Sedím v 9ti hodinovém vlaku, který si to frčí napříč Jávou v Indonésii. Asi nejpohodlnější cestování, které jsme za celou dobu zažili (pokud nepočítám lítání). To bude asi tím, že jsme se plácli přes kapsu a zaplatili jsme si za “Eksekutif” – tedy první třídu. Jsme si totiž miluje s velkými rameny, “připlatili” za Business třídu a říkali jsme si, jak si budeme žít a ona na nás vykoukla prašivá druhá třída – představte si ty staré české vlaky – tak něco trošičku horšího. Haha tak to bych chtěla vidět tu třetí třídu – haha, když si myslíte, že vás už nic nemůže překvapit, tak tady v Ásii mají úplně jinej level! 😀 Po pravdě, pokud si za něco připlatíme, tak je to vždycky cestování a doprava – ověřené z praxe – stojí zato si připlatit za lepší, jinak hodiny trpíš v křečovité pozici s bolavým zadkem a koleny (už nejsme nejmladší, že :-D).  A pak se běž druhý den ráno někam škrábat na sopku na východ slunce, nebo tak něco…
Jednou jsme si na Filipínách připlatili za druhou třídu na 16ti hodinovém trajektu mezi Manilou (hlavním městem) a ostrovem Coron. Když jsme přišli na loď, tak jsme jen vejrali s očima navrch hlavy. Lidičky, ten největší dorm ve kterém jsme kdy spali :-D!!!! No stovky dřevěných dvoupatrových postelí po celé ploše obrovské lodi. “No tohle snad ani nemůže být naše, vždyť jsme si připlatili za lepší!” No bohužel nás sem s palubenkou posílají zpátky a ukazují postel 21J a 26C. “A proč jako nejsme spolu? Vždyť jsme to bookovali najednou?” vztekám se s úsměvem na tváři a zoufalou vidinou 16ti hodin v tomhle koncentráku (přeháním) a naše postele jsou od sebe pěknou štreku. “Promiňte, Madam, ale máme problémy s bookavacím systémem, moc se omlouváme, Madam,“ mizí s poklonkami prťavej Filipínskej zaměstnanec navlečenej v křiklavě růžové uniformě. No tak to mě potentuj!!! Postele délkou tak tak na mou výšku – Steve ten tam bude schoulenej, o šířce ani nemluvím. Vyfasovali jsme vrchní palandy, Steve přímo u mrznoucí klimatizace a pod křiklavým reprákem, kterej každý dvě minuty něco hlásí. “Tak to se posereme,” konstatuju a už se ani nevztekám – to už jsem za ty měsíce tady vzdala. Místo toho se snažím situaci řešit. Nejdřív přemýšlím, jak se na ty postele s tenkou matrací (představte si ty tenké kožené žíněnky v tělocvičně na základce 😀 ) a koženým oplzlým polštářem vůbec vejdeme (i s našema báglama – ty z našeho přímého kontaktu nikde povalovat nenecháme). Už se vidím, jak mám jeden bágl pod hlavou, druhej objímám, klepu kosu a…. – no takhle to prostě nepůjde, musím něco vykoumat.

V tom slyšíme jak hlásí něco o možnosti si připlatit za lepší třídu, že ať si jen dojdeme na recepci. Oběma se nám rozzářila očička a já s nadějí a pevně držícími palubenkami ťapkám na recepci. “Ale Madam, vy už jste v té lepší třídě!” kouká na mě jako na idiota. “Aha…” zapomenu zavřít pusu a jen v ohromení civím. Tak si teda jako “Madam” kráčím do naší “top třídy”… No tak to mi Steve neuvěří! 😀

Steve ten jen s kroucením hlavy resignoval – unavenej k smrti, choulí se na posteli, obklopen báglama, přesně, jak jsem si to katastroficky představovala. Jdu na průzkum. Procházím se po lodi a hledám volné postele – to by bylo abych nějaké nenašla. No lidi se pořád naloďují – to nebude jen tak – do odplutí máme ještě přes hodinu a půl. Hele – našla jsem úplně vzadu v rohu (kde se nikdo necourá) celou řádku volných postelí – je tu příjemná teplota a i víc šero, tohle by bylo úžasné útočiště pro následujících 16 hodin plavby. Čísla postelí jsou docela vysoká a tak si dám v hlavě dohromady, že pokud loď není plná, tady tyto postele budou volné. Dojdu za jedním ze zaměstnanců a optám se, zda je možné se po vyplutí přesunout do jiné postele, pokud je volná. S jeho pozitivní odpovědí mi poposkočí srdíčko radostí. Steve spí schoulený – evidentně je mu pěkná kosa. Přikrývám ho svým cestovním ručníkem (místňáci jsou vybavený dekama z domu – nás to ve snu ani nenapadlo), beru do ruky naše dvě igelitky s nákupem, co jsme udělali před naloděním. Drze se přesouvám na volné postele v rožečku – roztáhnu igelitky – jako že je to zabraný a hodinu a půl čumím doblba a čekám. Přinejhorším mě někdo vykopne…  Více lidí mělo evidentně stejný nápad a nakukují sem – ale kdo první příjde, první mele :-D. No abych to zkrátila – po vyplutí vítězně stěhuju toho svého zmrzlého človíčka do “soukromého ráje” – skoro jako privátní kajuta :-D.  Bágly jsme hodili do rohu, kde je nikdo vzít nemůže, polštáře jsem povlíkla do triček a může se konečně relaxovat. No a když upřímně prohlásíte, že ta matrace je vlastně strašně pohodlná, zjistíte, jak se na vás ty měsíce v Ásii podepsaly.

Každopádně jsem později našla tu “horší třídu” – a věřte mi – tam byste bejt nechtěli. O patro výš, přímo na zastřešené palubě lodi – bez zdí (ve 40tkách přes den – v noci okolo 28°C) byly dvojpatrovky z kovových trubek mezi nejrůžnějšími krabicemi a zbožím, přivázanými kohouty a slepicemi… No a do toho jim tam konstantně kdákalo hlasité karaoke, které bylo pro pasažery k dispozici o patro výše. (Tady všichni milují karaoke!!!) No pecka!! 😀

Tak to mě pokákni – jsem se rozkecala úplně na jiné téma než jsem plánovala. Phe… pardoooon. Můj původní plán byl Vám napsat o naší cestovatelské krizi… Haha to to teda dopadlo. (Nebojte neumírame, nebo tak něco… jen už toho asi máme plný brejle 🙂 )
Tady vidím, kolik zážitků jsme si cestou nasbírali, když dokážu takhle brutálně odbočit. Ještě že to mám všechno pěkně sepsaný v diáři a až bude klid, tak Vám o tom po večerech (místo čumění na televizi) budu pěkně psát, pokud bude někdo kdo by to četl, samozřejmě.
Už to bude 6 měsíců co jsme na cestách. Uteklo to jako blázen a bohužel finance se rapidně zužují – je pravděpodobnost, že si budeme muset i malinko půjčit, abysme těch pár týdnů doklepali 😀 – haha. Za to může naše potápěčské dobrodružství, které nám trošičku udělalo čáru přes rozpočet, ale nelitujeme!!! Holt na Nový Zéland přiletíme o měsíc a půl dříve a na tu dobu si někde najdeme brigádu, než odletíme do ČR. Život je boj… 😀 haha!!!
No zdá se, že Vám o krizi budu muset napsat příště :-D. Do té doby posílám velká obětí!
PS: Za chvilku mě máte zpátky 😀 😀 😀