Týden s našima, ségrou, Tomem, malým Fráňou a Tomovými rodiči na pronajaté chalupě ve Lhotě u Trutnova. Nad chalupou traily pro horská kola Trutnov trails, kam nám Karel každé ráno na chvíli zmizel, aby se spokojeně vrátil přímo na snídani a my tak měli dost času na naše pomalá dovolenková rána. Já si tentokrát na traily netroufla.
Cestou tam jsme se zastavili v Safari parku Dvůr Králové - holky byly nadšené z jízdy safari truckem, já byla nadšená úplně ze všeho. ZOO je jen africká, což mi připadá skvělé, člověk v té zvěři pak nemá takový guláš. Navíc se tam hodně snaží, aby si člověk jako v Africe opravdu připadal - včetně košů na odpadky, hudby, toalet, jídla a často i obsluhy. Jedli jsme grilovaný banán a africké fazole od opravdického Keňana v improvizované a krásně vymalované africké vesnici, mňam. Za mě zatím nejlepší ZOO, kde jsme byli, předčila i Lešnou. A to nás v průchozí ptačí voliéře málem sežrala perlička!
Díky skvělému seznamu tipů od majitele chalupy jsme procházkou přes parádní Jestřebí boudu Českých turistů a dvě rozhledny došli do rodiště bratrů Čapků Malých Svatoňovic. S celým osazenstvem chalupy. Mají tam parádní stylovou kavárnu Dášeňka - s Dášeňkou na každé židli. A na takovéhle blbůstky, na ty já jsem. Po několika letech (jak to?) jsem si dala hustou výbornou lžičkovou čokoládu. A ukořistili jsme skvělý suvenýr - razítko na sušenky s Dášeňkou, no nekupte to.
I do Adršpachu a Teplických skal jsme zajeli, díky chladnějšímu počasí tam ani nebylo tak přeplněno jak jsme čekali. Prošli jsme obě skalní města, Sára získává metál - dva dny po sobě ušla kolem patnácti kilometrů. Nadchla nás hlavně Vlčí rokle, pořád dokola jsme áchali nad tou "zahrádkou" všude kolem. Holky měly ten den dost hádavou a mrčivou a Karel sliboval, že už s námi nikdy nikam nepůjde. Většinou mám tyhle stavy já.
V úterý jsme vyrazili do Krkonoš na Herní krajinu Pecka. Šli jsme pěšky z Velké Úpy až nahoru na Portášovy boudy, stezkou horských nosičů, skoro 500 metrů převýšení. Holky celkem bez řečí šlapaly, hřiště jako cíl je prostě geniální. Doporučuje deset rodičů z deseti. Dřevěná havěť alá prolézačky, skluzavky a kuličkodráha v jednom jsou moc vydařené, jen díky lanovce tam bylo více lidí než jsme v horách zvyklí. Ale i tak: více takovýchto originálních hřišť, prosím.
Ve středu holky s našima, já s Karlem na kole z Trutnova do Broumova. No jako: moc hezkou krajinu tam mají, ale rovinku tam člověk moc nenajde. Nejdříve mě Karel psychicky nadrtil jízdou po červené turistické značce, abych si pak vymrčela alespoň cyklostezku přes hřeben Broumovských skal, která mě definitivně psychicky odrovnala. Nahoru (po šutrech) tlačit, dolů (prudko a po šutrech) taky tlačit. Větší cyklo depresi jsem asi ještě neměla, kolo několikrát málem letělo do borůvčí. Na silnici mi vadí auta a v terénu terén, takže proč já vlastně na tom kole jezdím? Nepomohl (překvapivě) ani oběd ani nejlepší sport (kafe a dort) v kavárně v Broumově. Zpátky Karel na kole, já vlakem, více deprese už jsem neměla zapotřebí. Vlak naštěstí bral kola, nevím, co bych dělala, kdyby nebral. A průvodčí, který se nejapně ptal, proč nejedu na kole, měl obrovské štěstí, že jsem měla v sobě ten dort.
Čtvrtek byl odpočinkový, Klárka totiž lehla s teplotou. Já si dopoledne dala hřebenovou sólo kolo tůru pro borůvky a sama sobě se divila, že mě to dvouhodinové trhání fakt bavilo. Ano, čtete dobře, jela jsem na kole. Potřebovala jsme se s ním usmířit - a povedlo se. Večer jsem z nich upekla dva plechy parádních haferáků podle Peti Bududub. Než jsme uklohnili oběd, vyslali jsme na kolo Karla. A po obědě jsme na chalupě chvíli nechali Klárku samotnou a jeli se Sárou a Terezkou na kole do Trutnova. Jako město k bydlení nám přišel Trutnov parádní! A to stromové hřiště a kavárna ve Středisku volného času... To by ve svém městě chtěl mít určitě každý. Cestou zpátky trocha (dost!) letní spršky, ale pršelo moc krásně. Když si to člověk durch mokrý pořád říká, začne tomu i věřit. A Sára si zpívala...
V pátek nás pět a babička s dědou, na kolech z Úpice do České Skalice Babiččiným údolím. Necelých dvacet kilometrů. Na začátku jak jinak než opět hřiště - v Havlovicích. Krásné, s velkou nafukovací trampolínou a minigolfem. Zahráli jsme si a není to teda vůbec jednoduchý sport - zážitek velký. Mysleli jsme si, že holky nebudou o Boženině Babičce vůbec nic vědět, ale celkem nás strčily všechny tři do kapsy. Nestíhali jsme zírat. Osvětou dnešní minimládeže je totiž (minimálně v naší rodině) Hurvínek. Cachtačka pod Viktorčiným splavem - po nás se osmělily skoro všechny okolní děti. A v zámecké ratibořické zahradě jsme potkali stylovou paní na koni, která se nás ptala kudy se jede na Bělidlo. Holky oněměly a já vlastně taky - nebyla to náhodou kněžna Zaháňská?
V sobotu cestou domů zastávka na barokním Kuksu. Lidí jak much a holky zpočátku znuděné, naštěstí jsme ukořistili v Infocentru sešitek S pastelkami po barokním Kuksu. Tahle edice zábavných průvodců po českých hradech a zámcích je prostě skvělá, holky se hned chytly a už jsme hádali, která Braunova socha přestavuje kterou ctnost/neřest. Pokud s dětmi chodíte po památkách, doporučuji. A já si to pak večer pročetla taky. Až nám z té všudypřítomné symetrie šla hlava kolem.
Parádní to bylo, energie načerpána, psychické traumata zapomenuty, kolo vzato na milost, já a holky (Karlem) snad taky. Teď ještě pokusit se zachovat si alespoň část dovolenkového režimu i v dalších týdnech. Taky se vám na dovolené vždycky zdá, že přece užívat si každého dne půjde i v normálním životaběhu? A pár dnů po návratu vás to znovu všechno semele? Ale já se tentokrát nedám ...
