Prodloužený víkend v Pekingu: Zakázané město, Mao na náměstí, Čínská zeď

Minulé články byly trochu z jiného soudku, nicméně si myslím, že i pár slov o čínském stravování a jejích principech si našlo své čtenáře:-) Nicméně tentokrát se podíváme na mé klasické články, tedy na naše výlety po Číně. 

Už jsme tu více než rok (návrat domů se nezadržitelně blíží) a řekli jsme si, že jsme sice byli v každé malé prdelce ve střední Číně, ale ty největší historické památky nacházející se v blízkosti Pekingu nás zatím míjely. Proto jsme se rozhodli, že si Miro vezme dva dny dovolenou a spojíme to ve čtyřdenní výlet do čínského hlavního města. V Shanghai panovalo (a stále panuje) velké vedro, dokonce jsme četli zprávu, že toto léto je extrémně teplé a jeden den byl dokonce nejteplejší za posledních 145 let – pocitová teplota atakovala padesát stupňů. Ideální počasí na túry po rozpáleném městě:-) Ale holt času už moc není a příští rok bůhví co bude, takže jsme prostě vyrazili:-)

Začalo to optimisticky už před odjezdem, kdy nám aplikace ještě doma ukazovala, že letadlo bude mít z důvodu špatného počasí nad Pekingem zpoždění neurčitého času. Raději jsme ale vyrazili i tak na letiště, co kdyby náhodou. Letecký prostor nad Čínou je ve správě armády, takže hlavní příčinou zpoždění letů kromě počasí a přetíženosti letišť je taká např. vojenské cvičení nebo přelety. Nakonec jsme s velkou slávou odletěli tři a půl hodiny po plánovaném odletu. Na hotel jsme si vzali taxi. ubytování jsme měli dopředu zajištěné a schválně jsme si ho vybírali tak, aby bylo co nejvíce v centru a co nejblíže hlavním památkám. Vyšlo nám to skvěle – Zakázané město jsme měli co by kamenem dohodil a kousek doběhl. Ale ještě zpět k hotelu – byl malý, útulný a v brutálně zapadlé uličce hned naproti veřejným záchodkům. Byl ale fajn, podle našeho názoru byl ale hodně vlhký. Vždy, když jsme přišli, jsme cítili zápach jako když se jde pro brambory do sklepa a ručníky nám nikdy neuschly. Nějak už to ale neřešíme:-) Do postele jsme se dostali ve tři ráno a něco nám říkalo, že si další den, výlet do přeplněného Zakázaného města, užijeme hezky v klidu a bez nervů:-)

Ráno prostě nešlo jinak než se prospat o trochu více než bylo původně v plánu. Zjistili jsme totiž, že po ránu se velké turistické památky navštěvují o dost snadněji. Pokud bychom dorazili na Náměstí nebeského klidu o pár hodin dřív, určitě bychom nemuseli čekat tak dlouho dobu na prohlídku a scan všech příručních věcí. Poté už jsme se po náměstí mohli pohybovat libovolně. Skoro jsem chtěla napsat svobodně, což by byla ironie podle všech těch policistů a kamer na každém sloupu:-) Před vstupem do Zakázaného města jsme si nejdříve obešli právě Náměstí nebeského klidu. Je opravdu obrovské, mně to připomíná jen velkou otevřenou plochu než útulné náměstí evropského typu. Mezi ním a bránou do Města vede velká magistrála, takže se musí chodit podchody. Na hlavní bráně visí přes dvě a půl patra Maoův portét. Nalevo od něj je nápis “ Ať žije Čínská lidová republika“, napravo „Ať žije spojený lid celého světa.“ Na této bráně, tedy Bráně nebeského klidu, právě Mao vyhlásil 1.10. 1949 Čínskou lidovou republiku.

Průchodem pod portrétem jsme prošli na další, o něco menší náměstí, kde se nacházely pokladny, toalety, informační centra a prodejny se suvenýry. Bylo tam neuvěřitelně čilo a fronty před pokladnami nás vyloženě děsily. Naštěstí to šlo celkem rychle. Na doporučení jsme si pak těsně před další bránou, tentokrát už opravdu do Zakázaného města, pořídili audio průvodce v češtině, který měl v sobě zabudovanou GPS a podle toho, kde jsme se zrovna nacházeli, začal do sluchátka povídat zajímavosti o jeho založení, k čemu každý chrám sloužil a různé další informace. Fungovalo to bez problému.

Zakázané město je komplex budov vybudovaný během vlády dynastie Ming. Sídlem císařů byl už od 15. století, nicméně většina budov byla postavvna až ve století 18. Komplex byl přístupný pouze císaři a jeho spolupracovníkům, ostatním byl vstup pod trestem smrti zakázán po celých 500 let. Areál je velký 961x753metrů a na jeho poctivou prohlídku, navíc i přilehlých zahrad, potřebuje člověk skoro celý den.

Barva všech střech v Zakázaném městě je žlutozlatá. Tato barva je v čínské symbolice barvou císařů a jejich paláců. Střechy také vynikají zdobností – mohutný hřeben bývá často prodloužen o tělo a hlavu zvířete – typicky syna dračího krále, vládce moří. Velice starý zvyk je také umisťovat na hranu střechy sochy zvířat, přičemž každé zvíře má svůj důvod a účel. Počet zvířat na každém domu odpovídal sociálnímu postavení majitele, vždy jich je ale lichý počet. Zde, na nejdůležitější budově, Síni nejvyšší harmonie, je jich 11 – maximální možný počet.

Obecně názvy každé z budov byly hrozně vznešené a mimo výše zmiňované jsme také viděli Síň Válečnické udatnosti, Nebeské čistoty, Mentální harmonie a Klidné dlouhověkosti:-)

Peking je hodně často zmiňován v souvislosti s velkým smogem. Je pravdou, že je od moře vzdálen více než Shanghai a že tu moc nefouká, takže je těžší vzduch promíchat. Nicméně v dálce je opravdu znát, že určitě množství prachu ve vzduchu je, nicméně tím, že v Číně nějaký čas žijeme, nás menší viditelnost moc nepřekvapí, ale je asi fakt, že je to v SH o něco lepší. Také jsme slyšeli, že bývá v Pekingu o dost větší sucho díky vyšší zeměpisné šířce, to ale potvrdit nemůžeme.  Počasí jako v prádelně máme toto léto v podstatě všude, takže snížená viditelnost může být způsobena i přítomností vodní páry.

Co se týká Pekingu jako takového, hlavní rozdíl oproti SH kromě toho, že taxíky zde místo VW Santana jsou Hyundai:-), tak nám Peking přišel opravdu spíše politický a spíše než na estetiku se zde hledí na funkčnost. Fasády většiny budov jsou zde z betonu (možná jako ukázka a symbol nezničitelnosti) a nikdo se ani moc nesnaží, aby to na pohled vypadalo nějak esteticky. SH je proti němu více hravá a dá na vzhled a dojem. Mirovi dokonce Peking připadal jako nějaké ruské město. Jediná část města, která nám konečně připadala jako světová metropole byla Beijing CBD (Central Business District), kde sídlí média, banky a služby. Stále je ještě ve výstavbě, ale pár zajímavých architektonických kousků se tam dá najít už nyní. Fotka níže sice není z nejkrásnějších, ale dá se na ní ukázat dvě věci, jednak viditelnost do dálky (čili nic moc) – foceno z vyhlídky z Jingshan Parku rozkládající se přímo nad Zakázaným městem, jednak také pohled na stále se budující business čtvrť CBD. Z mého pohledu je nejzajímavější budova mírně vlevo, což je nové sídlo státní televize CCTV a o kterém ještě budu mluvit později. Focené objekty jsou ode mně vzdáleny cca 6 kilometrů.
Nejvyšší budova na snímku je ještě nedostavěný mrakodrap China Zun, jejíž tvar bude odkazovat na starodávné čínské obchodní čluny. Otevření je plánuje na rok 2018. 

Odpoledne jsme se vydali ještě k Chrámu nebes, který byl bohužel už kolem šesté večer zavřený, ale zahrady kolem něho byly stále otevřené, takže jsme si prošli aspoň ty.

Velká čínská zeď – Mu Tian Yu

To by nám snad ani nikdo nevěřil, že jsme byli v Pekingu, kdybychom nenavšívili jeden ze symbolů Číny, tedy Velkou Čínskou zeď. Musím přiznat, že jedinou věc závidíme Pekingu oproti SH, která stojí na rovině a dvě stě kilometrů i více na všechny strany jsou zastavěné plochy a jedno město přechází v druhé. V Pekingu stačí vyjet trochu dál za město a už jste v horách. A to, že tam najdete takový poklad jako je Čínská zeď, už je jen třešnička na dortu:-) Hlavní přístupné části zdi jsou tři: Bada Ling, což je Penikgu nejbližší a také nejznámější a nejlidnatější úsek. Zeď je tam ve velmi dobrém stavu, udržovaná, opravovaná, s mohutnými zdmi. Tam my jsme ale nejeli. Ze Zakázaného města i Letního paláce (který na nás vůbec neudělal dojem a mám z něj asi dvě fotky) jsme trpěli fóbií z přelidnění a raději jsme si vybrali o trochu vzdálenější část a také o něco méně monumentální, ale zase útulnou s málo lidmi ( tedy alespoň v dopoledních hodinách). Tato část je jmenuje Mu Tian Yu a nachází se severně od Pekingu asi necelé dvě hodiny jízdy. A jak jsme se tam vlastně dostali? Miro měl od kolegy z práce kontakt na řidiče, který má jako živnost vození turistů ke zdi a zase zpátky, na stejný účel si ho najal i on a byl spokojen. My mu napsali a hned na druhý den nám potvrdil, že má volný termín. V sedm hodin nás vyzvedl na hotelu a už jsme jeli. Jen nás trochu zaskočil tím, že se nevydal nejrychlejší cestou, tedy tou po dálnici, ale jeli jsme okreskou, kde jsme stáli na každé červené. Měli jsme tušení, že tak jede schválně aby nemusel platit extra za dálnici, ale podle jeho ženy, která jela s námi, je to prý kvůli vyhnutí se zácpám na dálnici. Mirův iphone, který neomylně ukazuje veškerou dopravu v celé Číně, ukazoval naprosto průjezdnou dálnici. Nějak jsme to neřešili, navíc když jsme chvilku po půl deváté dorazili na parkoviště. Tam šla s námi paní koupit lístky jednak na autobus, který vedl ke spodní části lanovky, na lanovku a pak i na bobovou dráhu, kterou se dá jet dolů zpátky k autu. Všechny úseky se dají jít i pěšky, ale na to byste potřebovali více času než my; odpoledne jsme měli jiný plán:-) Autobus a lanovka naprostá paráda, čekali jsme vždy jen pár minut – příjemné překvapení:-) Pěšky jsme navíc nešli i z dalšího důvodu – ten den bylo ještě větší vedro než minulé dny, opravdu jsme se pařili, obrovská vlhkost a každý krok byl doprovázen hlasitým funěním a litry potu:-)

Důležité je dát vědět, kdo je tady pán..

Zeď není přístupná po celé své délce mnoha tisíců kilometrů a navíc to rozhodně tedy není procházka po rovině. Zeď je postavená na hřebeni hor a i podle fotek vidíte, že je to stále nahoru a dolů – jednoduchá turistika to není a navíc v tomhle počasí to byl horor. Ušli jsme zhruba 5 kilometrů, takže nic moc…
Dolů jsme chtěli jet bobovou dráhou, ale bylo už kolem poledne a návštěvníků začalo přibývat. Jeli jsme raději opět lanovkou, na kterou se nečekalo. Paní už na nás čekala se slovy „very bjůtyfl, very bjůtyfl“, tak jsme jí to horlivě odkývali, vyfotili si pár fotek a jelo se k dalšímu „bodu zájmu“, tedy národní park Yinshan Talin.

Yinshan Talin

Tohle místo je dá se říci na zpáteční cestě do Pekingu, s malou zajížďkou, a říká se mu také Les pagod. Tip na tohle místo nám dal jeden známý, který v Pekingu žije, jinak bychom na něj stěží narazili – je to poměrně nenápadné místo. A jak jsme zjistili u vjezdu na parkoviště před zavřenou bránou, také už tři roky zavřené a veřejnosti nepřístupné. Prý se tam dá dostat, ale jak? Naštěstí se naši průvodci zeptali místní prodejkyně, a prý nám za 50 RMB řekne kudy se tam jede. Ok, jdeme do toho, paní řekla průvodcům kam mají jet, a asi za dvěstě metrů jsme přijeli ke vstupu z trochu jiné strany. Vzhledem k tomu, že si poctivě zapisujeme všechny výdaje, které v Číně utratíme, dokonce to rozdělujeme do kategorií jídlo, ubytování atd. tak jsme přemýšleli, jestli si zavedeme novou kategorii Úplatky, ale dali jsme to nakonec do Vstupného:-)

Lama Temple

Sice už jsme buddhistických chrámů viděli poměrně dost, Mira jsem přesvědčila, abychom se šli podívat do Lama Temple, který se nachází v centru Pekingu a v něm 18metrů vysoký Buddha vyřezaný z jednoho kusu bílého santalového dřeva. Dokonce je o něm i zápis v Guinessově knize rekordů.
Do chrámů samozřejmě chodí také velké množství lidí, ale ti se většinou umí chovat a potlačují svoji přirozenost, tedy všude být co nejhlasitější. Na těchto místech panuje klid a i když je lidí více, fungují všichni spolu v jednom společenství.

Vedení CCTV

Ještě jednou se vrátíme k budově CCTV.  Jak jsem psala, z hlediska moderní architektury je to jedna z mála budov, která vzbuzuje emoce – jedni ji nenávidí, druzí zbožňují. Mně přijde zajímavá a pokud něco vybočuje z řady, jen dobře:-) Vydali jsem se k ní při soumraku, kdy jsme ji zachytili zespodu ještě za světla a po západu světla hledali místo, ze kterého by byla nejlépe vidět a ideálně, aby bylo výše než úroveň ulice. Náhodou jsme si všimli oproti nově postaveného nákupního centra (teď si nevzpomenu na název, ale na mapách ještě není, myslím, že ještě nebylo oficiálně otevřeno) a v šestém nebo sedmém patře je přístup na otevřenou terasu s restauracemi a s geniálním výhledem právě na CCTV. Takový pekingský Bund:-)

 

Sami obyvatelé města prý budovu moc rádi nemají, protože když padne smog a vrchní část budovy není vidět, připomínají jím ptačí nohy. Vžila se také přezdívka Trenýrky.
Vedení CCTV není jediná budova v Pekingu, která měla velké plány, nicméně v následujícím případě se to těžce nepovedlo. Jedná se o nové sídlo čínského Lidového deníku. Původní plán byl pořádně..falický:-)

Zdroj: www. i.telegraph.co.uk

Budovu ještě ani nedostavěli a už byla terčem řady posměšků i na čínských sociálních sítích, takže cenzoři měli plné ruce práce. Hlášky jako „Čínský deník již brzy povstane“ ale cenzorům unikly:-) Na internetu se objevilo také pár vtipných fotomontáží, dámy prominou:-) V Současné době je již budova přestavěna na méně zajímavý tvar:-)

Zdroj: www.i.huffpost.com

Cestou na hotel jsme se ještě stavili u brány Zakázaného města a chtěli jsme si ji vyfotit ještě v noci:-)

Velká Čínská zeď – Gu Bei Kou

To by bylo vše z našeho výletu po Pekingu. Líbilo se nám to moc a snad se i vám líbilo moje povídání:-) Je skoro půl jedné v noci a já už musím jít spát, protože letím zítra na 14 dní na jazykový kurz do Singapuru. Takže je vám asi jasné, o čem bude další článek:-)

Mějte se fajn a zdravím do Čech, na Slovensko, do Arábie, do Ruska a do celého světa:-)

Lenka