Opět se probouzím před osmou – jak já to dělám… jak já tomu svýmu spáči závidím – ten je schopnej prospat celou noc a den, jako by se nemetlo. Ale to já ne – jakmile ráno něco zarachtá, tak můj mozek jede na plný obrátky a ne a ne znovu usnout – nefér. A to jsem si myslela, že když je tu tma jak v pytli, tak si budu pěkně chrupkat až třeba do desítí – omyl… Vylézám potichu z útulné postýlky, sbírám věci a po špičkách přeskakuju kufry a batohy ostatních a přesouvám se do koupelny – všichni ještě spokojeně podřimují. Shodím pyžamko, navlíknu oblečení ze včera – phe tady je to stejně úplně jedno, vlasy svážu do drdolu „hala-bala“ a plížím se z pokoje – buuuum – jako bych dostala pěstí – venku takový horko už v osm ráno, neuvěřitelnej brutál, hlavně, když vylezete z klimatizovaný místnosti. V noci jsem si i přes hlavu musela hodit triko, abych neměla rýmu (furt lepší, než se pařit – to mi věřte).
Na dvorku už posedává pár lidí – pokuřují cigaretky, popíjejí kafíčko a probouzejí se k životu – no bylo tu pěkně rušno celou noc – ten rambajz utichl až někdy ve čtyři ráno – ale když jste unavení, jste schopní spát při všem – a věřte, že jsme byli pekelně unavení! Jdu si pro snídošku zdarma – uf palačinky – zaseee… Tak za prvý arašídový máslo nemají (a slíbila jsem vám, že už přece nebudu 😀 ), za druhý javorovej sirup mi fakt nic neříká a za třetí mi palačinky vopravdu lezou ušima – no co se dá dělat – jídlo zdarma je jídlo zdarma – poděkuju, vezmu talířek a uvelebím se na jedné ze sedaček pod stromem, který svými zelenými větvemi zastiňuje půlku dvorku. Na jedné z nich opět sedí náš zelený papoušek, kterého před chvilkou majitelé vytáhli z klece – vesele se tam prochází a snaží na sebe upoutat pozornost hlučným monologem – někdy nás i rozesměje a pak legračně napodobí náš smích – smějeme se ještě víc a znovu a znovu – no pecka… takovej začarovanej smací kroužek 😀
Ale i tak tam sedím jako okrouhlík – píšu vám jeden z svých cestopisů – a po pravdě se mi kutálejí slzy po tvářích… jsem na dně… už nemám sílu… Všechnu energii jsem dala do člověka, který to potřebuje, ale najednou zjišťuji, že mi nezbyla žádná pro mě samotnou. Mám chuť utéct, sbalit si věci a mít alespoň chvilku pro sebe… Procházet se sama ulicemi, nasávat energii z lidí, kteří mi ji chtějí dát, zajít si do kavárny a jen tak tam sedět a koukat z okna výlohy na ulici a pozorovat ruch života – jako bych byla v kině a nechala vše plynout… Snažím se slzy utírat, aby je nikdo neviděl, ale myslím, že se mi to moc nedaří. Stýská se mi po domově, po rodině, po přátelích, po místech, která mám ráda… Mám pocit, že už nemůžu dál – uf uf uf…. rozdejchávám… hlavně myslet na něco jinýho… uf uf uf – jdu se projít!!!
Je zvláštní, jak ve všech zemích Střední a Jižní Ameriky uctívají víkendy… je sobota a vše je ještě o půl deváté hodně ztichlé… (v neděli je většinou všechno zavřené celý den) Ospalí majitelé obchůdků pomalu otevírají, zametají, vytahují regály s ovocem… někteří si k tomu pustí hlasitě hudbu – jooo procházka byl dobrý nápad – hned mám lepší náladu a mám pocit, že se mi chce tančit uprostřed ulice – s úsměvem mě všichni zdraví… Dostávám se na náměstíčko, kde byla včera spousta stánků s ovocem a zeleninou, ale teď jsou tu jen tři (ostatní asi ještě spí 😀 ) – ale i tak se u nich zastavím a ukazuju na všechno co neznám – dělám, že prodavačům strašně rozumím – ale jsem ráda, že pochytím názvy neznámých plodin. Pochopím, co se asi musí nejprve uvařit a co se dá jíst jen tak (dokážete si představit tu pantomimu – „Můžu tohle jíst jen tak, nebo to musím uvařit?“ haha jj myslím, že si to umíte přeložit do znakové řeči a nemusím vám to nijako popisovat 😀 No a nakonec musíte smlouvat – nene, to ti nezaplatím, zaplatím tolik – nene, to je taky moc 😀 no tak nakonec odcházím s igelitkou neznámého ovoce – vypadá to moc hezky – holt co jinýho může ženský zlepšit náladu, než nakupování 😀 – a na boty já fakt nejsem – natož na kabelky – pfff – já jsem na zeleninu a ovoce, to je to, co mi vždycky rozzáří očička – já za to fakt nemůžu 😀 Joo joo jídlo – to je jediný na co já dokážu myslet (nebo víno 😀 ) – jsem taky pěkně přibrala za těch pár dní od té doby co je Steve nemocnej – no jak jinak si dobít baterky, než jídlem… a na lodi byly pořád nějaký mňamky a tady sladký na nervy a tady sladký a tuhle sušenku, a tady tenhle čokoládovej muffin vypadá skvěle – a hele pizza – no mám minimálně tři kila nahoře – haha babička má radost, že ji neumřu na podvýživu 😀
Na hostelu potkám už probuzenou drahou polovičku – sedí u počítače a plánuje cestu – no teda, pokrok… Ovoce musí jít stranou, protože, teď se plánuje – sedám vedle něho a koukáme na autobusy, mapy, ceny – lítám na recepci a zjištuji info, co a jak. Jojo naše plány končí tady v Cartagéně – tak si musíme udělat nové – to je život co? (Pohopskávám na židli a po očku netrpělivě pokukuju po igelitce – jááá už to ovoce chci ochutnáát!!! 😀 – máš smůlu – pán tvorstva je akční, musíme toho využít!) Mysleli jsme si, že se Kolumbii vyhneme a jenom jí projedeme – ale zdá se, že opak bude pravdou. Chtěli jsme se podívat do Ztraceného města – bohužel je tento pětidenní trek dooost drahej (v přepočtu cca 6 tisíc korun na osobu) a za druhý je to tam teď na dva týdny zavřené, z důvodu nějakým místních oslav. Tak teda Bogotá – hlavní město bude naší další destinací – chtěli jsme rovnou do Ekvádoru, ale už jenom cesta do Bogoty trvá 24 hodin a to není ani v půlce cesty do Quita (hlavního města Ekvádoru). Vyznat se v místních autobusových společnostech je taky mazec (nic anglicky) – ale když zavzpomínáme na Guatemalské přeplněné vany, mluvíme o naprosto komfortních přepravcích. Zkoušíme štěstí a bookujeme „Premium class“ – píšou tam: wifi, zástrčky, DVDs a klimoška – háček je v tom, že to vyjde levněji, než ostatní obyčejné autobusy – což nás značně mate – no risk je ??? – uvidíme 😀
„A už můžu ochutnat to ovoce?“ smutně prosím Steva se štěněčíma očima… huráááá, propustka!
Nejdříve ovoce vezmu na recepci a pěkně v angličtině zneužívám slečnu – nutím ji, aby mi napsala jména všeho co jsem si přitáhla. Píše mi to na papírek, mezitím, co jí to skládám na pult – chudinka 😀 Pak v kuchyňce beru nůž, talířky a jde se na to… (samozřejmě máte všechno pěkně vyfocený a popsaný 😉 – jen škoda, že nemáte fotky mých výrazů – u některých se rozplývám a oči mám vsloup v požitku, někdy se šklebím a plivu (většinou to nechci vzdát a dávám tomu druhou šanci – neee je to hnuuus!!! 😀 ) Všichni se hrnou ke stolu, u kterého jsem si udělala pestrobarevný piknik a snaží se vyškemrat ochutnání – holt mám někdy dobrý nápady no 😉 Druhou půlku ovoce dávám Stevovi – něco mi vrací se šklebem zpátky – tfuj, nad něčím kroutí hlavou a to co mu chutná ve vteřinách mizí v jeho bezedné puse 😀
„Tak co, jde se na hrad?“ z ničeho nic povídá – no to mi je najednou akce – no jasně!! Letím se převlíknout a ještě musíme vybrat penízky. No pane jo, sehnat v sobotu bankomat, který vám něco vyplivne je nadlidský úkol. Nevím proč, ale v těchhle zemích lidi prostě nejvíc vybírají v pátek večer a v sobotu ráno – takže pak v bankomatech do pondělí není ani pesos. No a u bankomatů, který ještě něco solej jsou fronty jako hrom… No tak se stavíme do jedné z nich – 30 min ani nemrknem – divím se, že se drahý ani nevzteká… povídáme si, dokonce ze sebe začíná dolovat vtípky a pošťuchuje mě. Chcete něco vědět? Čekali jsme na bankomat, který nebere čipové karty (ani nevím, že existují nějaký bez čipu), no nic – po dalším 30ti minutovém čekání jiné frontě u dalšího bankomatu (opět bez remcání), konečně uspějeme a jdeme směr hrad. Cestu jsem si nastudovala – a centrum už beztak znám jako vlastní boty – na rozdíl od Steva, který se nechává vést – ale je to tak lepší, protože vždycky strašně šojtří a jako velkej lovec hledá sever – to vždycky vím, že je zle 😀 Takže se pohodově procházíme – jen se chvílemi nedůvěřivě zeptá: „A už jsme se ztratili?“ 😀 Dostáváme se do divoké části Cartagény – stánky s rybami, rozpůlenými slepicemi, spousta smradlavejch a upocenejch lidí, milión autobusů, překřikování, nabízení – no pryč odsud. Po přejití velikého mostu přes zdejší řeku se dostáváme do chudé části města – okny vidíme do mini domečků – vlastně až lidem do obýváku – kde sedí tlustí rozvalení kolumbijci, v ruce pivo, odpadky všude kolem nich a smrádek … hmmm eňo ňuňo… Překvapivě ujdeme pár metrů a před námi se rozprostírá obrovitánské nákupní centrum evropských poměrů – „Yeaaaaaah – pojď mi, baby!!!!
Připadám si jako barbar – cestuju po světě, abych objevovala nové kultury a já skoro brečím štěstím v obchodním centru!!! „Civilizace! Jsem doma!“ Nakukujeme do výloh známých obchodů a cíleně si to míříme nahoru – beze slov nám je jasné, po čem oba prahneme – normální jídlo!!!! „Díky ti, bože!“ rozplýváme se nad obrovským jídelním patrem – je tu asi 30 restaurací – od McDonalda po Sushi, steaky a já nevím co ještě… A je nám úplně fuk, že je to dražší, než si můžeme dovolit – bereme si orientální kuchyni – smaženou rýži, hovězí maso a krevety – aaaa lahoda!!! Další kilo nahoře!!! Steve s tím trošku bojuje (má staženej žaludek, jak moc nejedl), tak to za něj jako správnej otesánek dojím – no ty vago já budu jako vepř!!! 😀 A abyste věděli, tak mi to ani nějako žíly netrhá – za prvý jsem si jistá, že výšlapem na Machu Picchu to bude pryč a za druhý – teď se podržte – velký zadky jsou tu „IN“ – představte si, že tu prodávaj i džíny s vycpávkama – no to byste čubrněli!!! 😀 Takže jsem tady vlastně úplná nula – můj zadek je o polovinu měnší než zdejší standart 😀
Tak konečně se dostáváme k hradu – překvapivě nikdo neumí anglicky – pán před námi se vzteká – „Tak ta kráva je na místě plným turistů, prodává tu lístky a neumí ani kváknout?“ Na jednu stranu má pravdu – na druhou – jsme přeci ve španělsky mluvící zemi a jsme to mi, kdo by se měl snažit mluvit jejich jazykem. Stojíme v řadě a čekáme, až se pán vyřádí… je 40stupňů ve stínu a my si to stojíme na sluníčku v místě, kam ani vánek nedolítne – mám pocit, že se každým okamžikem jeden z náš skácí – no konečně – „Dvakrát prosím.“
Hrad (Castillo San Felipe de Brajas – 15. století) nás naprosto nadchnul – obrovskej!!! Spousta sklepení – lítáme tam jak prdlí, bafáme na sebe a řehtáme se jak paka – po tom se mi tak stejskalo!!! Hlásím – Steve je zpět!!!! 😉 Po hodince a půl objevování ale vídím, že toho má dost a tak pomalu ťapkáme zpátky do hostelu. Vedu si ho za ruku, koupíme mu jahodovo-lulový smoothy (lulo – jedno zdejší ovoce) – a spokojeně ho odkládám zpět do klimatizovaného pokoje, kde se šťastně chumlá do polštáře. Lehám vedle něj… Koukne na mě a říká: „Miluju Tě…“ se slzama v očích na něj kouknu a upustím špunt svejm emocím, který ve mně tak dlouho dřímaj – tulím se k němu a říkám, jak jsem ráda, že je zpět… Omlouvá se, hladí mě po vlasech – a je nám úplně jedno, že jsou v pokoji další lidé, kterým to může být nepříjemný – prostě tam ležíme v objetí, pusinkujeme se a je nám moc dobře… V tento okamžik nám opravdu chybí private room … 🙁
Večerní narozeninovou párty jedné z australanek, která s námi byla na lodi naprosto ignorujeme a z pokoje vůbec nevylezeme – koukáme na filmy a okolo půlnoci usínáme… pane jo – pokud to včera byl rambajz – tak vězte – sobotní párty jsou tu dvojnásobně hlučnější než ty páteční…

 PITAYA – Žluté dračí ovoce – jeden z vítězů (slaďounké a šťavnaté)

 GRANADILLA – nejsladší ze všech, ani trošku kyselé – božské!!! Tohle bych mohla bastit furt!!!!

LULO (NARANJILLA) hodně podobné jako novozélandská Feijoa – nepopsatelná sladkokyselá dobrota (musíte vyzkoušet!)
(zpětná poznámka z Nového Zélandu – JÁÁÁÁ TO CHCIIII TEEEEEĎ!!! TO BYLO MOC DOBRÝ!!!) 

MARACUYA – dost kyselkavé (granadilla byla lepší) ale stále mňamka

 TOMATE DE ARBOL – divný rajče (ovoce) – syrové nechutná dobře ( prý se z toho dělá džus ) prdím na to, letí to do koše – a tak krásně to vypadalo!

 GUANABANA – hodně divné ovoce – ji se bílá dužina (pozor je plná tvrdých tmavých pecek), tahá se jako blato – snědla jsem to, ale už bych si to asi nekoupila 😀

 UCHUVA – nakonec tyto žluté kuličky znám z ČR – jsou to takové ty, co se prodavají v košíčkách a mají okolo sebe uschlé okvětní lístky – miluju je! COROZO (červené kuličky) – nejedlé, hnusné, pecka skoro stejně velká jako samotný plod a slupka je strašně tuhá – prý se musí povařit s cukrem – jj letí do koše ( a to to tu prodávají na každém rohu)

 Místňáci umývají koně v místním jezírku …. Fascinující

 Takhle se tady maká 😀