Střípky Vánoc 2023

Tak letos… Letos jsme se dočkali a Vánoce mohli strávit v ruiničce.  Přestože na žádné extra přípravy nebyl prostor a například pečení perníčků, na které jsem tak urputně sháněla vykrajovátka, ani jiného cukroví se nekonalo, nemohla jsem se dočkat. Nejen kvůli ruiničce ale i díky Madlence, která díky tomu, že jí budou brzy tři roky, už od léta o Ježíškovi mluvila. Paradoxně dárky byly nakonec to poslední, co ji na Vánocích uchvacovalo.

Přes moji lásku k cedrům a živým stromkům, letos zvítězila jedlička. Ani malá, ale ani přehnaně veliká. Díky mnoha okolnostem, které se dějí poslední měsíce i roky, teď jedu hodně věcí vědomě. Pozoruju svoje děti, to jak moc rostou, jak jsou šikovní, jak jsou krásní. Jak Berti přestává být dítětem a je stále více parťákem a jak Madlen je sladká cácorka, s umíněností sobě vlastní, ale tím nejněžnějším pohledem a úsměvem na světe.  A přestože na žádnou extra výzdobu nebyl prostor, Vánoce v ruiničce byly načichlé v podstatě celý advent. Asi i díky věncům, které jsem s radostí a pokorou tvořila.

Stíny, které dopadaly na ten předvánoční čas v podobě příběhů, kterých jsem svědkem i těch, které prosáknou médii nabraly tragickou událostí v Klánovicích a posléze na fakultě v Praze zcela jiný až obludný rozměr. A tak navzdory předpovědím počasí 22. i 23. sněžilo, protože andělé roztahovali svá křídla, aby na Štědrý den skropili zem i jejich slzy, snad proto, že tolik zloby, zla a zášti, bylo třeba uhasit v tolika dalších příbězích, které my nevidíme, ale mnozí z nás žijí. A zase a přesto a právě proto musíme přes slzy a bolest v duši vykouzlit úsměv na tváři a snažit se o to víc rozdávat lásku a radost kolem sebe. A nenechat anděle odcházet do nebe, ale hýčkat je tady mezi námi. Žijí tu a poznáte je, protože jsou to ti, s nimiž je vám krásně, ti kteří se na vás usmějí i když se neznáte, vyseknou poklonu, podají ruku, udělají něco, co jste nečekali. Dostali jsme to nejkrásnější místo pro život, Zemi tolik krásnou a pestrou až se tají dech. Přesto stále častěji nevidíme, nebo vidět nechceme. Lpíme na věcech, které podstatné nejsou…. pro… proč?  Poznala jsem v životě již mnoho lidí a poznala i takové, co nikdy nebudou šťastní, protože to neumí, protože jsou zaslepeni hledáním důvodů pro to, aby šťastnými být nemohli a nebo považují štěstí za něco, co ani neexistuje. Celý život bojuji s touhou to změnit, ale pokud natrefíte na někoho, kdo nechce, je to boj s větrnými mlýny. Někdy se stane, že než si uvědomíme, že ten boj nelze vyhrát, ztratíte až příliš, ale to nejdůležitější je, neztratit sami sebe… a pokud se to stane, je třeba se znovu najít a nebát se, říct si o pomoc.  Občas je totiž nesmírně důležité, v okamžiku, kdy vám vaše kukátko na svět někdo zamlží nebo rozbije, mít poblíž ty, kteří vám jej zase pomohou spravit. Děkuji z celého srdce všem lidem, kteří neodsuzují ostatní a rozdávají lásku, děkuji z celého srdce svým přátelům a rodině, děkuji všem andělům mezi námi, že mají s námi tolik trpělivosti.

Přeji vám z celého srdce to nejkrásnější a nejlepší do dalších dní a let a především štěstí a lásku v srdci.  A k tomu čisté zdraví, abyste si to štěstí mohli hodně dlouho užívat. S láskou a úctou vaše ZuzKa