Cestování je něco, co mě dokáže vždy uklidnit. Nejsem ten typ člověka, který by tašky a kufry balil na poslední chvíli. Já si užívám ten čas, kdy si dělám seznamy toho, co všechno si mám vzít s sebou, kdy jednotlivé položky pečlivě skládám a urovnávám a když nasednu do autobusu nebo vlaku a začnu poslouchat své nejoblíbenější písničky, nemůžu být šťastnější.
PÁTEK
Je jedna hodina odpoledne a já končím školní týden tělocvikem. První pololetí je za mnou a na vysvědčení se na mě bude mračit jedna trojka z fyziky. Ne, že bych si stěžovala. Fyzika je pro mě předmět, který nikdy nepochopím. Doma si dopřeju chvilku ve vaně, než začne zdlouhavý proces zkrášlování. Po hodné chvíli, kdy opět vypadám jako člověk, si dobalím poslední nezbytnosti a v 15:45 usedám do autobusu směr Praha. Po chvíli zjistím, že jsem samozřejmě opět něco zapomněla. Je to kartáček na zuby.
V Praze se se stopadesátikilovou taškou dopravím před kolej FTVS, kde už na mě čeká moje garde, a večer strávím koukáním na Yes Man.
SOBOTA
Vstávám až po desáté hodině a dopřávám si lenošení v posteli. Garde odešlo na fotbalový zápas, tak mám celé jednolůžko jen sama pro sebe a dospávám hodiny, kdy jsem se večer budila, neb nám bylo trochu těsno. (Už jsme se rozmazlili dvoulůžkem.) Když jsem po snídani, zhlédnu další díl A Series of Unfortunate Events a výborně se bavím. (Opravdu doporučuji zkouknout.) Po obědě jsme vyrazili na mé přání do města na procházku. Provětrala jsem jak sebe, tak Nikolase, a pořádně utahala nohy. Prošli jsme Staromák směrem na Malou Stranu, Pražský hrad a pak zpátky na Veleslavín.
NEDĚLE
Den ,,D“ konečně nastal. Lenošení v posteli se opakovalo, akorát se mi zdá, že noc byla snad ještě horší. Garde mě v noci skoro zalehlo. (S tou největší jemností samozřejmě.) Po spoustu dílech Teorie Velkého Třesku se naobědvám a jsem čím dál tím nervóznější. Druhá, třetí, čtvrtá, pátá hodina je konečně tady. Do krytu na mobil schovám stovku a občanku a s vytisklou vstupenkou se vydávám na koncert Green Day, kteří se po sedmi letech konečně vrátili do Prahy.
Venku mrzneme půl hodiny, načež se otevřou brány, já zamávám mému doprovodu a vstupuji do Tipsport arény. Napětím snad ani nedýchám. Předskokani mě mile překvapili. Hráli svěže a úspěšně zahájili večer, který se skončí až v půl jedenácté.
A najednou tu byli. Billie, Mike a Tré. Mé nejoblíbenější hudební trio na světě. Můj první koncert, můj nejlepší den v životě. Hráli jak nové písničky, tak staré vypalovačky. Zvali fanoušky na pódium, věnovali kytaru, užívali si to. A já s nimi. I přes to, že jsem skákala a řvala až v sektoru za VIP a někdy trochu hůře viděla, na konci koncertu jsem byla příjemně unavená, okradená o hlas a neskutečně nabitá energií.
Myslím si, že diváci vytvořili báječnou atmosféru. Zpívali, dokud jim to hlasivky dovolily, svítilnou na mobilech vytvořili ,,hvězdnou oblohu“ přímo v aréně, když Billie zpíval předposlední písničku a zapomněl kvůli té scenérii text. Nikomu to nevadilo. A já jsem měla co dělat, abych udržela oči v suchu.
Pokud přemýšlíte nad tím, že byste šli na nějaký koncert a váháte, protože to není zrovna nejlevnější záležitost, jděte do toho. Protože před YouTube tohle nezažijete. A je to vzpomínka na celý život. Alespoň u mě.
