale Baru a to ne proto, že by nevěděla, co dělat, když to na ni přijde a nezvládla by to sama, když to tak dělá již od prvopočátku /je líná? zkouší mé nervy?/, ale zřejmě proto, že jde o další “válku” mezi námi, nebo co to vlastně je.
Jenže když večer usne, opět se kochám pohledem na ni, stejně jako když tak typicky krčí nos při jejím opravdovém a upřímném smíchu, nebo se přitulí, nadšeně a vážně něco vypráví, hraje si s panenkami, se kterými si dlouze povídá, stejně jako když spořádá už třetí rohlík, si říkám, že je to stejně ta nej holčička na celém světě.
A ještě jedna příhoda z poslední doby:
“Mami, kdy půjdu do nebíčka?”
“To bude, Baru, za hodně, hodně, hodně dlouho. Až ty budeš veliká a budeš mít velké děti, jako jsem teď já, tak nejdříve půjdu do nebíčka já.”
Baru velmi utrápeně: “Mami, to ne, kdo mi bude vařit?”
Z toho vyplývá: maminka výborně vaří:-DDD. Tak si to interpretuji:-).
A teď k tomu malinovému dortu. Termín narozenin letos nebyl úplně šikovný vzhledem k našemu výletu, upekla jsem tedy jednoduchý a rychlý malinový dort den předem. Recept jsem našla u Ivanky Za městem…
Moc mi chutnal.
Hezký den.
