Tak zase zvoní budík, já se z toho zblázním, většinu dovolené vstáváme dřív, než tomu bylo, když jsme chodili do práce… Tma, ticho, ostatní spokojeně oddychují a my se v tichosti oblíkáme, hážu pyžamko a žabky do včera večer sbaleného báglu, telefonem (který tu používám jen jako budík a baterku 😀 – už žádní zákazníci – to vám je po těch skoro sedmi letech v Telefonice takovej klid :-D) svítím pod postel, posbírám, co popadalo a plížíme se z pokoje… do koupelny – vyčistit zuby (samozřejmě pitnou vodou z láhve – ani tady v Costa Rice v luxus hostelu tomu moc nevěříme) a tradá na lov taxíků – kupodivu, jako by ho pro nás někdo objednal – červený taxík stojí přímo před hostelem, usměvavý pán nám pomáhá s bágly do kufru, Steve vysvětluje na jaký autobusový terminál chceme (jeho španělština se konečně trošku zlepšuje (u mě se bohužel nedá co zlepšovat – haha) a už základy docela válí – na začátku jen kejval a když jsem se zeptala co se dozvěl – vždy jen nahodil žabí pysky a pokrčil rameny 😀 Všechno ohledně busu a zastávky jsme si pozjišťovali už včera, tak jdeme najisto, já si kupuju svoji zdejší závislost – čokoládové sušenky Chokis (jsou úplně labůžovatý), sedáme do takovýho obyč busu (konečně ani horko – jako v chicken busu, ale ani kosa jako v luxusáku… ideál). Jsem utahaná jako kotě a tak po chvilce koukání z okna na klasickou ranní dopravní zácpu ve směru do centra, upadám do kómatu – sem tam se probudím tím, jak mám zalehlé uši – to se mi tu stává furt – změna nadmořské výšky se pořád měni tak razantě, že musím stále vyrovnávat. Po hodince cesty do mě drahý šťouchá a ukazuje mi překrásné, džunglí pokryté kopce, kterými projíždíme po příjemné klikaté cestě, mezi kopci se drží malé pruhy mraků – vypadají jako pavučiny zachycené o větve stromů, které vlají ve větru (ne nadarmo se tyto lesy nazývají – Cloudy forests – nemám tucha jak to logicky přeložit, aby to v češtině neznělo blbě 😀 – ale asi jsou to námi známé „Deštné pralesy“). No a jak jinak, než zase usínám – až mě vzbudí divnej pocit v nose – týýý vago strašný vlhko – jedním okem mrknu v pravo na Steva a chlubím se svým úžasný poznatkem a ten se jen pousměje ukáže prstem doleva a říká: „No aby ne, když jsi u Tichého oceánu.“ 😀 Nené… kouknu vytřeštěně z okna – a fakt jo – obrovská šedá placka v sobě zrcadlí ještě neprobuzenou a pošmournou ranní oblohu, v dálce se vlní kopce pevniny polostrova, na který se potřebujeme dostat… Hladina je klidná, jen o břeh z šedého písku se tříští nežné vlnky. Polorozpadlé opuštěné domky rozprostírající se po pláži, houpačky zavěšené do stromů zejí prázdnotou, nikde ani duše (ani pejsek…) Otevírám okno – začíná být trošku horko – a do tváře mi vlítne syrová a drsná vůně tohoto oceánu – vůně rybářských lodí… (Steve řiká: „Vůně domova.“ – Haha to je dobrý, u nás to je vůně kravských hoven, na Nověm Zélandu vůně rybiny 😀 ) Je zvláštvní, jak je Karibské moře a Pacifik naprosto o něčem jiném – nejen vůní, barvou, životem, slaností, ale dokonce i jejich hladiny nejsou ve stejné výšce (ale to uvidím na vlastní oči až v Panamském průplavu). Přijíždíme do přístavu, kde nás vyženou z busu, do ruky nám vtisknou růžový lísteček, který zanedlouho odevzdáváme o kousek dál a naloďujeme se na obr trajekt. Usedáme do restauračky k okýnku a cpeme se pečivem – snídaňka musí bejt 😀 Pak nadšeně utíkám na vrchní palubu a kochám se při 90ti minutové plavbě přírodou. Nalevo se v dálce tyčí obrovské hory, které se schovávají v závoji oparu, malé rybářské loďky v porovnání s nimi vypadají jako malé hračky z Kinder vajíčka. Napravo z moře vykukují malé i monstrózní kamenné útvary, které pokrývá zelená přikrývka z mechu a trávy. Ve vzduchu nad námi krouží černí rackové s červenými hlavičkami a těsně nad hladinou balancují pelikáni lovíci svou rybí kořist… Pak opět nasedáme do autobusu, ze kterého nás po půl hodině zase vyhánějí, abysme přesedli na místní katastrofický autobus, který nás táhne cestou-necestou k našemu cíli (na zadních třech sedačkách sedí rozvalený starší pán s prošedivělým vousem, který se táhne až po prsa… má veliké brýle, klobouk, hóóódně špinavé modré tílko, v kraťasech mezi nohama – které má do praku – díru jako do vrat, v rukách drží hole, má ovázaný kotník, který je totálně červený od dezinfekce… A smrdííí….ale tak strašně moc smrdííí… A aby toho nebylo málo, spokojemě si zpívá na celé kolo 😀 ) Příroda je tu plná života. V korunách stromů můžete zahlédnout nejrůznější opice nebo pestrobarevné papoušky. Kolem poletují obrovští motýli – jen na ně s otevřenou pusou civím. Jinak se tu všude pasou krávy a koně… Montezuma je malilinkaté turistické městečko (Jsou tu: dva ne zrovna levné – obchody s potravinami, jeden bankomat, pár předražených restaurací a barů, spousta hotelů a hostelů a dvě malé ušmudlané plážičky…) Nevím co se Stevovi na tomto místě při minulé návštěvě tak líbilo, že sem musel znovu – jelikož ani žádné vlny na surfování nevidím – příjde mi to i logické, jelikož jsme v zálivu… – a je mi líto těch jeho zklamaných dětských očí. 😛 Šplháme se kamenitou cestou k hostelu a ubytováváme se v malém pokojíku s obr postelí. Bohužel mají nějaký problém s vodou – neteče – ale prý to do hodinky opraví – ehm… 😀 Sprcha musela počkat až do večera. Zvenku se ozývají prazvláštní zvuky, srandovně zpívající ptáci a něco, co zní jako postiženej pes – haleká to na celé kolo – prý jsou to nějaké opice… mazec!! Jelikož je v Costa Rice tak draho, rozhodli jsme se nakoupit suroviny v supermarketu a udělala jsem nám báječnou česnekovou bagetku s česnekovým sýrem, rajčátkem a o trošku horší houbovou polívku z plechovky 😀 A hned se šetří – zdá se, že v tomto rituálu budeme muset pokračovat (a to jsem se té kuchyni na dovolené bránila zuby nehty – holt penízky se kutálej a nejvíc právě na jídle a přepravě, přepravu neovlivníme, ale jídlo můžeme…) Z ničeho nic se přihnala šílená bouřka, která nás zahnala dovnitř – sedíme tedy v pokoji, máme mega piknik v podobě všeho možného a nezdravého a koukáme na filmíky na tabletu:-D – uffff to vám je potom sladkém tak těžko, hlavně, když na to nejste zvyklí 😀 Druhý den opět brzy vstáváme (opice halekaly celou noc) a vyrážíme na celodenní výlet na Tortuga Island – počasí se na nás ze začátku i docela usmívá, bohužel mu to nevydrží dlouho – ale je to náš asi třetí deštivý den za naši dovolenou, takže si nemůžeme stěžovat. (Hlavně když je tu léto = období dešťů.) Po měsíci a půl si užíváme výlet, který má konečně nějakou organizaci. Vyplouváme s „pouhým“ půlhodinovým zpožděním (co to je proti 1,5 hodině v předcházejícich zemích? 😀 ), přijemně nás přivítají 3 vymakaní borci, kteří ovládají perfektně angličtinu, ukazují nám pobřeží, pláže, vodopády… dokonce vidíme i delfíny. Chytli jsme i dobrou skupinu lidí, příjemně se s nimi povídá. Na pláži Tortuga Islandu vykládáme kuchaře, který nám bude kuchtit obídek a my se vydáváme šnorchlovat. Voda je bohužel zakalená deštěm, sluníčko je schované za mraky a my zhejčkaní karibikem jsme po půl hodince hotoví a lezeme do lodě, otevíráme pivko a čekáme, až se ostatní nabaží koukáním na rybičky 😀 Najednou se z oceánu přivalí mrak jak hrom a leje a leje a leje…joooo a taky fouká a fouká a fouká – brrrrr. Já sedím pod stříškou uprostřed lodi na zemi, zachumlaná do ručníku (haha studená plechovka v ruce moc nepomáhá 😀 ) a schovaná před přírodními jevy, usrkávám ledové pivko 😀 Ostatní skáčou zpět do vody, která je oproti ledovému vzduchu jako kafe – ani mě nehne 😀 Na druhou část šnorchlovacího výletu už vyráží jen půlka posádky – my s druhou půlkou jsme odvezeni zpět na ostrov (ke kuchaři 😉 ) – fakt ta viditelnost ve vodě nestála za námahu a drkotání zubama. Dávám se do řeči s kuchařem, který v altánku připravuje oběd… koukam mu vtíravě pod ruce, ptám se na koření a omáčky, nakonec se mu vnutím až ke grilu, kde se krásně ohřívám (zatím co ostatní mrznou a závistivě na mě koukají – no co, měli se vnutit oni 😀 ) Kuchař mi davá oždibovat, ochutnávat – no mám se jako v ráji – rozhodně líp, než kdybych v tom lijáku šnorchlovala 😛 Steve pobíhá v dešti jako malej kluk – objevuje zákoutí ostrova, fotí zdejší čuniky a je nadmíru spokojen 😀 – někdy je to výhoda, že jsou ti chlapi jako děti 😀 Já se učím krájet a ořezávat rybičku – teda obr rybu – nenašla jsem překlad do češtiny, jmenuje se Marlin – taková ta velká se špičatým čumákem 😀 Maso má krásné a tmavé – filety bez kostí. Připravujeme ji v rajčatové omáčce, česnekové pastě, cibuli, limetce, rozmarynu s trochou papriky – to vám byla mňamka – masíčko chutná jako kombinace mezi tuňákem a lososem – s rozmarýnovýma brambůrkama (pro nerybaře bylo kuřátko 😉 ). Jako desert jsme dostali kupu melounu a ananasu – no a samozřejmě jsme postupně vyprázdnili zásoby piva (mimochodem zdejší Pilsner se našemu nedá rovnat 🙂 ). Pak už jen půl hodinky zevlujeme na ostrově – věřím, že když svítí sluníčko, musí tu být překrásně! Tvrdí to i postarší paní, se kterou jsem se zapovídala – lítá sem dlouhé roky – stále na jedno a to samé místo. Každý rok stejné výlety, jako třeba tento… (Nechápu – proč lidi neobjevují jiná krásná místa a zakrsnou na jednom místě, které se poté sice stane krásnou nostalgií – ale co z toho? ) Je čas se dát na cestu zpět – balíme batůžky a tašky do obrovských černých pytlů a běžíme v ledových kapkách deště do lodi – týjo, snad těch 45 minut přežiju. Balím se do ručníku, který mě chrání před studeným větrem – i když zanedlouho řádně nasákne spoustou vody a ztěžkne – stále je to lepší než mrznout jen v bikinkách. Sedíme jak skřítkové v lodi, která poskakuje v obrovských vlnách – je to jako horská dráha (pištíme a smějeme se – nikdo není bručoun – užíváme si ten výlet tak jak je – se vším všudy). …a v ten okamžik, kdy tam tak sedím v klubíčku, zachumlaná v mokrém ručníku a prudce zavírám oči, jelikož se veliké kapky a vítr opírají do mé tváře… myslím na vás… na vás všechny, kteří čtou tyto řadky… Díky vám je tato cesta úplně jiná – lepší. To vy mě nutíte se na věci dívat z různých úhlů… Neproplouvám tím jen tak, ale uvědomuji si každou vůni, chuť, život a skrytou krásu toho co se kolem mě děje… Nebýt vás, asi si neuvědomim, že „Želví ostrov“ voní po liliích, že ukradený chleba tajně namočený v česnekové omáčce je mnohem lahodnější, než ten, co mi přinesli na talíři a hlavně, že i na dnešním deštivém dni je něco báječného, živelného a nezapomenutelného – usmívám se i v tom obrovském lijáku – a děkuji za to právě VÁM!!!Jen díky vám je každý můj jedinečný zážitek zapsán – a až budu příště vyprávět zážitky z cest – na nic nezapomenu – jako po cestování v Americe – ono se toho děje tolik, že nové zážizky zalepí ty starší a znovu a znovu – až z toho máte jednu samolepkovou hromadu 😀 Když naše loďka zakotví a my vyskakujeme ven – nepřeju si nic jiného, než horký čaj a horkou sprchu… Bohužel, nejen že v hostelu teplá voda neteče – ona zase neteče vůbec – tak jsem zmrzlinka zmrzlá, ulepená od soli, zachumlaná v postýlce a čekám na zázrak – haha joooo zázrak – nakonec jsem se myla ve studených kapkách né zrovna nejčistší vody (asi mají někde v potrubí řádnou ďouru – kterou v tom dešti asi těžko někdo opraví…) Drahý pro jistotu nevlezl do sprchy vůbec (to bude zejtra smrádek při dalším pětihodinovém přesunu) – udělal dobře – jelikož já se po té nezapomenutelné kapkózní sprše drbu 😀 nu nic, lupnu tam prášek proti alergii a je po starostech 😀 To je divoký život holky s batohem na zádech 😀 K véče si dáváme lahodonou… instantní polívku za dolar a je taky dobře 😀 a zítra hurá do Tamarindo – zdá se, že je to jedna z nej surfařských pláží, tak jsem zvědavá 😀 Kvalite fotek tentokráte né tak dobrá – brali jsem s sebou jen GoPro a pršelo :/
