Naše dovolená v Rychlebských horách byla tentokrát o kapku nervóznější, umrčenější a celkově trochu „náročná“.

Důvody byly různé: od desítek napuchlých a svědivých komářích píchanců, které jsme si odvezli z jednodenní zastávky u našich v Poodří (Klárka), přes mou sennou rýmu v nejvyšší sezóně travin a moje nesžití se s rolí autonavigátora. A pak taky pozdní odjezdy a tím pádem i příjezdy (tak to se mnou prostě je, když nade mnou nevisí bič odjezdu vlaku), moje nechuť postopadesáté sbalit batoh a holek tradiční žabomyší války, které jsme v tomto rozpoložení příliš nezvládali řešit s klidným tónem a chladnou hlavou.
Naštěstí to vyrovnávalo nádherné počasí a půjčené auto (děkujeme babičce s dědou, bez něj bychom nemohli bydlet u Pišliků – na vlak to byl pěkný kus :)). A taky stezky pro horská kola, o kterých jsem psala minule, které muž projel skoro všechny dvakrát a já ty nejjednodušší taky zkusila. 
Co nás ale nejvíc nakoplo byl kolaps auta v nejméně vhodném  místě – na Rejvízu. Nakonec to byla jen baterka a natrefili jsme na úžasného Ostraváka, který muže svezl do Zlatých hor a zpět koupit novou. Chvála dobrým lidem! 
Hrábli jsme si do svědomí a všechno pak už bylo o něco růžovější.. 
Na Rejvízu jsme si klasický okruh kolem Velkého mechového jezírka prodloužili o zacházku k Bublavému pramenu. Holky zbožňují čabrání se v jakémkoli potoce, tenhle navíc na dupnutí na břehu reagoval bubláním, což nás všechny hrozně bavilo. Jen Sára si nás poskakující měřila nechápavým pohledem a raději se dál hrabala v jehličí.
Chtěli jsme moc vidět nově (a krásně) zrekonstruovanou Tančírnu, secesní budovu z počátku dvacátého století, která ještě donedávna chátrala. Vyrazili jsme proto do Račího údolí. Asfaltka v údolí mě nijak nenadchla, zato romanticky dozděná zřícenina hradu Rychleby jo. Přemýšlela jsem, kde vzali ve středověku maltu.. 
Asi poprvé za celou naší turistickou existenci (včetně toho, než jsme měli děti) jsme přečetli snad všechny tabule naučné stezky. Klárka nás donutila – většina jich totiž byla psána formou pověstí. No a pak taky Terezčiny schovávačky, její stylizace do role koně a Klárčino motorové koště jménem Psík. To by ale bylo na dlouhé vyprávění..
Zámek Jánský vrch v Javorníku jsme oběhli jen kolem dokola za nesouhlasného povyku Klárky, která už se viděla ve slíbeném lomu 🙂
V bývalém kaolínovém lomu kousek od Vidnavy byly naše dvě rampepurdy ve svém živlu. Pro velký úspěch jsme tam byli dvakrát. Poprvé bylo chladněji, to proběhly jen špekáčky a stavba pískového města, podruhé už se šlo i do vody. 
Svou hmatovou stezku Rychlebskými horami (jehličí na Rejvízu, písek v lomu) zakončila Sára labužnickým ukousnutím sedmikrásky u Pišliků na zahradě. Dobře nám nakonec bylo..