Stojíme s Martinem uprostřed davu v jednom brněnském divadle a snažíme se urvat si pro sebe alespoň kousíček místa k dopití suchého martini a piva. To nebezpečí, že do mě někdo omylem drcne a já si to sladký pití vyliju do výstřihu, mě celkem znervózňuje a tak se kolem sebe pořád ostražitě rozhlížím. Monitoruju každého, kdo se kolem mě jen mihne. Čekáme totiž na jazzový koncert jednoho brněnského big bandu, který by kromě aranžmá skladeb od Herbieho Hancocka měl zahrát i kousky, které se zrodily před více, než sto lety v New Orleans a které představují prvopočátek jazzu. Pokukuju kolem sebe a opatrně usrkávám ze skleničky. A jako vždy, zajímají mě všichni okolo. Co má kdo na sobě? Jak se kdo tváří? Kdo se s kým baví? Často přemýšlím dokonce i nad tím, co asi ten a ta dělají za povolání a jaký asi mají život. Vím, že je to ulítlý (#atzijestalking), ale baví mě to a nemůžu si pomoct. A pak přijde ten moment. Ten, který mi jako lusknutím prstu vnukne nápad na článek, který momentálně čtete. Ani už nevím, o čem jsme se s Martinem zrovna bavili, ale vím jistě, že jsme to nedořešili, protože v tu ránu jsme se oba zasekli a koukali se zaujetím ke schodišti…
Po schodech ladně schází slečna/paní, které může být maximálně třicet a vypadá, jako by ji tam zrovna přivál stroj času. A nebo, jako by před chvilkou prchla z natáčení seriálu z předválečného období s Ondřejem Vetchým pro Českou televizi a nestihla na sebe v tom spěchu ani hodit civilní šaty. Vlasy má ohnivě zrzavé, sesponkované do perfektního účesu s krásnými lokýnkami. Do přesně takového toho účesu, jaký se nosil za první republiky a který by jí klidně pochválila třeba i taková Adina Mandlová, nebo Lída Baarová. Rty jí ostře rámuje rudá rtěnka, k tomu bordó staromódní (určitě originál po babičce, nebo ze sekáče) blůza s knoflíčky až ke krku, s nabíranými rukávy a volánky, pouzdrová černá sukně do pasu, černé kožené lodičky (vsadím se, že od Bati) a vintage kožená taška. Dole pod schody na ni čeká pán v saku ladícím s její košilí, tmavých kalhotách, naleštěných botách, koženou ruční taškou a s tím typickým „slízlým“ účesem s pěšinkou na boku. Ten pár je fakticky jako z televize a my na nich můžeme oči nechat.
Začala jsem nad tím přemýšlet. Hned v první řadě si říkám, že kdybych se takto oblíkla já, Martin by mě hned peskoval za to, že bych se v mých letech ještě nemusela oblíkat jako babička. A měl by pravdu. Tuším, že by mi to vůbec neslušelo. Napadlo mě, že některým lidem byl zkrátka dán do vínku přesně TEN zjev a vystupování, díky kterému jim tyhle starý prvorepublikový stylizace neskutečně sednou. Třeba takovej Ondřej Havelka, to je příklad za všechny příklady.
I když zrovna nejsem ten typ, co by si před každou schůzkou musel hodinu v koupelně dělat dokonalý lokýnky, přijde mi skvělý, že se i dnes najdou lidi, kteří dokážou tyhle starý standardy dodržet a který ty doby dávno minulý očividně fascinují a baví…
Třeba i proto mám ráda pořad Herbář, s Kateřinou Winterovou a Lindou Rybovou. Je to totiž pořad, který se snaží vnést do naší moderní doby trochu toho moudra a zkušeností našich babiček a dědečků. A to nejen, co se týče vaření, ale i takovýho toho celkovýho stylu života a přístupu k přírodě. Dokážeme si vůbec ještě uvědomovat ten přirozenej koloběh bytí? Víme něco o bylinkách a koření? Dokážeme jíst a žít „sezónně“? Umíme sami něco vypěstovat? Vytvořit si vlastní zdroj potravin? Známe vůbec podstatu našich svátků, zvyků a obyčejů? Svět se stává jednou velkou uspěchanou míchanicí a ty rozdíly mezi národy se začínají vytrácet. Přitom český tradice jsou vyloženě kouzelný! No vážně! 🙂
Rozhodně neříkám, že bysme měli hned vyhodit počítače z okna a už nikdy se nepřiblížit k mobilům ani na krok, nebo nedejbože zanevřít na moderní technologie a podobně. Vývoj vpřed je normální a přirozená věc. Musí to být ale nutně tak rychlý? Musíme při tom bojkotovat to, co je sice starý, ale plně funkční? Čím jsem starší, tím mi připadá víc a víc důležitý občas zpomalit (nebo klidně i úplně zastavit) a vzpomenout si na ty starý časy, kdy výroba povidel, nebo mouky, byla ohromně složitej proces, že naši předkové byli neskutečně šikovní, chytří a pracovití (tak jim hleďme nedělat ostudu!) a že ty starý věci jsou mnohokrát poctivější, opravdovější a v mnoha ohledech lepší. A že je fajn se častěji vracet k našim kořenům a omezit některý výdobytky dnešní uspěchané doby – třeba plasty, éčkama narvaný pečivo, trvanlivý mlíko, a podobně…
Stěny této místnosti jsou namalovány stylem „batikování“. Občejný hadr se tehdy namočil do modré barvy a pak se jen obtiskoval na zdi. Rychlé, levné, efektivní 🙂
Minulý víkend jsme se s Martinem vydali na Veselý kopec. Je to vesnička na Vysočině (okres Chrudim, Pardubický kraj) s dvaceti (ano, dvaceti!) obyvateli, fungující jako muzeum v přírodě, nebo-li skanzen (slovo ze švédštiny!). Některé chaloupky jsou originál, některé rekonstrukce a některé byly převezeny z jiných vesnic. První zmínka je zhruba z půlky 17. století a původně se tu nacházel mlýn, pekařství, hostinec a několik obydlí. Skanzen letos slaví 40 let od založení, takže bylo v rámci této události možné v každé chalupě okouknout instalaci nějaké dobové slavnosti. Byly tu křtiny, svatba, narozeniny, ale i pohřeb. (Chyběly mi Vánoce a Velikonoce! Ach jo…)
Průvodci nám nadšeně a velmi obsáhle vysvětlolvali, jak se dřív vyráběla povidla, mouka, kroupy, jak se peklo, jak se obdělávalo pole, jak vypadal svatební koláč a co je to muší ráj. A my se jen usmívali a sem tam se zasnili, jaký to asi dřív bylo, když lidi žili sice těžký životy plný práce, ale byli neustále na čerstvým vzduchu, v souladu s přírodou, žili jednoduše, skromě, zdravě a svět pro ně byl tehdy ještě ohromě velkej…
Občas není na škodu se myšlenkama vrátit o dvě stě let zpátky a popřemýšlet… Třeba i nad tím, co by rozhodně stálo za to dodržovat i dnes – v té naší uspěchané, trvanlivé a instantní době.
A tady už pár fotek 🙂
Mlynářovic dcera se vdává! Koláče, svatební šaty (dřív byla bílá barva barvou smutku a tak se holky vdávaly v barevných šatech. Klidně i hodně tmavých!) Nad stolem je muší ráj, který vyráběli čeledíni svým zaměstavatelům po žních z drobných kousků slámy. Na spodek se jim lepily destičky z dřívek namočené do medu a fungovalo to jako taková mucholapka 🙂
Doteď jsem třeba vůbec nevěděla, jak vypadá svatební koláč – dole je normálně upečená buchta, která se může naplnit povidly, makem, nebo tvarohem a do ní se zapichují špejličky se symboly ženicha, nevěsty, miminka, zvířat, pentliček ( = hojnost, úroda) a ty byly ze smaženého těsta, jako koblížky.
Stroj na výrobu povidel – originál a dodnes plně funkční 🙂 Když se kdysi vařila povidla, musela se stále míchat, aby se nepřipalovala. Během této činnosti vždy do světnice přišli nějací muzikanti a celou noc hráli a zpívali, aby ti, co povidla hlídali a míchali, neusnuli. Nejsložitější podle mě byly stroje a celkově proces výroby mouky a krup.
Křtiny! 🙂
No jo, Vysočina 😀 Bylo kolem nuly, foukal ledovej vichr a já jen čekala, kdy začne sněžit!
Jako z obrazu Josefa Lady 🙂
Může přijít den, kdy všechno naše zlato nepostačí k tomu, abychom vrátili obraz zmizelých časů.
Krásný víkend!
P.S. Točila se zde spousta pohádek. Například Lotrando a Zubejda. A říkali nám, že nedávno se tam točila další pohádka, která by měla být v televizi letošní Vánoce! Tak buďte ve střehu 🙂
