Dnes se s vámi podělím o další část naší cesty do Portorika. Po pár krásných dnech strávených na jihu objevováním koloniálního města Ponce, kávových plantáží a suchého lesa, jsme se vydali na východní pobřeží do Luquillo, kde jsme ochutnali trochu z místních pláží, tropického pralesa El Yunque, ale také pěkné tropické bouřky.
Co se týká ubytování, přes booking.com jsme tu našli Casa Luquillo Beach, malý domek hned přes ulici od pláže La Pared. Přivítala nás tu Veronica, napůl Němka a napůl Portoričanka s malým mimčem a německým manželem. Všichni tři byli moc sympaťáci a dobře vysmátí. Krátce jsme si popovídali o životě v Portoriku a dostali jednak pár tipů k pobytu, ale také listy aloe vera na spáleniny. Nejlepší na tomhle ubytování byla ta rána a večery, kdy jsme na terásce seděli při snídani či večeři a za zvuku těch velkých vln, které se valily ke břehu, si užívali krásný pohled na nekončící moře a surfaře, kteří se jen tak nevzdávali.
Relax na pláži La Pared
První dva dny jsme strávili pouze relaxováním na pláži, kterou jsme měli hned přes silnici od domu. La Pared je krásná žluto písečná pláž, jejíž jedna část je od silnice oddělená zdí (od toho to jméno) a druhá část je posetá trávou a menším palmovým hájem. Vlny tu jsou někdy dost veliké a silné, takže ne vždy se tu dá plavat. Mě se to podařilo asi jen jednou z celých 3 dnů, a i tak mi dalo práci dostat se dále od břehu, kde jsou vody klidnější. Nicméně i chvilka strávená zde na pláži ve stínu palem je velice příjemná. Je tu totiž velký klid a dost málo lidí (i o víkendu). Nutno také dodat, že La Pared je vhodnou pláží především pro surfaře. A pořádají tu také kurzy surfování, ovšem za dost vysoké ceny – od nás chtěli 60 dolaru/os. za hodinu ve skupině, což mi přišlo neopodstatněné za jakousi neformální výuku.
Výlet do deštného pralesa El Yunque
Do Luquillo jsme však přijeli především proto, že se nachází asi jen 20 km od El Yunque, což je největší deštný prales v Karibiku a také jediný deštný prales v celém USA. Pro milovníky přírody je to něco, co byste si při návštěvě Portorika rozhodně neměli nechat ujít. Bohužel jsme tu narazili na slabou stránku jejich cestovního ruchu. Jak se tam dostat? Půjčovna aut už žádná volná auta neměla. Ze San Juanu se pořádají nějaké denní zájezdy, ale z Luquillo, které je ještě blíž, jsme zatím nic nenašli. Taxi nabízejí službu za 50 dolarů na osobu s tím, že vás nechají před hlavním vjezdem, protože dál už se nedostanou, jenže ten prales je obrovský a většina pěkných míst se nachází dost daleko od hlavního vjezdu. Ale kdo se nevzdává…
A pak mi někdo náhodou dal do ruky vizitku Island Vacations Conscierge, a tak jsem zavolala. Odpověděl Hector, který mi sdělil, že za pět minut přijede před barák a domluvíme se osobně. Mladý vlastenec náležitě hrdý na svou zemi nám nejprve sdělil, že sice není žádná agentura a nemá ani licenci, nicméně je vždy rád, když může turistům pomoci a představit část své země v dobrém světle. Dohodli jsme se na čase a ceně výletu, a také, že nás odveze nejen do pralesa, ale i s námi tu trasu projde, než aby seděl v autě a čekal na nás, což nám přišlo fajn, protože rádi poznáváme místní lidi, když někam jedeme. A co se týká ceny, Hector chtěl zaplatit jen benzín a pak, co prý uznáme za vhodné (takže dostal to, co bychom jinak dali agentuře s tím, že jemu jsme za tuhle moc fajn službu velice rádi zaplatili).
Druhý den ráno přijel Hector na půl devátou, jak jsme se dohodli, naložil nás a vyjeli jsme směrem El Yunque. Vzal nás nejprve k vyhlídkové věži, ze které se nám naskytl krásný pohled na rozsáhlý deštný prales a okolní kopce pokryté tropickými stromy. Vzduch se najednou zdál být tak čistý a svěží jako zatím nikde jinde v Portoriku.
Sébastien si při cestě povídal se Hectorem o PR kultuře, historii, hudbě a o lidech, a já se snažila občas vyplodit otázku ve španělštině a měla jsem náramnou radost, když jsem i rozuměla odpovědi – konečně se mé studium zúročuje! Než jsme se dostali na naší zvolenou trasu, minuli jsme ještě vodopády Coca Falls.
Z několika dostupných tras pro návštěvníky pralesa jsme si vybrali trasu La Mina Trail, což byl takový náš kompromis. Jméno nese podle vodopádů La Mina Falls, které jsou takovou highlight tohoto okruhu. No jo, highlight, tak to taky ale znamenalo, že se tam nevykoupeme, protože podobný nápad měly před námi desítky jiných. Ani mi to už pak při pohledu na vodopád, který asi figuruje na hodně selfies, a hromadné koupaliště vůbec nevadilo. No tak jsme se alespon při zpáteční cestě pořádně vykoupali v tropickém lijáku, a to bylo taky fajn. 
Tím, že je El Yunque (a celé Portoriko) pod správou Američanů, jsou zdejší trasy velice dobře uzpůsobené pro lidi jakékoliv fyzické zdatnosti a podél těchto tras najdeme informační panely v obou jazycích (anglicky i španělsky). A pro strašpytly, jako jsem já, je dobré vědět, že zde nežije žádný nebezpečný had ani jiná zvířena, které by se návštěvník musel obávat! Ale žije tu několik druhů unikátních rostlinných a zvířecích druhů jako třeba ohrožený portorikánský papoušek nebo malé žabky coquí, které se staly symbolem Portorika.
Z Hectora se během výletu vyklubal původem učitel historie a hudebník v kapele Orchestra Macabeo. Doma jsme si nějaké jejich písničky zamilovali – pokud máte rádi salsu a podobné styly, koukněte na některá jejich videa.
Po návratu jsme se najedli v restauraci Ernestina’s, kde nám dali nějakou rybu s tostones (opečené placky z batátu). Samozřejmě nechyběla pořádná dávka česneku, bylo to moc dobrý, až na tu zeleninu, která byla jaksi vybledlá a bez chuti.
Naštěstí zatím přestalo pršet, takže jsme se cestou domů trochu courli městem, kde jsme si všimli několika krásně barevných zdí, a pak také kolem pláže, kde již bylo v moři opět pár surfařů… využít těch pár minut, než přišla další bouřka.
No a pak zas přišel déšť, úplně jako v Belgii… takže jsme přečkali to nejhorší i s bouřkou doma na terásce. Pohled na rozbouřené moře mě dost fascinoval.
„Podešťová“ procházka k pláži Monserrate
Když přešel déšť, vydali jsme se na procházku po pláži směrem na západ k Balneario Monserrate, asi nejvyhlášenější pláž, co tu v Luquillo najdete. Přešli jsme Playa Azul, Punta Embarcadero a Punta Bandera, a když jsme asi po 40ti minutách dorazili na Monserrate, obloha byla stále pokrytá šedými mraky a v moři pár zoufalců, co si sem zřejmě udělali jednodenní výlet ze San Juanu. Takže vám nemohu objektivně říct, zda jde o hezkou pláž nebo ne. Ale mohu vám říct, že zde najdete jednak obří parkoviště, toalety a sprchy, tak i stánky s občerstvením. Za slunka to tu muže být fajn.
Ranní procházka po divoké pláži La Selva
Poslední den ráno jsem se vzbudila dost brzo a vydala se na průzkum divočejších koutů na východ od naší pláže. Tam se nachází obrovská pláž La Selva, která spadá pod přírodní rezervaci. Jedinými návštěvníky jsou zde mořské želvy, které sem chodí klást vejce, a pak občas prý i surfaři (a podle stop v písku bych hádala také psy). Jelikož celou noc pršelo, to ráno bylo nádherné – byl cítit svěží vzduch, za mraky sem tam stydlivě vykukovalo slunce a z přilehlého lesa stoupal mlžný opar. Nikde nikdo, jen stopy v písku, polámané větve palem a děravé skořápky od kokosu, které omývaly vlny. Strávila jsem tou procházkou dvě hodiny a bylo mi tu nepopsatelně nádherně, něco jako, že všechno je tak, jak má být, a netřeba jet jinam… jenže pak jsem si vzpomněla, že tam nejsem sama a nakonec jsme teda jinam odjeli.
Děkuju Ti Luquillo za klid, který jsi nám na chvilku propůjčilo!
Byli jste někdo v Portoriku a na těchto místech? Kde jinde jste navštívili tropický prales a pak by mě zajímalo, zda jste se tam třeba někdo setkal s nějakým hadem nebo si myslíte, že jsem fakt zoufalý srab?
