Hora mezi námi. Opravdu těžká recenze…

Už jsem viděla hodně rozporuplných filmů. Tento je ale echt rozporuplný. Sama doteď nevím, co si o něm myslet. Sama nad ním celý den přemýšlím a pohrávám si s myšlenkou, že to nebylo nic moc, kdežto pak si zas říkám, že to bylo super. Co teď? Jde vůbec v takovým rozpoložení napsat objektivní recenzi, jakože takovou tu opravdickou recenzi, která popíše film takovým způsobem, jako by to byla anatomická pitva? Střih, hudba, zápletka, výběr herců, režie, scénář, kostýmy, dramaturgie,…

Ale je tady i jiná možnost.

Takové recenze totiž často zapomenou zahrnout i to subjektivní. To, co je mezi řádky. To, co vnímáme každý tak trošku jinak a přitom všichni podobně. Takový to „něco“. Pocit. Dojem.

Říkala jsem si, že bude lepší, když o tomto filmu psát nebudu. Že to stejně bude chaos. Ale já musím… Jednou jsem začala psát o filmech, tak to přece nezabalím. Navíc se z toho potřebuju vypsat. Takže to napíšu tak, jak to vnímám a zapomenu na takový ty technický záležitosti. Ty určitě napíše někdo jinej, někdo erudovanější. Někdo, kdo se nenechá filmem tak moc zmást a dokáže si mnohem lépe udělat jednolitej objektivní názor.

Takže, vážení, Hora mezi námi. V hlavních rolích Kate Winslet, kterou kdosi na csfd.cz nazval „odkvetlou kopretinou“, nebo „nesmrtelnou tetou“ a Idris Elba, kterého zas kdosi nazval „horským hipsterem“ a kterého jsem viděla hrát úplně poprvé. 

Ona je fotoreportérka a spěchá na vlastní svatbu. On je neurochirurg a spěchá k akutní operaci. Oběma zruší let kvůli bouři. Nakonec situaci vyřeší tak, že si najmou staršího pilota malého letadla. Ano, tušíte správně. Tento starší obtloustlý pilot dostane mozkovou mrtvici v momentě, kdy přelétají dalekosáhlé zasněžené hory, sahající kolem dokola až na obzor. Pád přežijí (což nechápu…) a ocitají se neznámo kde, uprostřed hor, kde v tu dobu – v lednu –  leží desítky metrů sněhu.  Vysílačka je na kusy a kolem nich je jen zasněžená a neobydlená divočina. Mráz. Sníh. Mrtvý pilot a jeho přeživší pes. A oni dva… Nutno říct, že jejich let byl neohlášený a ani jeden z nich před odletem s nikým nemluvil. Nikdo neví, že vůbec někam letěli.

Co se mi líbilo? Tajil se mi dech. Celá ta situace, ty úzkostlivé záběry na vysokánské hory kolem dokola, ty výšky, ta závrať, scéna v padajícím letadle, sníh, postupné vzájemné poznávání těch dvou, počáteční nedůvěra, hádky a usmíření, společná touha přežít za každou cenu, rezignace, polemizování nad smrtí, instinkt přežití, který v nich budil tu vnitřní sílu čelit šíleným podmínkám a jít dál, vystavit se nebezpečí a riskovat. Nalezení a hýčkání naděje, ztracení naděje a znovu nalezení naděje. Letmé momenty s černým humorem (Ty hlášky hlavně trousila Kate a ohromně jí to sedlo. Věřila jsem jí to, protože je přece jen Britka a ti to mají v krvi) To, jak se člověk dokáže vyrovnat se stresem a jakou má v sobě vlastně sílu, když na to dojde. Že instinkty máme pořád někde v sobě. A že člověk se musí hlavně spolehnout sám na sebe, na svůj instinkt, ale zároveň je třeba si uvědomit, že v jednotě je síla. Že je třeba si vzájemně pomoct a že když se ti dva rozdělí, nemají šanci přežít. (Nebo to byla jen hrůza z umírání o samotě?) Tohle všechno se mi líbilo. Hudba byla správně úzkostlivá. Bylo tam pár momentů, kdy jsem se nehty zaryla do křesla, nebo jsem Martinovi mačkala paži a pak skoro do největšího ticha kvíkla „Nee, to je strašnýýý!“ Navíc mě ten film ohromně vtáhl a čas ubíhal hrozně rychle. Chvilkama jsem úplně zapomněla, že jsem vlastně mimo děj a sedím v kině s Pepsi Colou v ruce. Občas, když mi Martin vedle něco pošeptal, jsem tvrdě procitla, myšlenky mnou zatřásly a já se musela vyloženě odtrhnout, abych si uvědomila, že to je JENOM film!!! A to je asi dobře, ne?

Byla tam ale spousta věcí, které se mi nelíbily. Tak třeba Kate Winslet mi do toho filmu nějak neseděla. Nevím proč. I přes její úchvatný herecký výkon mi nějak šla proti srsti. Proč? Netuším. Čistej dojem. Já vás varovala… A co navíc? Já tak nějak očekávala, že film bude o pospolitosti a přátelství. O tom, že dva jsou silnější, než jeden. Jenže uprostřed všeho toho boje o přežití si ti dva našli chvilku, aby se do sebe hluboce zamilovali (klišé) a pak samozřejmě došlo na opravdu krkolomnou milostnou scénu, během které se ta chemie mezi nimi dala naprosto přesně spočítat. NULA. Trpěli všichni. Diváci, ti dva, režisér, osvětlovač… Prostě všichni. Nezbylo jim, než to nějak šikovně sestříhat a taky, že to sestříhali. A hodně. Přátelství jsem z nich cítila hodně a bylo to věrohodný. Ale tohle mě vykolejilo… Prostě ne. 

Navíc tam bylo málo akce. Opravdu málo situací, kdy by mi tuhla krev v žilách z něčeho jinýho, než z té zimy, co na nás táhla z plátna. Chyběla tomu šťáva. I když mě to nenudilo, tak tomu chybělo nějaký to filmový „koření“. Nějakej plot twist, lekačka, něco nečekanýho, nějakej ten WOW moment podpořenej hudbou, záběrem, dynamikou… Ne, tohle tam nebylo. A když ke konci našli ten dům, bylo jasný, že zas až tak hluboko v divočině nebyli. Čekala jsem prostě něco ještě trochu jinýho, něco víc.

V momentě, kdy se vrátili zpět do svých normálních životů, které už ale normální samozřejmě nebyly, to začalo být ještě víc rozporuplný… Bylo to zajímavý, protože nebylo úplně jasný, jak to mezi nima nakonec dopadne. A ta nejistota a nervozita mezi nimi se dala vyloženě krájet. A bylo to bohužel taky trošku „trapný“ a klišoidní, protože tomu se u takového příběhu dá jen velmi těžce vyhnout. Nakonec přišlo opravdu obrovský klišé… A ta poslední scéna byla krásná a taková trapná zároveň. Asi to blbě natočili… Věřím, že to šlo podat líp. Mnohem víc sympatický by mi celkově bylo, kdyby do toho nepletli love story a zůstali u přátelství a sounáležitosti. To jsou přece taky velkolepý emoce a pouta hodný filmovýho plátna. Proč to musí vždycky skončit v posteli?

Když začaly běžet titulky, tak jedna paní za mnou do největšího ticha pronesla „A to je všechno?“

Z 50% souhlasím. Taky jsem čekala „něco víc“ a vlastně ani sama nevím co.

Ale z 50% to bylo skvělý, protože mi ten film pořád leží v hlavě, přemýšlím nad ním a vybavuju si spoustu scén, které byly super díky takovým drobným krásným detailům (bombón, vtípky na účet psa „bezejména“,…)

Těžko říct. Jak mám potom takový film hodnotit? Není to tak jednoznačné, jako třeba Dánská dívka, která pro mě byla 100% WOW, bez jakýchkoliv pochyb.

Jedno vám ale řeknu jistě.

Běžte se na to mrknout. Kino zážitek je to opravdu skvělej 🙂