Zdravím z Číny,

na psaní tohoto článku jsem se obzvláště těšila. Jednak proto, že i pro vás to možná bude zajímavější vidět, jak reálně vypadá místo, které všichni znáte, a také pro mě, jelikož těch pět dní strávených v horách pro nás bylo jedním z nejkrásnějších výletů, které jsme v Číně zažili a při psaní si všechny krásné okamžiky opět připomínám, třeba jak jsme krmili divoké opice i jak jsme se kochali překrásnými výhledy. Ale popořádku. Varování! Asi si k tomu uvařte teplý čaj nebo kávu, dneska to bude nejspíš trochu delší:-)

Naší malé dovolené přecházelo poměrně dost příprav. Chtěli jsme být maximálně informovaní, co všechno je možné v parku vidět, kudy vedou hlavní turistické trasy i jak to na místě funguje s veřejnou dopravou. Najít kompletní a ucelené informace ale není zas tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát, takže jsem asi z pěti zdrojů vyhledávala a vypisovala zajímavosti nejen v parku, ale i v blízkém okolí. Samozřejmě jsme byli připraveni i na možnost improvizace, např. kvůli změně počasí. Nejvíce mi pomohly stránky www.chinahighlights.com/zhangjiajie/  a www.topchinatravel.com/zhangjiajie/. Lonely Planet pro celou Čínu je dobré pouze pro základní orientaci, ale na konkrétní plánování ho shledávám zcela nedostatečným. Ze všech informací jsem pak vytvořila ppt prezentaci, pěkně na každý den jeden slide, a manželovi ji představila k odsouhlasení:-D Hned jsme měli dobrý pocit, že víme, co chceme vidět. Bohužel jsem se dost často setkávala s informací, že tento národní park je mezi čínskými (samozřejmě i zahraničními) turisty hodně oblíbený a že musíme počítat s frontami na lanovky i autobusy trvající klidně tři a více hodin. Ubytování jsme měli zarezervované několik týdnů dopředu.

Z Changshy jsme odjeli v pátek podvečer a cesta měla trvat 5 a půl hodiny při vzdálenosti něco málo přes 400 km. Čím blíž jsme byli, tím víc jsme přemýšleli nad tím, proč, když už máme do cíle 40 kilometrů, nám cesta bude trvat další hodinu a půl. Odpověď přišla vzápětí, kdy jsme ze silnice odbočili na tankodrom, který měl být jedinou přístupovou cestou k našemu hotelu. Byla už noc a tu a tam jsme projeli místní vesnicí, samozřejmě bez pouličního osvětlení. Všude bordel a nikde nikdo. Navigace nám hlásila, že za kilometr budeme na místě, nicméně jsem si neuměla představil méně útulné místo k bydlení. Takže jsme zastavili podle navigace na správném místě. Vystoupili jsme. Všude tma, okolo pár domů a ve vzduchu prach, jak se tam pořád něco stavělo. V celém okolí byl pouze jeden dům, ve kterém se svítilo, a my to museli risknout a jít se zeptat kam máme jet. V tom domě mohl být kdokoliv, třeba místní stařešina nebo nějaká hospodyňka, a to bychom byli asi úplně odepsaní. Už jsem plánovali, že přespíme v autě. Naštěstí hezky upravený pán s mobilem v ruce a překladačem se nám snažil pomoci a zavolal na číslo našeho hotelu a vysvětlil jim, kde se právě nacházíme. Během deseti minut nám poslali někoho z hotelu, aby nás navedl. Jeli jsme dalších deset minut po již zpevněné cestě, ale širokou sotva pro jedno auto a vypadalo to, že jedeme snad na konec světa. Později jsme zjistili, že na booking.com měli cca o 4 kilometry uvedené špatné souřadnice hotelu. Konec světa to sice nebyl, ale konec silnice ano, dál už byly jenom hory. Opět žádné pouliční osvětlení, při jasné obloze tu musí být krása pozorovat hvězdy. I za tmy bylo poznat, že se jedná o velmi hezký hostel postaven v souladu s okolní přírodou, tedy vše ze dřeva, a jednotlivé apartmány vlastně byly takové malé chatičky, takže každá rodina měla svůj dvoupatrový domeček. Asi dvě minut chůze se potom chodilo do jídelny, kde jsme si každý den dávali snídani i večeři. 
Den první – Yuanjiajie

Další den jsme vstávali tak, abychom byli včas na snídani, které se začínaly podávat v 8 hodin. Ráno bylo přímo kouzelné, slunce vycházelo za horami a osvětlovalo ranní mlhy. Z balkonu jsme měli krásný výhled přímo do údolí.
 
Vzhledem k tomu, že ten den bylo opravdu krásné ráno a i podle předpovědi mělo být poměrně pěkně celý den, rozhodli jsme se změnit plány a jít přímo na Avatar hory. Podle plánu jsme je měli navštívit totiž až později. Řekli jsme si ale, že je chceme vidět za hezkého počasí a že túru údolím můžeme absolvovat kdykoliv později.

Nechali jsme se odvést ke vstupu do národního parku, který byl od nás asi 4 kilometry; byl vlastně jen pár metrů od místa, kde jsme předchozí den zastavili. Zaplatili jsme si třídenní vstup do parku, v ceně byla i neomezená přeprava autobusy v celém parku. Lanovky jsme si museli ale dokupovat zvlášť. Autobusem jsme se tedy nechali odvést ke stanici lanovky, která nás odvezla nahoru do hor, a dále autobusem po silnici k místům, kde začíná hlavní turistická trasa oblasti Yuanjiajie ve střední části národního parku, které se právě lidově říká Avatar Mountains, důvod je zřejmý:-). Velmi příjemně nás překvapilo, že navzdory informacím o davech turistů jsme na autobus čekali asi tak pět minut a na lanovku ještě méně. Přitom bylo jasně poznat, že kapacita čekáren na lanovku i přímo fronta k ní byla navržena pro stovky až tisíce lidí. Myslím, že hlavní turistická sezona je v létě a během čínských národních svátků. My tam byli v půlce listopadu, což už je trochu chladno a pravděpodobnost hezkého počasí je samozřejmě nižší. Nám ale toto počasí na turistiku maximálně vyhovuje.

Turistická trasa vede po vrcholech hor a již od samého začátku jsme poznali typické „avatarovské“ tvary. Jako první jsme míjeli největší přírodní most, po kterém jsme se samozřejmě prošli, obešli všechny vyhlídky a vrátili se na hlavní cestu.


Konečně jsme se dostali k Hallelujah Mountains, což je oficiální název hor, které byly inspirací pro Pandoru. Tato část je nejznámější a a turisticky nejatraktivnější, takže koncentrace lidí tu byla opravdu vysoká. Nedokážu si představit, jak to tu musí vypadat během hlavní turistické sezóny. Chodníčky, které jsou tu na stranách hor postavené, jsou poměrně úzké a kapacitně podle mě nestačí. U místa s nejlepším výhledem je model Avatara, se kterým se můžete za poplatek vyfotit.

Naštěstí pro nás nejsou Číňané velcí milovníci turistiky, takže jim stačí se dvěstěkrát vyfotit selfie a pak naskočí zpět do autobusu. Stejně tak to bylo i tentokrát, kdy po hlavních atrakcích zmizeli na parkovišti. My ale pokračovali dál a našli krásné místo, kde jsme si sedli, vytáhli svačiny:-) a vychutnávali jsme si klid a pohled do dálek. Prostě fantazie. Takováto místa, kde si můžeme sednou, najíst se a v klidu se kochat jsme potom začali vyhledávat cíleně a říkali jsme jim Místa na rozjímání.


Dorazili jsme k autobusové zastávce, od které nás měl autobus odvést zpět k horní zastávce lanovky. Bylo znát, že tato oblast je turisticky atraktivní v každém ročním období, takže jsme poprvé museli čekat na autobus spolu s dalšími mnoha lidmi a fronta to tedy byla pořádná. Čekali bychom minimálně hodinu. Takže jsme dostali ďábelský nápad jít pomalu po silnici směrem k lanovce a cestou si ten autobus jen tak mimochodem stopnout. Po pár stovkách metrů nás míjel autobus a po zamávání nám opravdu zastavil, takže efektivita našeho cestování byla stále stoprocentní. Sice jsme seděli tak různě na schodech nebo na sedačkách standardně nepoužívaných, ale to nám bylo srdečně jedno. Od lanovky jsme si ještě pár set metrů zašli k další zajímavosti, a to přírodní Velké čínské zdi. Na fotkách je už poznat, že se během dne poněkud zhoršilo počasí a na celou oblast spadla mlha, ale i přesto byla teplota celkem vysoká a pobyt venku komfortní.
Dolů jsme se rozhodli jít pěšky. Do údolí vedly dvě trasy, jedna kratší a druhá delší. My se vydali tou delší. Ke konci jsme začali už trochu brečet, trasa byla fakt dlouhá a i dost prudká a druhý den to bylo sakra cítit.
K dolní zastávce lanovky jsme se naštěstí dostali ještě před západem slunce a z hotelu jsme si pak zavolali odvoz. Ještě jsme se stihli pokochat útulnou místní atmosférou.

Den druhý – Tianzi
Oblast Tianzi Mountains se nachází v severní části národního parku Zhangjiajie a podle informací, které jsem našla, není tato oblast zdaleka tak populární jako ta, kterou jsme navštívili předchozí den. Bývá zde hodně mlh a ani skalnaté útvary nejsou tak dechberoucí, což můžeme potvrdit. My se opět nechali lanovkou vyvést nahoru do hor a autobusem se přiblížit právě k oblasti Tianzi. Opět absolutně bez čekání:-)

Mlhy nás provázely už od rána a byl to bohužel ten typ mlhy, co sedne a a bez jakéhokoliv pohybu přetrvává celý den.

V této oblasti bylo naprosté minimum lidí, což nás mile překvapilo, takže jsme si mohli dělat rozjímací přestávky skoro všude, kde to bylo alespoň trochu možné:-) Den pokračoval tím, že jsme pěšky procházeli tuto oblast a přitom postupně scházeli dolů do údolí na jih. Po několika hodinách jsme došli k úpatí hor, kde je postaven nejvyšší venkovní výtah světa (Hundred Dragon Elevator, čín. Bailong), který je proslaven tím, že na dvouminutovou cestu ním čekáte tři hodiny. Pokud bychom se chtěli svést, šli bychom na řadu hned.


K zastávce autobusu nám stále chybělo 8 kilometrů, takže jsme pokračovali dále po Gold Whip Stream, což je nenáročná procházka v údolí podél horského potoku a také známá svým výskytem makaků rhesus. Tyto opičky jsou takoví místní mazlové a i když se podle cedulí nesmí krmit, jejich minimální plachost dávala vědět, že je tu krmí úplně každý.

Shodli jsme se, že vidět takto hory zespodu je zajímavé úplně stejně jako je pozorovat svrchu, a že zespoda je mnohem více cítit jejich majestátnost.



Den třetí – Yellow Stone Village
Řekli jsme se, si když už jsme v horách, tak bychom si pořád neměli vozit zadky lanovkou a pěšky chodit jenom dolů a že bychom si nějaký kopeček mohli taky sami vylézt. Teda ne, že by mě nebolely nohy, právě naopak; dna dny táhlých sestupů bylo na svalech znát a chůze do kopce přeci jen je trochu jiný druh pohybu. Pro tento účel jsme si vybrali další část parku, tentokrát v západní části. Jmenovala se Yangjiajie a byla objevena teprve nedávno. Jejím poznávacím znamením jsou prudké kopce a pohledy na Avatar hory z druhé strany údolí. Na cestě jsme byli úplně sami. Tedy do té doby, kdy jsme z dálky slyšeli hlasy čínských mládežníků, kteří šli proti nám. Dělali hrozný rámus a vytahovali banán a hrozně u toho šustili sáčky. No a reakce na šustění sáčků je nejspíš podmíněný reflex makaků, protože v sáčcích obvykle bývá jídlo, tak se zničehonic po stromech dolů jako po požární tyči začali spouštět naši staří známí. Pořád škemrali o jídlo a dokonce na nás i chtěli šplhat a odtrhávat nám jídlo od úst. Teprve když jsme jim ukázali prázdné ruce, pochopili a odešli. Menší problém nastal, když jsme se kvůli krmení dostali mezi samici a její mládě, ta začala být agresivní a zaujala útočný postoj a tasila na nás zuby. To jsme pak raději odkráčeli pryč. Opičky nás provázeli v podstatě celou cestu nahoru. Když už jsme dlouho žádnou neviděli, jednoduše jsme vytáhli prázdný igelitový pytlík a začali s ním šustit, jakože vyndáváme jídlo. To jste měli vidět ten fofr, jak ty opice byli v mžiku u nás!:-)



Čím výše jsme stoupali, tím krásnější výhledy do údolí. Nacházeli jsme se na opačné straně Avatarových hor, ale atmosféru ten den dokreslovala nízká oblačnost a krásně plující mraky mezi horami. 

Během odpoledne se počasí zhoršilo a dokonce začalo mírně pršet, proto jsme cestu zpátky absolvovali lanovkou. V hotelu jsme si dali hezky teplou vanu a šli na večeři. Večeře byli každý den výborné a probíhalo to tak, že nás u stolu sedělo více a jedli jsme tradičním čínským způsobem, tedy hodně společných misek s jídlem plus základ vařená rýže a jedli jsme od každého něco. Vzhledem k tomu, že přes den jsme se stravovali pouze koupenými konzervami tuňáka a kukuřice, tak jsme pokaždé na večeři strávili minimálně hodinu.

Den čtvrtý – Tianmen Mountains

V národním parku Zhangjiajie jsme strávili celkem tři dny a vzhledem k omezenému času naší dovolené jsme čtvrtý den jeli o 30 kilometrů jižněji k městu Zhangjijajie, podle kterého je pojmenovaný celý národní park a v jeho jižní části se nachází malé pohoří, či horský masiv, který je opět jednou z TOP oblastí v celém Hunanu. Počasí nám ten den vůbec nepřálo, mlha, déšť, hrůza. Další „skvělá“ věc se stala těsně před výjezdem autobusu od hlavní brány, tedy že po pořízení snímku mi odešel foťák. Spojení těla a objektivu přestalo fungovat, nefungovalo ovládání clony (zůstala úplně zavřená) ani automatické zaostřování, pouze manuální. To mi radost neudělalo, jelikož za měsíc jedeme na zimní dovolenou a fotoaparát jsem chtěla vzít s sebou. Záruka také platí pouze na území Evropy a do té doby se do Čech nedostanu. Navíc oprava také trvá nějaký čas. Fotili jsme pak jenom mobilem.

Jako první jsme jeli autobusem k Tianmen Cave, což vlastně není jeskyně, ale díra v hoře vysoká 131 metrů a vytvořená pouze přírodou. Cesta autobusem k ní ale není nic pro slabé žaludky, protože to je cesta s 99 zatáčkami, ale pan řidič už to evidentně párkát jel, takže to bral pěkně zostra:-) Od vrchní zastávky autobusu je to dalších 999 dost strmých schodů přímo k „jeskyni“.

Tato jeskyně je známá také tím, že ji jistý šílenec jménem Jeb Corliss proplachtil v oblečení, co imituje křídla. Krátké video můžete zhlédnout zde🙂 Na konci videa je i vidět ona silnice a lanovka, kterou jsme pak jeli zpátky.

Od jeskyně vedou skrz skálu vyvrtané pojízdné schody, pomocí nichž jsme se velmi snadno dostali úplně nahoru. Kdyby bylo krásně počasí, asi bychom si to užili lépe, protože v ideálním případě a na reklamních prospektech se dá vidět třeba toto: 

Zdroj: www.youtube.com

Naše realita byla trochu mlhavější:-)

Nahoře jsme také míjeli snad nejkrásnější buddhistický chrám, který jsme v Číně viděli. Neuvěřitelně rozlehlý a perfektně udržovaný. Máme v plánu sem ještě jednou a nejpíš během února přijet a možná bude zimní krajina tou ideální atmosférou, navíc i opraveným foťákem:-)

Okruh po vrcholku hory nám pár hodin zabral a počasí se velmi rychle začalo zhoršovat (stejně tak jako moje nachlazení), dolů do údolí jsme jeli lanovkou. To jsme chtěli udělat tak jako tak, protože podle podle našich informací je právě lanovka to nejlepší místo, ze kterého fotografovat silnici, kterou jsme ráno přijeli.

Den pátý – Yellow Dragon Cave, cesta domů

Poslení den jsme měli naplánovanou návštěvu největší jeskyně v Číně – Yellow Dragon Cave. Od našeho hostelu byla 50 kimoterků daleko, ale vůbec to nevadilo, jelikož byla blízko zpáteční cestě domů do Changshy.

Jeskyně byla překrásná. Stalagmity, které vidíte, jsou některé až 10 milionu let staré. Uvnitř jsme se mohli držet buď průvodce a nebo si chodit po vlastní ose. Jeskně ale byla dost rozsáhlá a ztratit bych se tam asi nechtěla. Uvnitř jsme se zdrželi kolem dvou hodin.


Po návštěvě jeskyně proběhl rychlý oběd (mimochodem snad první čínské jídlo, které nám nechutnalo) a pak už hurá domů.

Pokud budete mít možnost se do Zhangjijaie podívat, určitě neváhejte! Doporučuji ale časně na jaře nebo pozdní podzim, kdy tu nebude tolik turistů a vy místo čekání na autobusy a lanovky můžete užívat přírodu. Autobus sice můžete ukradnout cestou, u lanovek si nejsem tak jistá:-) Anglicky a případně rukama nohama se tu také dá domluvit.

No, koukám na datum 25.11… asi mi budou trochu chybět Vánoce:-) Tady v obchodních centrech začíná vánoční výzdoba s podobiznami Santa Clause a nápisy Merry Christmas, přitom Číňané Vánoce neslaví, chodí normálně do práce a Vánoce berou jen jako příležitost k nakupování.

Nic, jdu si pustit koledy, ahoj:-)

PS: na oficiálních stránkách Nikonu jsem našla adresu autorizovaného servisu přímo tu v Changshe. Zašla jsem tam raději s mojí učitelkou, aby mohla překládat. Poprosila jsem je, zda by byli tak hodní a opravili mi ho do 17.12., kdy na tři týdny odjíždíme pryč. Říkali, že snad ano. Nicméně volali další den, že už je to opravené a že si pro to můžu přijet. Vše funguje bezvadně:-)