Šťastný konce
Jako dítě jsem milovala horory a dramata. Celý dny jsem koukala na Střihorukýho Edwarda, Kostku 1 i 2, poslouchala teskný songy Hany Hegerový, psala do notýsku, brečela, sužovala se atd.
Čím je člověk starší, tím víc hledá šťastný konce. Asi že jich moc není. A jak zpívá Márdi: Áspóň jédén, áspóň jédén, áspóň jédén hépyénd…“
Náhodou jsem narazila v telefonu na básničku, kterou jsem složila minulý rok o Silvestru po cestě domů. Randila jsem se Srbem, ale jeden můj slovenský, no…jak to říct…kamarád je málo, milenec už lež a pro něco mezi tím pochybný názvosloví, mě oslovil s tím, že bychom možná náš vztah posunuli někam dál. Zbrkle jsem opustila Srba, ale se Slovákem to taky nedopadlo. No jo, kdo chce moc, nemá nic. Nutno říct, že od tý doby se zdržuju zbrklých životních rozhodnutí. Ale chvilku jsem zaváhala a ten rozpor jsem zaznamenala ve verších, což si nepamatuju, ale docela se mi to líbí.
Tak tady to máš:
Silvestr
Hrdinové usnuli na včerejších vavřínech
byl Silvestr a světlá noc
vyhrávám místa v srdcích i klínech
i tak mi jich dali do hlavy dost
po půlnoci končí třetí světová
ale má válka stále trvá
zvolit si: „I like you much, I´m not too far.“
či: „Chcel by som, abys bola prvá.“
To beztak nebyl ohňostroj
to se mi hlava tříští po obloze
a rány jsou můj vnitřní boj
když vážou mi koule
k noze
Miluju šťastný konce…
… ale asi jenom proto, že jich nikoho moc nečeká.
