Bylo třeba pustit námořníka k vodě. Už jsem tak zakotvená ve svým úžasným životě, že je těžký nechat si ho někým komplikovat. Člověk by čekal, že bude chlapům imponovat, když děláš to, co miluješ a dáváš tomu všechno.
Ne.
A taky upřednostňuju svýho psa před seděním v hospodě. Sorry.
Všechno je ve starých kolejích. Píšu, čumím se spolubydlícím na horory, píšu, sem tam se někde zapomenu, píšu a usínám s ledovým klidem na srdci.
Vždycky zhruba jednou za rok a čtvrt mám neodbytný pnutí zkusit si být ve vztahu. Ale jsem víc Bukowski, kterej zbožňoval kurvy, než Forest Gump a jeho láska k Jenny. Vztahy jsou jen pro ty, kteří jsou schopni ustát to psychický přetížení. Nic pro mě.
Whatever.
Včera jsem měla koncert, kterej jsem sveřepě odmítala a všemožnými způsoby se snažila, aby k němu nedošlo. Nepovedlo se.
Nejvíc mi šly písničky od Kurta Cobaina, asi proto, že jsem už pak byla v pokročilém stavu nacamranosti a cítila jsem se na to nechat si prohnat hlavou kulkou z brokovnice po slastně přepísklým odhadu heroinové dávky.
Koncert byl rozdělen do čtyř částí. Po dvou jsme zjistili, že už vlastně nemáme nic na ty další dvě.
Fajn, půjdu s kůží na trh a zahraju poprvé a naposled veřejně song Jsou noci.
Ten vznikl tak, že jsem si myslela, že si Pupu jenom tahá triko, když tvrdí, že bez problému dokáže napsat Horáčkovinu (neboli song jako od Michala Horáčka). Po 15 minutách, co mi jednoho sychravého sobotního dopoledne poslal text, byl song hotov.
Tak jsem šla s kůží na trh:
„Zahraju vám song, kterej jsem napsala. Text k němu stvořila má spřízněná duše Jiří Charvát, sedí tady vepředu v pruhovaným triku. Bude to trochu depresivní. A pro všechny, kteří o někoho přišli. A nemyslím úplně rozchodem. Protože o někoho můžete přijít i takovým způsobem, že už to nikdy nezalepíte, už nebude žádná cesta. Tak jedeme.“
jizvy z mých nehtů na tvých zádech
líné jak linky v přístrojích
co hlídají tvůj nádech, výdech
Jsou noci, kdy se nestýská
kdy se to jenom vleče
dopsala další propiska
jak škrtám uchazeče
co na mě zkouší levné fráze
to by ses vážně pousmál
ten úšklebek mi bude scházet
jsou noci bez lamp, bez svíček
paraván ze tmy kde se smí brečet
když svírám v rukou deníček
co psala touha
a rozum nečet‘
Jsou noci, kdy se nechce spát
a už vůbec ne být vzhůru
a měsíc, vlezlý delegát
zas dělá inventuru
A čeká, že se přestrojím
z negližé do pyžama
To se pak vůbec nebojím
že budu nadosmrti
sama
Pak jsem šla k baru připravit se o poslední zbytky vzpomínek na tenhle večer. Po cestě mě zastavila paní se slzami v očích.
„Pardon, nechci vás zdržovat, jen jsem vám chtěla říct, co pro mě znamená písnička, kterou jste právě zpívala. Před třemi lety mi umřel syn. Bylo by mu teď asi tolik jako vám. Už když jste to uvedla, naskočila mi husí kůže. A co pak přišlo, mě dostalo. Proběhl mi před očima celý život i události posledních let. A najednou jsem se necítila tak sama. Prosím, pokračujte v hudbě. Máte v sobě něco, co dává lidem sílu, i přestože ji dávno ztratili. Prosím, pokračujte.“
Se slzami v očích jsem pohladila paní po rameni.
„Děkuji. Je mi líto vašeho syna. Věřím ale, že se vám to povede překonat.“
„Nemáte zač. Podívejte…panáky nepiju. Ale pojďte si jednoho dát na mojeho Honzu. Zpívala jste totiž pro něj.“
Přisedla jsem si pak k paní a jejímu manželovi a naslouchala jejich utrpení. V tom mi někdo poklepal na rameno.
„Promiňte, měla byste chviličku?“
Byl to starší pán s bílými vlasy.
„Jéééé vy máte úplně boží vlasy! Tak bílý! A ten odrostlej ježek je tak přesnej! Vypadáte jako sluníčko! Můžu vám sáhnout na hlavu??“
„Ehm, no… můžete.“
Když se mé nadšení vrátilo do únosných rovin, vyslechla jsem pána.
„Hele, ten váš začátek byl příšernej. Byla jste nervózní. Kytarista trochu umí hrát, fajn. ale jakmile jste si vzala do ruky kytaru a začala zpívat, řikám si: Wow! Tak ta holka to tam má jako prase! Pojďte si ke mě do kavárny na hoďku a půl zahrát. Dám vám cokoliv, co budete chtít a potřebovat.“
…
Já fakt skončím jako Kurt Cobain…
