Jediný, co je stálý, je změna
Všechno je vzhůru nohama.
1. Jsem tak znechucená z lidí, který se motaj kolem hudby, že jsem zpívání pověsila na hřebík. Všichni chtěj jenom prachy, nebo aby za ně někdo všechno odmakal. Ale já chtěla opravdu jen zpívat.
2. Nicméně sny v psaní se plní rychle a snadno. Jsem na volné noze, redaktořím si a rýsují se další pecičky. A přesně takhle to má podle mě být. Se vším, co je správně. Jinak to není ono.
3. Přestěhovala jsem se. Asi o 50 metrů dál. Přesto mě to málem stálo život. A jako hrdej pošahanec jsem všechny věci převážela sama dva dny osobákem. Každý den od rána do večera. Mezi rty jsem každý den od 8:00 do 20:00 cedila: „Zasraná hrdost, zasraná hrdost, zasraná hrdost…“
4. Ve vztazích se orientuju míň a míň. Asi mám fakt nějakej problém. Když se tak rozhlížím kolem sebe, v rámci přirozené selekce probíhají moje myšlenkové pochody, ať už více či méně, nějak takto:
„Ty seš alkáč, ty feťák, ty hulíš moc trávy, ty máš IQ skleničky vody, ty seš tlustej (a jestli někdo z nás dvou má být tlustej, musím to být jenom já), ty seš pošuk, ty seš mladej, ty moc starej.“
Chybí mi sexuální pohon!
5. Měla jsem smutný dialog u doktora:
„Takže vy jste sama?“
„Ano.“
Jakože…nebydlíte s rodiči?“
„Ne.“
„Takže s přítelem..?“
„Ne, jsem sama. Chápete?! Jako Laurel bez Hardyho, Jerry bez Toma, Vinnetou bez Old Shatterhanda, Medvídek Pů bez sudu medu. A jestli něco opravdu nepotřebuju, tak to, aby mi to někdo připomínal!“
„No…tak dobře.“
Je to vážný. Chybí mi romantické naléhání.
Už na mě nikdo dlouho nenalehnul.
Jak řekl Ferlinghetti: „Sexualita bez lásky časem unaví veselé podvodníky…“
Jenže při mém štěstí narazím zas tak akorát na nějakýho lamače stydkých kostí. A to já nechci. Jo a opět jsem zahořela neskonalou k láskou k někomu, kdo neexistuje. Jeho jméno je Tate. Tate Longdon. Psychopat z American Horror Story.
