Czech design: Rückl

Mám tu pro vás pokračování českých značek, o kterých stojí za to vědět. Sklárna Rück není ani tak nová ani tak malá značka, ale je česká, má dlouholetou tradici a teď chytá svůj druhý dech. 

Díky projektu Do výroby jsem se mohla podívat přímo do výrobních hal a navíc se setkat s designerem Rony Pleslem, kterého možná znáte jako autora poslední verze sošky Českého lva. 

Tahle rodinná sklárna funguje již od roku 1846 nedaleko Prahy v Nižboru, kde stojí továrna dodnes. Založil ji Antonín Rückl, který se rozhodl vybudovat v té době něco neobvyklého. Kdysi se sklárny vznikaly jen v oblastech, kde se těžil potřebný materiál na výrobu. Ukázalo se ale jako moc chytrý krok, mít sklárnu na železniční trase mezi Rakovníkem a Prahou. Protože od výroby už to bylo jen kousek k prodeji. Sklárna přečkala i těžká období první světové války. Zlatá léta zažívala kolem roku 1923, kdy se z podniku stala akciovka a měla prodejny všude možně po republice včetně Prahy. Část své výroby vyváželi i za hranice např. do Anglie, Belgie, dokonce i Indie. Díky spojení s prvními designéry získala v roce 1935 na výstavě v Paříži významné ocenění Grand Prix a tím i světový věhlas. Ránu přinesl až komunismus, kdy byla firma zestátněna a její produkce minimalizována  a přesměrovaná na úplně jinou výrobu než doposuď. Sklárnu musel po neúspěšných resistucích vykoupit od státu pravnuk Antoníny Rückla Jiří za 35 mil. Kč. Od koupě se sklárna snaží postavit na nohy. 

A díky Ronymu Pleslovi se jim to daří. Nestačí totiž jen vyrábět prvotřídní broušené sklo, ale je potřeba i vědět a sledovat trendy. Proto kromě klasických broušených váz, sklenic a dalšího, tvoří  Rony něco úplně nového, ale stále s rukopisem sklárny Rückl.

Při prohlídce jsme si prošli halu s pecí, kde se z olovnatého křišťálu vyfukovaly části skleněných lustrů pro Lasvit, který si je tu nechává vyrábět. Mně tahle ruční dovednost vždycky fascinovala.  

Každý kus má na sobě takovouhle zátku, ta se po zchlazení přesune na halu vedle, kde se podle přesných rozměrů sežízne pomocí laseru. Čistě a hladce tak, že jde pak rukou jednoduše odlomit.

Když máte okraj ale nepravidelný, tak se musí řezat ručně a potom se pomocí broušení zarovná dohladka.

V další šásti prohlídky jsme se podívali na brusírnu. To bylo pro mě z celého procesu asi to nejzajímavější. To je totiž ta nejkeativnější část. Na další fotce vitíte, co předchází tomu, než se na sklo vůbec něco vybrousí. Nejdřív se na každý kus předkreslí osnova, podle které se dělá vzor. V dalších fázích se brousí nejdříve větší hrany až po ty jemnější. Každý brusič má na starosti část celého výsledného vzoru. 

Rony je sympaťák. Už z TV na mě tak působil a naživo ještě víc. Je to umělec, ale nohama na zemi. Pořád si je vědom toho, že aby vzniklo něco takového, musí umět komunikovat s lidmi i s těmi ve výrobě a na dílně. Bez nich by nevzniklo nic. Zrovna drží v ruce sošku lva. Víte, že pokud se s ní chcete vyfotit, neměli byste dělat ani na fotku to klasické vítězné gesto?

Tuhle kolekci Contemporary jsem si z celého portfolia oblíbila úplně nejvíc. Zaujala mě už na loňském Designbloku, kde měli super instalaci, která získala i top ocenění ze všech. Prostě to mělo nápad a bylo to něco neokoukaného. Prvně totiž použily takové barvy jako je tahle pastelová růžová a kouřová v kombinaci se zlatými a stříbrnými detaily.

A celá tahle kolekce se nesev duchu matného skla, což je taky něco nového a mně se líbí mnohem více, než naleštěný křišťál. Je tak jemnější, ale surovější zárověň a je v tom vidět kus ruční práce. Naživo to bylo něco dokonalého. Já bych to na té brusce nikdy nevykouzlila 😀

Vůbec by mi nevadilo odnést si domů pokažené kusy. Prý se ale vrací do výroby a nechají se roztavit…

Co sklárnu živí? Kromě vlastní produkce, včetně autorských a limitovaných kolekcí, i vývoz a zakázky od jiných firem. Jsou jedni z mála, co se nebojí vyrábět větší řady, tak i zakázkovu výrobu o pár kusech. Až si budete dávat třeba pohár v myšákovi, nebo pivo v půlitru od Matušky, tak ty jsou taky od nich 🙂