Námořník aneb Welcome aboard!
Už jsem tu jednou psala o mém slovenském idolu minulýho léta.
Je zvláštní, jak jde čas…
Poprvý jsme se potkali o prázdninách, když jsem se vyskytla na, v Bohnicích velice populární, grilovačce. Konává se na zahradě za ještě populárnější hospodou Zastávka. Pozvala mě kamarádka. Bývá tam něco kolem 20 lidí, jedna parta, všichni se tu znají, město ve městě. Něco jako Hulín 2: Pamatuješ si to jako peklo, akorát že tady je to nebe.
„Ahoj všichni! Já jsem Pavla!“
Nemám ráda, když přijdu do většího počtu lidí a musím na všechny sahat (=podat jim ruku), abychom se seznámili, nicméně si stejně ani jedno jméno nezapamatuju, takže je to vlastně taková zbytečná formalitka.
„Ahoj…čau…čáo…ahoj… taky mě těší…ahoj…jojo…čauuu…jé, pozor, ať si tu mikinu nenamočíš v pivě….ahoj…a…“
Na chvíli se zastavil čas. Zpomalenou otočkou se ke mně obrací sám pořadatel těchto akcí. Jako ve filmu. Fakt. Nemá tričko. Protože ho nemusí mít. Nemá co skrývat. Podává mi ruku, naše pohledy se střetly, jsem slabá v kolenou. Snažím se ohlídat, abych na něj nekoukala jak pes na výlohu řeznictví. Pouští mě.
V tu chvíli se ke mně rozbíhá obrovskej rotvajler. A jé je, hlídá. Znám to od Hanka.
Pes mě podrobuje bližšímu zkoumání zahrnujícímu kontrolování oblasti mých genitálií vlhkým čumákem. Sakra, kámo, tys mě snad prokouk, tvůj páníček musí být v tom případě jedině…
„Marvin! Nechaj ju! Poď na miesto!“
Bože, zachránil mě. Je skvělej. Hrdina…..Bože, vzpamatuj se!
Kamarádka mě má přečtenou taky.
„Líbí se ti, viď? Je svobodnej! Beztak se mu taky budeš líbit!“
Večer plynul. O 6 piv a 4 hodiny později už na kraj padala tma. Ale já se nezvedla a nešla domů, jako za normálních okolností. Lovec svoji kořist nesmí pustit z očí. Tss… ale dyť já ho přeci nechci! Ale ještě jedno si dám…
Někdo přitáhl kytaru. Kamarádka mi ji hned prozíravě vrazila do ruky. Kdybys totiž chtěl sbalit kočku, začneš jí mávat před čumákem Šantou kočičí. Když chceš ale sbalit lidskýho tvora, začni hrát na kytaru. Možná bych se na ni mohla konečně naučit opravdu hrát.
Vidím kamarádku, jak se naklání k idolovi a slyším, jak nahlas šeptá:
„Až ji uslyšíš, tak se do ní zamiluješ!“
Zvedám oči v sloup a připadám si jak v nějakým pitomým filmu. Opět. Začínám hrát…. Skončí song, nejstřízlivější tleskají. Idol se naklání ke kamarádce a slyším, jak říká:
„Mělas pravdu…“
Dobře. Ještě jedno pivko si teda dám.
Od té doby až na pár letmých setkání, rozpačitých rozhovorů a mých inkognito opilých návštěvách na Zastávce pro kontrolu, jestli tam náhodou Slováka „nezávisle“ nepotkám, jsem se vzdala šance na úspěch.
Zpět do současnosti.
Jela jsem před pár dny z centra. Poměrně brzo. Trochu opilá a hodně smutná. Má cenu volat Pupu? Ne, je pozdě, spí do krásy… Na Kobylisích jsem vylezla z metra. Očima pod těžkými víčky se líně rozkoukávám po nástupišti. Když v tom….Vidím po perónu zběsile pobíhat monstrózního rotvajlera.
Že by?
Hledám dredatýho pankáče v kožený bundě a…ano! Pár metrů přede mnou. Zahodím obezřetnost i grácii a ženu se za ním.
„Ahoj!“
„Ale ahoj! Kde tie sa tu berieš?“
Na Kobylisích nastupujeme do busu směr Bohnice, celou dobu si povídáme. Rotvajler žebrá pizzu od spolucestující. Bez vodítka, bez náhubku. Kdybych to udělala já s Hankem, už mě upalují na hranici podél nástupiště. Jak je možný, že JEMU nikdo nic neřekne??
Rozhlížím se a všímám si, že naše půlka busu nahodila blažený úsměv a nechává se ukolébávat houpáním dopravního prostředku. Podívám se na mého spolucestujícího. Ta jeho prapodivně klidná a zároveň pozitivní energie nakazila okolí. I mě. To snad není možný! Zapřádáme konverzaci se všemi, kteří sedí okolo. Svět je jako hippies festival, kde se všichni znají, i když vlastně ne. Podivný efekt.
„Prečo sa niekedy nezastavíš? Pozýval som ťa cez bráchu od M. od januára na grilovačky a tie nič…“
Jo tak, odtud vítr vane… Žárlivý M. mě chtěl odříznout od slovenskýho fešáka.
„No…jednou jsem ti psala. A neozval ses. Tak jsem si myslela, že se vidět nechceš.“
„Kedy si mi písala?“
„Přesně? 23. 1. asi o půl 2 ráno.“
„A ty se divíš, že jsem ti neodepsal?“
„Když ses takhle zeptal, tak ne. Pojďme se na pivku domluvit teď. Co třeba…zítra?“
Long story short… Dozvěděla jsem se, že idol je stejně skvělej, jak jsem si představovala, parádně voní a je námořník. Teda jako lodník, ale to nezní tak romanticky. Takže námořník. Dva týdny brázdí mezinárodní vody, dva týdny bude dělat společnost v kraji bláznů mý maličkosti. Rok to trvalo!
Když v noci nemůžu spát, přijde mi v sms něco jako:
„Zavri tie veľká očka a silno mysli na seba a na mňa. A za chvíľku sme spolu. Dobru noc.“
Dobrou…
