Tak jo. V tomto článku vám představím tu „Terezu prase“ (s prominutím), která je statisticky nejšťastnější, když JÍ. Nebo když ví, že brzo jíst bude.
Martin vždycky říká, že „hezky papám“.
Tato něžně podaná věta prakticky znamená, že sežeru všechno a všechno mi chutná.
Skoro vždy všechno chválím a drobný chuťový nuance neřeším. Jídlo by muselo být opravdu hodně nepovedený, nebo ošizený, abych ho zkritizovala, nebo vůbec nejedla. Štvou mě rejpalové, kteří na všem něco najdou a nejlepší podle nich je to, co si uvaří sami. Nesnášim, když někdo hrotí, jestli se česnek nakrájel, rozdrtil, nebo nastrouhal. Nebo jestli je okurka do tatarky nastrouhaná na jemno, nebo na hrubo. Co mi je sakra po tom? Je to pedantský, každej to dělá jinak a neexistuje žádnej zákoník „Jak vařit“, kterej by obsahoval seznam toho, jak se to dělat MUSÍ, aby to bylo vyhovující a LEGE ARTIS.
Jídlo a vaření má být zábava. Není to raketová věda. Ani chirurgickej zákrok
Kvalitní kuchyně je umění, ale zase by bylo fajn, se z toho neposrat. (pardon)
Taky mi vadí, když se jídlo przní a znásilňuje. Když přípravu někdo vědomě odflákne a chce za to moc peněz. Třeba, když vám v restauraci donesou smažák z mrazáku s tatarkou v pytlíku za 150 korun. Na koupališti by mi to ovšem nevadilo. Nejsem pokrytec.
Nejsem rozmlsaná a jsem vděčnej strávník. Ne, že bych neodlišila kvalitní jídlo od kvalitnějšího, nebo nekvalitního. Jen to prostě tolik neřešim. Snaha se cenní a mně to chutná i tak.
Měla jsem svoje období diet a nejezení. To bylo ještě na gymplu, kdy se moje vysněná postava velmi těsně blížila čemusi anorektickému a podvyživenému. A můj cíl byl tehdy naprosto jasný. Tu mezeru mezi stehnama jsem prostě chtěla a bez ní jsem si připadala jako tlustý rochně. Puberťácký holky jsou prostě strašně švihlý.
Holky, kašlete na tu mezeru. Dejte si radši burger.
Tak samozřejmě. Nejlíp se jí na cestách. A tím nemyslím týdenní válendo grando v hotelu u moře. Myslím tím cestování, kdy denně nachodíte patnáctku, ideálně ještě s batohem na zádech. Tehdy nemá cenu cokoliv řešit a ta obří chuť pořádně se najíst je dokonale obhájena 🙂
Vánoční Vídeň splňuje obojí. Nachodíte se dostatečně a jídla je kolem vás nadmíru. (Přehršel je taky super slovo, mimochodem.)
Tak třeba Vánoční trhy u Schönbrunnu.
Když jsme tady byli před dvěma lety, byla jsem z tohoto místa nadšená. Tehdy jsme šli i na prohlídku interiéru a byla to NÁDHERA! Letos už jsem zas tolik nadšená nebyla. Za prvé totiž štafetu „nejkrásnějších trhů“ převzal Belvedere, za druhé tu bylo nechutně moc lidí. A co hůř – jídlo zde nebylo nic moc. A když to řeknu já, už to něco znamená.
Samozřejmě. Můžete si zde dát hot dogy, palačinky, plněné brambory, mazané chleby, koblihy a polívky v chlebu, ale mně se to nějak nelíbilo. Výběr relativně fajn, ale to jídlo nebylo sympatický. Namazaný chleba byl strašně tenký, na něm toho zas tolik nebylo a stál teda nějak podezřele moc. Horká brambora politá jogurtem a sypaná špekem mě taky nějak zvlášť nezaujala. Možná, že sladkosti byly lepší, ale já sladký jako „JÍDLO“ moc neuznávám. Mlsám ráda, ale hlad sladkým nezaženu.
Takže vyhrála polívka v chlebu.
A ta polívka podle mě byla nahnaná něčím instantním. Chutnala jako z pytlíku. Bohužel, je to tak. Byla bych radši, kdyby ji dali do misky a přidali nějaký pečivo navíc. Sníst ten chleba nacucanej gulášovkou totiž není vůbec snadný. Obzvlášť, když jste relativně esteticky založenej člověk a máte na sobě novej kabát. Martin to zvládl, ale toho zas značně limitovaly vousy. Byl jak čuně. Jinak to ale ani nešlo. A člověk z takovýho jídla snad ani nemůže mít radost. Teda, já ji neměla 🙁
Jediná věc, kvůli které stojí za to sem zajet, je ta nádherná procházka parkem s úžasným výhledem na zámek i na celou Vídeň.
A mimo to taky krásná prohlídka interiéru – pro ty, které zajímá historie, nebo se potřebují akutně někde zahřát 🙂
Krásně mrzlo! 🙂
Zasněžený Schönbrunn.
Moc mu to ale nejelo…;-)
Útulná a kouzelná čtvrť Spittelberg.
Tohle už je trochu jiná písnička. Spittelberg patří k těm útulným a kouzelným vánočním trhům, kde není zas tak moc lidí a je tu dobré jídlo!
POZOR: Dle mého pozorování, jsou to JEDINÉ TRHY, kde mají SCHNITZEL! Žádný řízky jsem nikde jinde neviděla. A tady byly obrovský – veliký jako sloní ucho, ohřejí vám je, dají do housky a jsou prokazatelně TELECÍ. (viz úvodní fotka)
Asi 4 zapadlé staré ulice vedle sebe s útulnou a hřejivou atmosférou 🙂
Můžete kdykoliv zaplout do tmavé hospůdky, sednout si ke dřevěné lavici a při svíčkách vypít v klidu hrnek s punčem, grogem, nebo s čímkoliv jiným. Je z čeho vybírat.
Zrovna téhle hospody si nejde nevšimnout díky baňkové výzdobě u vstupu, která vyloženě láká a je snadno zapamatovatelná.
Jo. Říkám baňka. „Vánoční koule“ je podle mě holej nesmysl a navíc to zní divně.
#suzmoravy
Mají Rakušáci taky nějaký výraz podobný slovu hygge, hyggelig, nebo koselig? Klidně dejte vědět. To mě totiž fakt zajímá.
Chtěla jsem vám ty dobroty všechny nafotit, ale trošku jsem se styděla 😀 Ale pro představu to myslím stačí 🙂
A tady dole už šťastná Tereza se světýlkama v očích. Jahody v čokoládě. Žádný žužu, gumový, cukrový, nebo sušený jahody. Opravdický jahody!
Klobásy, ze kterých kape tuk a teče sýr. S hořčicí.
Už zas…
Původně jsem tuhle fotku publikovat nechtěla. Přece jen, když už bloguju, bylo by fajn udržet si nějakej ten styl a dekórum a neprezentovat se široké veřejnosti, jako čuně.
Ale k čertu s tim.
Byla by to iluze a strašlivej fejk, kdybych sem dávala jen fotky, kde vypadám spořádaně, elegantně a bez chybičky.
Tohle jsem prostě šťastná opravdická já – vypadám jak čuně, mám bradu od hořčice, je mi úplně u zadele, že mě někdo fotí a že tu mezeru mezi stehnama si stoprocentně nikdy nevypěstuju. A dle labužnicky zavřených očí bych si tipla, že jsem se momentálně nacházela někde ve stavu nirvany 😀 A to se mi ještě nikdy při meditaci nepovedlo. A to jsem už meditovat fakticky zkoušela.
Vzhledem k tomu, že jediná (nad)věc, na kterou věřím, je příroda, tak „Děkuju ti, přírodo, že jsi mě obdařila rychlým metabolismem. Vím, že to nebude trvat věčně, takže já toho do té doby budu s neskonalou vděčností patřičně využívat, jo?“
Written by:
Tereza
