Když jede spřízněná duše do teplých krajů

„A jak jste se poznali?“

„Skvělá otázka! Nebudu tě unavovat pravdou a rovnou ti řeknu svou verzi!“

Byli jsme s Pupu v listopadu v divadle na našem oblíbeným souboru 11:55 (čti za pět dvanáct). Přivedl tam dva kolegy z práce a spolubydlícího. Seděli jsme s nimi před představením v hale divadla  a já se je snažila oslnit vtipnou konverzací. Zrovna jsme se něčemu smáli, když se jeden z kolegů otočil na Pupu a pronesl:

„Haha! No vidíš, Jiří, to se ti aspoň bude hodit, až odjedeme do tý Ameriky!“

Interiér zešedivěl. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami. Myslím, že jsem měla malej infarkt. A pohled? Jako tento, ale mnohem utrápenější:

„Chystal jsem se ti to říct. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takto.“

„Ale…a…kdy? A na jak dlouho?“

„Neboj, až v lednu, to je za dlouho. A jenom na měsíc!“

Vzpomínám si, jak jsem vůbec nevěděla, co si s tou informací počít. Ale cítila jsem se hrozně zrazená.

Při odchodu mě Pupu zastavil:

„Počkej, já nikam nepojedu. Nenechám tě tady. Nemusíš se bát. Promiň, že jsem ti o tom neřekl, nevěděl sem, jestli mám jet nebo ne. Teď je rozhodnuto.“

Podívala jsem se do očí za černými obroučkami a věděla, že ten můj utrápenej umělec, kterýho se pokusily připravit o šarm všechny bývalý přítelkyně (který ho nepřiměly tvořit, což jim nikdy neodpustím) musí vypadnou. Jako Tom Robbins. Pak napsal knihu Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé. Teda… hlavní hrdina v teplých krajích ochrnul po sedánku s šamanem. Ale stejně.

„Ne, ty musíš jet. Kdo bych byla, kdybych tě tu držela z vlastní sobeckosti. Potřebuješ načerpat novou inspiraci. Hlavně tam nic nepij s šamany.“

„Cože?“

„Tom Robbins. To je fuk. Musím běžet.“

Můj mazílek, kterej se ztratí i na Malostranským náměstí, je teď odevzdán napospas všem broukům, hadům, nemocem a šamanům Jižní Ameriky.

Jedinej chlap, kterej na mě nevidí jen chyby a není můj táta. Jedinej chlap, kterej se nevymlouvá na mýho psa, kocoura, nadváhu, místo bydliště, vzhled a neudává je jako důvody, proč se na mě vykašlat. Vždy v mém bytě hrdě čelí své silné alergii na kočky! A když páchám sebevraždy, je tu se mnou celou noc a nic ho nezastaví.

A jak mě přesvědčily nejen události posledních dnů, je to opravdový unikát. Už akorát vždycky čekám, co z dotyčnýho vypadne za blbost. Poslední nejstupidnější výmluva byla: „Nejsme kompatibilní! Ty máš psa, který tě chrání a to je pro chlapa nebezpečný!“

Nebezpečný? Jakože mě chceš mlátit a když mám psa, tak bys nemoh? A kompatibilní? Seš snad flashka z budoucnosti a já počítač Windows 98? Hádej co! Ten pes mi zachránil život. A zachraňuje každý den. Bez něj bych nic z toho, co vidíš, nedokázala.

Pupu nemá vztah k přírodě, nakupování ani alkoholu a stejně mě má nejraději a dělá se mnou cokoliv, je mu to jedno, jde mu o to být se mnou. Jak je to možný? Hm?

Teď se ptáš: „Jo? A proč s ním teda nechodíš, když je tak skvělej?!“

To fakt nevím, hele. Asi ho na to mám moc ráda.

Sakra, jestli se mu něco stane…

…tak jsem sama zvědavá, jak to se mnou dopadne.