Tenhle týden utekl. Úplně příšerným způsobem a já jsem se od úterka ve dnech úplně ztrácela… S pocitem, že je zase úterý (nevím proč…) jsem se vzbudila do pátku a jenom díky tomu, že jsem měla svátek a dorazilo mi ráno několik SMS přání, jsem si uvědomila že v reálném čase musím do Velešína vyzvednout výstavu… Večer jsem stejně usínala s pocitem, že je čtvrtek …
Díky špatnému počasí se mi podařilo dát ve čtvrtek docela do kupy naše obydlí, abych si ho hned den na to provoněla spáleným hrncem plným brambor, který jsem dala vařit, šla si hrát s Křemílkem a na celý hrnec zapomněla…
Kuchyň zaplavila mlha, za kterou by se ani Rákosníček nemusel stydět a ten smrad jsem větrala ještě dnes… Hrnec je v popelnici.
Dneska jsme s Křemílkem zapálili venku už regulérní oheň a opekli si buřty, prodloužili večerku a pořádně si to spolu užili. Usnul mi v náručí, když jsme přiložili poslední polínko 😉
Nemoci nás zdárně opouští a stejně tak se nám vrátila stará dobrá nálada. Poslední dny opět ty svoje skřítky poznávám… A jak válčíme bez taťky? Řekla bych, že to zase takový rozdíl není. Přes den jsme stejně sami a naopak mi přijde, že pak když večer či odpoledne přijde domů, tak děti chytnou euforii a mají pocit, že si taťku musí za celý den vynahradit a večer je tu pak jeden velkej blázinec… Teď je bez problému naženu do vany, k pohádce a spát… Mimi odpadá na sedmou a Křemílek má prodlouženo do půl osmé… Usne do čtvrt hodiny naprosto bez problémů… Ale dneska už si stýskal a já popravdě taky 😉
V kuchyni jsem vyměnila obrazy. Je to teď vrchol jakéhokoliv mého dekorování domova. Po osmi letech se dočkaly rámů a konečně jsem je mohla v plné parádě zase pověsit – moje milované květinové, které jsem si nechala namalovat od taťky.
… ladí ke květině ve váze, kterou jsem dostala od Martina ještě než odjel ;)…
… já už se tak těším na zítra…
Bude to neděle… že jo?!
