Za trochu srandy šla bych světa kraj
S oblibou prohlašuju, že je mi vlastně totálně ukradený, co budu dělat, ale chci se u práce smát. Ačkoliv se toto sdělení vždycky odrazí v obličeji příjemce rozpačitou reakcí nebo rovnou argumenty, že do práce chodím pracovat a ne se pobavit, nepřestala jsem věřit, že se zase budu v práci smát, až si z toho namůžu břišní svaly a z očí mi potečou slzy.
Měla jsem spoustu nabídek na práci. Jedna z nich byla na pozici copywritera pro slevový portál. Jejich kancly jsou vzdálené 51 minut cesty od mého domu. Při pohovoru se mi tam líbilo. Vypadalo to tam, jako když jsem nastoupila do Sporty.cz. Obchoďáci, marketing i content v jedné místnosti, všichni mladí, chvilku po nástupu, stejně zmatení, stejně vyděšení, stejně nadšení z nového začátku.
Po pohovoru se mi ozvali a pozvali mě na den na zkoušku. Ještě předtím jsem si ověřovala, zdali jsou ochotní mě čas od času pouštět za prací, kterou dělám jako externí redaktor dvou magazínů. Jsou. Ale přesto… šla jsem tam pevně odhodlaná si práci sice zkusit, ale pak ji víc než slušně odmítnout. Nedělala jsem si před dvěma týdny živnosťák, abych byla zase zavřená v kanclu a jezdila do práce hodinu.
Přišla jsem k pracovnímu stolu.
„Dobrý den, ty hloupá páchnoucí podebraná kočičí nádhero.“
Doufajíc, že to nejsou slova mířená na mě a zároveň radujíc, že slyším známou hlášku z oblíbeného britského sitcomu, jsem zbystřila. Ale na mě to nebylo.
„Jé! Ahoj, já taky žeru Červenýho trpaslíka. Já jsem Pavla.“
„Fakt? No tak to vítej do klubu! Já jsem D. Tohle je B. a M.“
„Ahoj!“
Položila jsem si batoh s věcmi a začala otevírat notebook přede mnou. Naproti mě sedící grafička začala něco řešit s naší šéfovou. Přišlapovala si jazyk. Chtěla jsem se uchychtnou, ale nebylo by asi úplně příhodný zkušební den v práci začít tím, že se budu posmívat kolegyni kvůli logopedické indispozici.
S V. je to naše oblíbená kratochvíle. Věrohodně napodobujeme vady řeči, přičemž používáme co nejvíce takových slov, ve kterých se vada projeví. Tak například pokud si bereme na paškál špatnou výslovnost sykavek přezdívanou „šlapání na jazyk“, ohodnotíme pozitivní zprávu slovy: „Superskvělý! Seš prostě superstár, ty syčáku!“, a takhle to pokračuje, dokud se jeden z nás (ano, jsem to většinou já) nezačne dusit smíchy.
Zároveň pokud narazíme na někoho, u koho se projevuje některá z našich oblíbených vad, navzájem se kontaktujeme a notujem si do telefonu. Opět za přítomnosti burácivého smíchu.
Zastesklo se mi po troše srandy. Uplynulé dny byly sice bohaté na zážitky, ale prosté zběsilých záchvatů mimické křeče.
Ovládla jsem se a začala s přípravou na nové pracovní úkoly.
Tu slyším, že nejvyšší šéfka oddělení trpí touto poruchou výslovnosti taky. Přišel k ní obchoďák, který na tom nebyl jinak. Poslouchám a všímám si, že každý, kdo otevřel pusu, kromě dvou lidí, trpí nekorektní výslovností sykavek. Že já jsem se zas octla v nějakým ústavu…
Rázem všichni propukli v smích. Šéfová se ke mně nahnula:
„Prosím tě my jsme jinak docela normální, jo? Toho si zkus nevšímat, to my tady takhle mluvíme jak dementi…“
Srdce mi poskočilo.
Práce pro mě byla svazující zcela novým způsobem, nicméně mě bavila a oproti boji s nepochopitelným systémem v předešlé práci to bylo jako stavět si lego ve školce. Prostě jenom psaní. Zbytek dne jsem strávila schovávajíc se ze monitor notebooku, aby nebylo vidět, jak se mnou hází rozchechtaná bránice po úderných komentech obou grafiček. Sakra, kdy jsem se naposled tak zasmála?
Den končil. Šla jsem odnést do malé kuchyňky sklenici a koukala se přitom z proskleného a útulného kanclu.. Jako v horské vesničce. Usmívala jsem se.
V půli cesty zpět mě zastavila šéfová.
„Můžete si tykat, viď?“
Podávala mi potetovanou paži s piercingem nad loktem. Wow.
„To záleží na Vás. Teda…tobě?“
„Super! No a jak teda? Baví tě to? Chtěla by si tady s námi pracovat? Hned od pondělí? Za mě tě bereme.“
Rozhlídla jsem se po kopcích, očima prolítla celou místnost a skončila až u nejhlučnějšího stolu, u kterého bych měla své místo. Podívala jsem se do šéfčina obličeje s železnou pihou a plného drobných, na první pohled neznatelných, jizviček od zásahů chirurgické oceli.
„Mega se mi tady líbí. Beru to.“
