Zdejší ubytování jsme si zabookovali na 3 noci a po pravdě se nám moc nechce zůstávat déle. Dnešním ranním úkolem je najít levný privát s MĚKKOU MEGA POSTELÍ! Tentokráte necháme Google Googlem a jdeme hledat na vlastní pěst.A hele – hned 3tí barák od hostelu nápis “volné pokoje”. Je to u místních domorodců (jsem překvapená ejich docela ucházející angličtinou), kteří vlastní i mini kuchyňku. Paní mě hned táhne dozadu, abych se na pokoj podívala. No po pravdě nám je jedno, jak to vypadá, naše podmínky jsou: velká měkká postel, klimatizace, zámek u dveří a koupelna (a bez smrádku by to byl bonus). Pokoj splňuje všech pět bodů a cenově nás to vychází stejně jako v hostelovém 14ti postelovém dormu.S paní si vesele plácneme a jdeme se zabalit a přestěhovat. To bylo jednoduchý jako facka. 😀 Budeme to tak muset začít praktikovat. Zdá se, že mnoho lidí to dělá stejným způsobem a funguje to docela dobře. :)Na recepci v hostelu je nápis: “Když dáte hodnocení našemu hostelu na internet (Tripadviser a nebo Hostelworld) snídaně a nebo drink zdarma. No pecka! Napíšu kladný hodnocení – popravdě není co vytknout až na postele, což jsem poznamenala. Recepční si můj příspěvek pečlivě pročte a já si můžu vítězoslavně objednat snídani králů! Omeleta, domácí chleba, čerstvě vytaženej z trouby – no co vám budu povídat, mám boule za ušima. :-DJelikož máme jen malé batůžky a tak i menší počet oblečení, musíme nechávat prát prádlo poněkud častěji, než když jsme cestovali Jižní Ameriku. Navíc se tady člověk v těch čtyřicítkách potí jako čuník – a tak se člověk dostává do situace “nedostatku čistého” oblečení velice rychle. Haha to se pak člověk oblíká podle toho, co „nesmrdí zase tak moc“ :-D.Sehnat někoho, kdo je schopen nám vyprat okamžitě je nemožné a tak se nám nakonec podaří ukecat jednu slečnu, která nám slíbila, že to bude hotové zítra v 8 ráno… tak snad to dopadne! Ještě že máme privát, kde máme ručníky v ceně a pyžamo dneska taky potřebovat nebudu 😀 😀 :-D…Dnešní plán je jasnej – nejdříve na jih na “pláž snů” a pak se konečně vydáme na ten sever, kam jsem chtěla včera. Prodloužili jsme si pronájem skútru a hurá za dalším dobrodrůžem. Cestu na pláž už známe a tak si vesele frčíme jako největší borci.Steve na pláži ulehá pod jednu z palem do stínku a já střídavě relaxuju – čvachtáním se ve vodě, procházením se po pláži a nebo houpáním se na houpačce v ráji. Co víc si přát.
Když se mé duševní baterky dobijí na 100% a já si vše poctivě vyfotím do paměti (tohle bude ten moment, který se mi bude vybavovat, až budu zavřená někde v kanclu :-D) houknu na drahého a jedeme zpět do našeho království, rychlá sprcha a konečně směr sever!Tentokráte to nezvoráme a jedeme po správné silnici. Steve už jezdí jako domorodec – je prostě úžasnej! Na začátku jsem se trošku bála, když jsem viděla, kolik turistů se vymele – ty úrazy nevypadají hezky. Ale on je prostě borec! Klobouk dolů.Nazývá mě navigátorem, což mě trošku znervózňuje – ty jejich “halabala” mapy nejsou úplně nejlepší na navigaci. Ale nakonec vše dobře zvládáme a jedeme po jediné cestě vedoucí rovnou na sever.Turisti pomalu mizí a já se s připitomnělým úsměvem kochám výhledem na palmové a pepřové plantáže, které se střídají s kopci z odpadků. Cesta je docela v pohodě a provoz se taky snížil. Sem tam projedeme okolo nějaké mega obrovské brány vedoucí “nikam”. To jsou miliardářské rezorty, kde je příjezdová cesta tak dlouhá, že ty budovy v dálce ani nevidíte. Ale hlavní je aby měli megalomanskou pozlacenou bránu… Řekněte mi, kdo na to má prachy? A že se to vůbec vyplatí stavět?No pravděpodobně vyplatí, protože potkáváme rozestavěné ještě větší rezorty… Tenhle ostrov bude za pár let totální turistický vydělávač peněz. Kdybyste to viděli!!! TISÍCE domků, okolo jsou vysázené malé stromky a palmy. Vše zeje prázdnotou, ale jen počkejte za pár let! To bude masakr!Po 20ti minutách jízdy se utápíme v kouři a nehorázném smradu, skoro nevidíme na cestu. Tak tady prosím, se pálí všechny odpadky. Jak napravo, tak nalevo jsou hory všeho haraburdí v plamenech. V tom se pohybují zafáčovaní domorci s rouškami na obličejích. Pálí se tu VŠECHNO! Věřím tomu, že se tam snaží spálit i plechovky. O plastech nemluvě. Nevím jestli mám mít radost, že si uvědomují svůj “odpadkový problém” a nebo brečet nad tou ekologickou katastrofou.No když se konečně vymotáme z kouře, smrdíme na 3 kiláky daleko. Jak v tom ty lidi můžou bejt dennodenně? :-O Věřím, že komáři o ně ani nezakopnou. 😀 A že jich tu je. Museli jsme vytáhnout náš Australskej repelent, protože k večeru je to docela masakr.Když se dostáváme blíže k severnímu cípu, objevují se malé zaprášené vesničky. Přemýšlím, že čeho tady ty lidi žijí, protože je tu docela prázdno. Myslím, že je tady kousek nějakej rezort, ale pochybuju, že na něm tady domorodci vydělávají peníze. Je tu spousta jídla, ovoce, pití, oblečení… Vrtá mi to hlavou.Severem jsem poněkud zklamaná – očekávala jsem pohádkové pláže jako na jihu a ono houno houno slavný soude. Je tu jeden docela krásný “svatostánek” – do kterého bosky nakoukneme. (Boty musíte vždycky nechat venku).
Steve by si tu rád zalítal a tak se snažíme najít nějaké klidnější místo u vody, ale nějako se nám nedaří. Je tu jedna obrovská rybářská kolonie. Mají svoji vesnici postavenou na kůlech přímo nad vodou. Projíždíme úzkou uličkou jako z bondovských filmů, mám pocit, že lidem projíždíme obývákem. Je to tu rodina na rodině, děti, psy, kočky, horko těžko se vyhýbáme dalším skútrům v protisměru. Sem tam přejedeme minimostek přes nejsmradlavější a nejodpornější stoku plnou bahna a odpadků a v tom si ty děti tady hrají.Parkujeme skútr v jedné boční uličce ehm (v něčím obýváku :-D). Jsme sledováni ze všech stran – je evidentní, že sem turisti nechodí tak často. Popravdě se ale necítím nějako ohrožena, jak tomu bývalo v Jižní Americe. Lidé vám vždy vrátí úsměv, jsou velice přátelští a vždy se snaží pomoci. Pobíhající děti na nás zase křičí “Hello!”, někteří dokonce vysoukají “How are you?”. Vždycky mi sahají na ruce a hlavně na zápěstí – vždy je zajímají hodinky a moje náramky. Někteří jsou jen zvědaví a okukují, jiní jsou trošku drzejší a tak člověk musí dát najevo, že tohle ne!Po chvilce chůze nacházíme molo vedoucí k nějaké restauraci nad hladinou vody. Ideální na vzlétnutí naší hračky. To byste museli vidět, ten povyk! Jak děti. tak dospěláci pokřikují na ostatní, když začneme vytahovat foťák a hlavně dron. Je evidentní, že to nevidí poprvé. Byste se divili, ale některé děti tady, hrající si v blátě mají v ruce moderní mobilní telefony a věřím, že i wifina a 3Gčo je tu naprosto normální věc.Jsem překvapená, jak si všichni drží odstup při vzlétání dronu – bála jsem se, že nám po tom skočí. Všichni se snaží nějako komunikovat, starší paní i děti pokukují Stevovi přes rameno. Další mi vesele pózují před objektivem. Když ukazuju fotky dětí jejich maminkám, jsou naprosoto dojaté. (Mám v plánu je nechat vyvolat a poslat jim je, až dorazíme domů. Udělala jsem to tak i po minulém tripu po Jižní Americe. Úžasný pocit!).Jsme tu za hvězdy a mám pocit, že celá vesnice se na nás dívá ze svých verand, oken a i rybáři, kteří hned pod svými domky loví ryby (jojo hned vedle toho odpadkového hnusu) mají hlavu vzhůru a sledují nás. No ty vago…
Ještě pár snímečků a vše zase pomalu balíme do batůžku a se všemi se srdečně loučíme. Tak to byl tedy zážitek. Děti nám mávají a křičí: “Bye bye!” A my nasedáme na skútr a vymotáváme se z uliček ven – popravdě za hodinku zapadá sluníčko a moc se nám nechce cestovat ve tmě a tak nás trošku tlačí čas.Silnice jsou naprosto narvané k prasknutí… Je po páté hodině a všichni právě skončili v práci. To znamená, že všichni pracanti a stavitelé, kteří dřou kůži na rozestavěných rezortech naskočili na svoje skútry a autobusy (rozumějte narvané náklaďáky stojícíma lidma) a vydali se směr domov. Už chápu všechny ty stánky a restaurace. Jsou teď narvané k prasknutí – lidé večeří, nakupují, je to jako v mraveništi. Člověk by nevěřil, kolik lidí (hlavně mužů) na těch rezortech pracuje. Risknu si tipovat, že tisíce. Kdo to všechno hradí? Uvědomují si tito lidé, že staví paláce pro cizí a jejich polorozpadlé chýše se utápějí v odpadcích. Kolik si asi vydělávají?V této dopravní zácpě záříme na dálku – jsme jediní turisti a opět “výjimečně” 😀 budíme pozornost. Někteří na nás jen unaveně zírají, jiní se s námi předjíždějí, pokřikují na nás, mávají… smějeme se na plné kolo. S některými okolo sebe kroužíme jako malé děti a příjde nám to děsně legrační…Cesta zpátky trvá déle, než jsme předpokládali – dopravní špička udělala své – a tak se do centra dostáváme už skoro za tmy.Naši domácí domorodci, u kterých přebýváme, nám před odjezdem nabídli, že nám připraví tradiční večeři. Mangový salát a domácí “spring rolls”, které dělá přímo pán domácí a tvrdí, že jsou nejlepší na světě – nemohly jsme odmítnout – a tak se “domů” těšíme ještě víc než normálně. Konečně večer bez „lovu večeře“ a bloumání od kuchyně ke kuchyni.Večeře je už je skoro hotová, když dorazíme – to je luxus. Usedáme k jednomu z dřevěných stolků a čekáme, vyvolává to ve mně takový pocit “domova”, když nám servírují tu dobrotu.Mangový salát je pro mě velikým překvapením. Představovala jsem si listový salát s kousky manga – hahaha – pohnutý evropský myšlení. Jedná se o najemno nastrouhané zelené mango s bylinkami, chilli, limetkou, sezamovým olejem, cukrem, solí a posypané nasekanými arašídy (které tu cpou do všeho – chudáci alergici, ti o Vietnamu nemohou ani přemýšlet natož ho navštívit) – je toho plný talíř a i když to na první pohled vypadá docela divoce chutná to docela dobře a tak se do toho s chutí pustím.Spring rolls na druhou stranu vypadají naprosto labůžovatě a i když jsou naprosto horký a čerstvě uvařený, mizí ve Stevovi, jako by se nemetlo – on má pusu z železa… mlaská! Spokojenost!!! 😀 Domácím moc děkujeme za pohoštění, samozřejmě platíme a jdeme se zašít do klimatizovaného pokoje – konečně chvilku bez lidí – konečně chvilku soukromí!Zítra máme za úkol vyzvednout v 8 ráno vyprané prádlo a vydat se na cestu směr Kambodža na ostrov Koh Rong. Stevovi se tam moc nechce – prý ostrovů ještě uvidíme spousty, ale já prostě ještě nejsem nabažená a připravená na vnitrozemí. Já ještě potřebuju pláže, palmy a moře – navíc, když už nám to nachlazení dalo konečně pohov a cítíme se oba dobře. Hlavně by to na těch ostrovech nemělo být tak turistické – a to je přesně co chci, prázdné pláže s bílým pískem!!!Nemáme nic zabookováno – nechce se nám platit předraženým agenturám a chceme si to dát na vlastní pěst… Tak snad to dopadne.
