Moje já versus spánek

Občas od někoho slyším, že nemá rád sociální sítě. Prý neukazují realitu, každý se na nich jen chlubí a vytváří falešný – lepší – obraz sebe sama. Já si ale myslím, že to není tak docela pravda, všechno se dá vnímat z více úhlů. Ano, většinou se snažíme fotit sebe, své byty a životy v lepším světle, psát o hezkých věcech. Na druhou stranu je to prostředek, jak si každý den ty hezké věci ve svém životě lépe uvědomovat a připomínat. Že nejsou samozřejmé. Že bychom za ně měli být vděčni. Za vonící večeři, hezkou květinu ve váze, šťastné dětské oči na houpačce… alespoň já to tak mám. A co vy?

Kromě toho – číst negativní články by asi nikoho moc nebavilo ani neinspirovalo, že? Ale dobře, pokud mám být jednou zcela upřímná, tak tedy budu. Existuje jedna věc v mém životě, se kterou se (teď už možno říci dlouhodobě) potýkám, a to v souvislosti s mateřstvím. Je to moje vlastní identita. Za poslední rok utrpěla hodně velký šrám. Věřím, že je to dočasné, ale přesto mě to hodně trápí. Věděla jsem, že na příchod dítěte do rodiny se tak úplně připravit nedá, člověk ty věci pochopí až z přímé zkušenosti. Takže vlastně úplně netuší, do čeho se vrhá. A málokdo z rodičů vám dopředu odtajní všechny pravdy. To až když se stanete jedním z nich, začnou se sdílet všechny trable a vy zjišťujete, že jsou na tom ostatní velmi podobně (a stejně jako oni, i vy dál pokračujete v té hře a před nastávajícími rodiči taktně mlčíte ;-))…

Rodičovství je těžká věc a pokud se toho úkolu chopíte svědomitě, pořád na vás číhají různé nástrahy. O tom ale psát nechci. Co mě osobně zaskočilo nejvíc, byla ztráta vlastního já. Tak nějak předem tušíte, že toho času na sebe budete mít míň, ale tohle? Ano, přiznávám, vybralo si nás hodně náročné dítě, které špatně jí, ještě hůř spí a navíc je to silná osobnost už teď s vlastním názorem. Takže je asi patrné, že můj osobní čas se smrsknul na minimum, a to přesto, že mám manžela, který se angažuje víc než mnozí jiní. Babičky máme daleko, nestíhám už své (neděťaté) kamarády ani sociální život typu kino, plesy, festivaly… nemám už své oblíbené tvořivé večery. Člověka to dříve či později začne strašně ubíjet, klesá na mysli a odráží se to ve všech sférách jeho bytí. Pocítil to i můj muž. Proto máme domluvu, že má vyhrazené určité dny/víkendy, kdy prchá. Naštěstí alespoň on může. Na něm není dítě až tak závislé. Já zatím tolik možností nemám. A tak věčně osciluju na hraně svých fyzických možností. Řeším to neustálé dilema, zda být znuděnou a vnitřně prázdnou, avšak (relativně) dobře vyspanou matkou, a nebo si zachovat alespoň část sebe sama na úkor několika hodin spánku a, když se ručička hodin pomalu převaluje z jednoho dne do druhého, sedět a tvořit. Malovat. Vyrábět. Upravovat fotky. Odbýt si to sama pro sebe. A pak se zase těšit po probuzení na svoji Madlenku. Já si vybrala to druhé. Jinak to pro mě prostě neexistuje, už bych to vůbec nebyla já… A tak díky tomuto rozhodnutí vlastně funguje můj blog a já vám o tom vyprávím. A naopak čtu příspěvky vás ostatních. A cítím se v tom být o trochu méně sama…

No a co vy, ostatní rodičové, měli jste to stejně? Nebo ještě stále máte? Jaký je ten váš osvědčený recept proti trudomyslnosti? Těším se na vaše postřehy!