Je 6 hodin ráno, jednoho všedního dne minulého týdne. Vjíždím autem do hlavního města po prázdném „okruhu“ a samozřejmě, jak jinak, dodržuji rychlost… Světlo hledá svoji cestu šedivými mraky a vytváří plejádu pastelových barev s narůžovělým podtónem, které dopadá na silnici, domy a mosty, a zároveň se zpět odráží do šedivých mraků. A zároveň mne láká… Tentokrát jedu do práce autem a modlím se, aby těch pár míst, které máme vyhrazené na parkování, zůstalo ještě volných. Nikde žádná kolona, sem tam projede auto, problikne lampa, pejskař venčí psa a mladá žena ve sportovním, běží a běží…
Vystupuji z vozidla a jdu pár desítek metrů k několika místům, které mají právě teď, v té pro mně jedinečné chvíli, kterou cítím asi jenom já, projíždějící popeláře v to nepočítám, nehmotnou cenu prolínající se do úžasného zážitku.
To velké město mne vítá. Dobře ví, že jsem mu zcela oddaná, ačkoliv jsem nebyla při narození omývaná vodou z Vltavy, ale kdesi daleko mi poprvé šplíchlo na čelo Labe…
I tak, mne za těch tisíc let, co jsem s ním spjatá, zcela pohltilo, a když chce, tak mne pokaždé zasáhne přesně tam, kam chce jenom ono samo, pěkně doprostřed hrudníku, vlevo, k mečové kosti…
