Nad Tatrou sa blýská

Poslední dobou mám, bůhví proč, štěstí na Slováky. Nebo Slováci mají „štěstí“ na mě? To je fuk. Šarm měkkého jazyka mě, jakožto milovníka psaného i mluveného slova a hudby, dokáže dostat… jak to říct… do varu? Mají takový podivný půvab. Rozumíš jim, ale na druhou stranu ne. Domýšlíš si význam slov a potutelně se usmíváš nad tím, jak roztomile se to říká u sousedů.

Možná už jsem dlouho sama (z čehož taky často vyplývá dost hustá vlčí mlha kolem některejch věcí, ale o tom jindy), ale přijde mi, že na Slovensku jsou chlapi ještě chlapi. Teda…alespoň ti, co žijí tady v Praze.

Ačkoliv jsem velice teatrální a výrazný extrovert, sedí někde uvnitř mě připosraný introvert. Dnešní střetnutí s jedním z mých slovenských idolů bylo sice taky extrovertně teatrální, ale dost introvertně přiblblý. Jsem taky jenom člověk a okouzlující muži mě, v jakkoliv inteligenčně náročné konverzaci, zahánějí do slepé uličky Blablabla, číslo popisné 0.

Proplétala jsem se davy důchodců v Lídlu. Když náhle ke mně někdo promlouvá.

„Ahoj! Čo ty tu robíš? Dlho som ťa neviděl!“

Idol mýho léta, dredatý a opíchaný vším možným, jen ne mnou, stojí vedle mě s tím svým nádherným úsměvem od ucha k uchu.

„Jé! Ahoj! No to víš! Já jsem tady pořád!“

Začnu se drbat na hlavě a rozhlížet se po stropech Lídlu, jako by mi to tam patřilo.

„Teda…ne přesně tady v obchodě. Jenom tady. Jakože…prostě…“ začínám pomalým, rozmáchlým gestem ruky ukazovat jako indián přednášející svému kmeni.

„Jako prostě tady v Bohnicích.“

Začala jsem couvat, aby bylo jasný, že se budu loučit. Dredatý udělal krok ke mně.

„No a ako sa inak máš? Ako sa ti darí?“

Ty jeho rty jsou jako dva měkký, ergonomický polštářky. To je neuvěřitelný. Měli by je prodávat místo antistresových míčků. V hlavě mi zněl Karel Černoch:“K čemu je mááááš, jsou na líbáááníííí!“

„Mám hodně práce. Pořád pracuju. A jsem z toho zmatená. Teda myslím…psychicky unavená. Jsem hrozná.“

V tyhle chvíle mám vždycky pocit, že mi protějšek čte myšlenky a musí se dost dobře bavit.

„Staviaš se niekedy na pivo?“

„Ehm, no jasně. Vy pořád chodíte tam na tu… Křižovatku?“

„Myslíš Zastávku?“

He…jo, přesně tak. Říkám tomu Křižovatka. Nevím proč. Asi proto, že je to na křižovatce“

Sakra, já jsem přece takovej dement…

„Aha. No tak se zastav. Rád ťa uvidím.“

„Jo, já se taky ráda…teda tě…no…dyť víš. Hele já už musím, tak pá!“

Když mě vyděsí vlastní pocity, začnu utíkat. Můj obrannej organismus. Prudce jsem se otočila a napálila vozíkem do bezbranné paní za mnou.

„Ehm…pandor, já se…já musím…pandor.“

Metla jsem pryč a otírala si u toho pot z čela a oči, abych zjistila, jestli jsem celou dobu na těch příšerných zářivkách měla pod očima odrolenou svoji půl roku starou řasenku.

Kriste bože…

Možná to v pátek, cestou ze zpěvu, vezmu přes Křižovatku.

Ráda bych na svoji obhajobu řekla, že Slováci jsou nejzdravější národ Evropy!

Doufejme, že to neplatí o psychických chorobách. Jinak si ani neškrtnu…