K červené řepě jsem jako malé dítě měla odmítavý vztah. Velkým dílem k tomu přispěla školka se školou, kde nám řepu servírovali ve sladkokyselém nálevu NASTROUHANOU NAJEMNO tak, že připomínala červené bláto. Dlouho jsem jí tak vůbec nejedla ani doma.
Při různých rodinných oslavách a s nimi spojených pohoštěních však byla v naší rodině červená řepa celkem stabilní součástí menu (u nás ji totiž všichni milují) a rodina mě vybízela, abych to přeci jen zkusila a dala jí šanci. Vždycky mi u toho říkali, jak jsem bledá a že to hrozně moc potřebuji :-))
A já to nakonec jednou udělala (jak jinak než proto, abych měla větší ruměnec ve tváři .-)) a už jsem ji jíst nepřestala (bledá jsem stále, ruměnce přichází jen při fyzické námaze .-)) – nikdy bych nevěřila, jak velký význam pro to, zda něco sníte či ne, může mít konzistence jedeného. U nás se totiž červená řepa vždycky zavařovala ve formě „hranolek“ .-)
Naše děti poznaly červenou řepu velmi záhy, uvařená patřila u obou mezi jejich první zeleninové příkrmy a chutnají jim odmala.
Manžel občas kupuje červenou řepu v obchodu, ale podobně jako sterilované okurky mi přijde často neskutečně kyselá, při jejich následné konzumaci tak dostanu pokaždé husí kůži… Loni jsem se tedy poprvé pustila jak do zavařování okurek, tak červené řepy a rozhodně nelituji.
Letos opáčko – protože jsem ale doma neměla zavařovací retro sklenice o objemu menším než 1,8 l, skončila většina zavařované řepy ve dvou z nich (štítek na malé skleničce zůstal od sestřina předchozího zavařování džemu – vypadá krásně, bylo mi ho líto strhávat) 🙂 Letos jsem použila trochu jiný nálev – který počítá kromě kmínu i s fenyklem a anýzem.
Řepa je letos chuťově mimořádně dobrá, taková aromatičtější, sladší… tak nevím, že by v tom měly prsty ty naše nové zeleninové záhony?… 🙂
Krásný den
A.
