Tak jo, přiznávám, že poslední noc na týhle lodi byla fakt nejhorší – ten záchod tak srašně moc smrdí, že jsem půlku noci nabírala dech s nosem vystrčeným do okýnka – ale na palubu se mi jít spinkat nechtělo – měkoučká místa jsou zabraná a matračky také rozebrány – takže smůla. Z polospánku mě probouzejí obrovské rány – teda v tom překladišti na druhém konci zálivu nějako dřou – zvedám se ospale na loket a vystrčím svůj napuchlej a rozespalej obličej do okýnka – no ty vago ráno – jsem myslela, že se ho nedočkám – celé město je zahaleno do černého mraku, ze kterého srší blesky a bouří se jako blázen – no tak to bude za chvilku tady, říkál si – to bude teda báječná cesta na hostel… Pomalu se vysoukám z postele a jelikož je ještě brzy a snídaně se ještě ani nezačala připravovat, pomalu a potichounku nám balím věci – Steve chce být z lodi co nejdřív – na pevninu nás budou vozit jen malým člunem, do kterého se vejdou max 4 osoby (jestli vůbec) a jejich bágly – tak když budeme mezi prvními – určitě bude drahý rád a předpokládám, že ostatní v takové pohotovosti nebudou… Skládám všechno do komínků – moje i Stevovy věci – na moji půlku postele (není zade toho tolik, pravda) a tak to mám za pár minut hotovo, jen si to pak hodí do batůžku a jsme připraveni vypravit se na pevninu.
K snídani jsou palačinky – joo joo zase tuny arašídového másla (naposledy, slibuju 😀 ). I Steve si naloží dávku malých macatých palačinek a řádně to zaleje javorovým sirupem. Docela si i mlaská – no že by se vše k dobrému obrátilo? Kapitán nám rozdává pasy – opravdu jsou v nich všechna razítka, jak bylo slíbeno – no jak říkám – nejbáječnější překračování hranic, které jsme zažili. U jednoho jsme se flákali a obdivovali ostrovy – u druhého jsme pařili a rum tekl proudem – jj tak takhle bych si to představovala, prosím. 😀 Jak se tam ládujeme, sledujeme bouřku, která se kupodivu zálivu úplně vyhýbá a plazí se nad pevninou – na nás krásně svítí ranní slunce, které nás příjemně hladí po tvářích. Na obloze se pomalu vymalovává překrásná duha – některé scenérie jsou prostě naprosto skvostné a tohle je jedna z nich… Cartagéna, která se probouzí z vlažné noci – bouře – slunce – duha … (do toho ty palačinky :-D) haha
Pomalu začínám nosit naše batůžky z kajuty na palubu – a Steve prej: „Co to sem nosíš?“ – „No vždyť kapitán říkal, že se máme připravovat na vylodění.“ – „Jsi nějaká aktiví…“ prohodí. No tak tohle ne – třísknu s báglama na zem, do očí se mi vhrnou slzy, nezapomenu se na něj vražedně podívat a mizím do kajuty (slzy mi tečou po tvářích a v duchu ho posílám do nejhlubší prdele na světě – tak já to dělám pro něj, aby byl ubožáček co nejdříve v pohodlné posteli v hostelu a on ze mě udělá přede všema maximálního idiota!). Když dorazím do kajuty, překvapí mě tam kapitán, který už vyházel naše matrace (naše věci leží na zemi – ještě že už jsou zabalený) a otevírá poklop od podpalubí, který je právě pod naší postelí a vytahuje naše velká zavazadla a kufry … joooo to mi nahrává – otřu slzy, vylezu na palubu a směrem k drahému říkám: „Tak si tam ty věci běž posbírat sám – překáží tam kapitánovi – po všem ti šlape.“ Kouká na mě nechápajícně a letí do podpalubí… (Evidentně jsem jedna z mála připravená – ale během 5ti minut už vyplouvá první člun na pevninu. Ostatní lítají kolem a v obrovském zmatku shánějí svoje věci po celé lodi – přesně jsem věděla, že k tomuhle dojde… ach jo stejně to bude neohodnocené. Úplně vidím, jak by tu tvrdnul ještě další dvě hodiny nepřipraven.)
Sedáme do čekajícího člunu – ještě jsem vlastně špatná – protože si obouvám boty a zdržuju – uvnitř duše supím – ale strašně moc. Sedáme, div jedna z našich krosen neskončí ve vodě a tradá – ještě máváme posádce a mizí nám v dálce (ještě se s nimi uvidíme dnes večer – dorazí do našeho hostelu na pokec). První krok na pevnině (tak a jsme v Kolumbii 😉 ) – vytahujeme bágly na břeh (jeden malý je úplně mokrej – někdo ho položil na dno člunu, ve kterém je kaluž jako hrom). Hážu všechno na zem před přístav – kde nechávám duchem nepřítomného Steva a vyrážím do dva bloky vzdáleného bankomatu pro zdejší Pesos – abysme si mohli zaplatit taxi do hostelu. I když jsem drahého v Panamě vysloveně žádala, aby si zaznamenal adresu, tak ji samozřejmě nemá – jen krčí rameny a říká: „Nemám.“ (No uznejte – kdo by v tento okamžik nevraždil.) Mávám na taxi – a snažím se vysvětlit, kam potřebujeme – nikdo z taxikářů hostel nezná a chtějí po nás adresu, kterou nemáme. Navíc – taxikáři anglicky neumí ani pípnout a i když drahý tuhle komunikaci ve španělštině bravurně zvládá – tak tam jen stojí a kouká – ááááááááááááá!!!! Taxikář s někým hovoří po vysílačce – asi zjišťuje, kde by ten hostel asi mohl být – pak se jen s cuknutím koutků usměje a mávne na nás – hurááá, ví kam jedeme! Rveme bágly na přední sedadlo a my sedáme dozadu – neuvěřitelné, jak mají zdejší taxikáři malá auta. (Můj čertík byl proti nim obr! 😀 )
Projíždíme městem a já jsem nalepená na okýnku – taková nádhera! Staré budovy, kostely, náměstí plná holubů a soch, hradby lemující město podél celého zálivu a z druhé strany od Karibského moře – které se ve vlnách divoce tříští o útesy. Bože, tohle vypadá jako v Evropě – jako doma!!!!!!! (Hold Španělská kolonie si sem přitáhla své architekty a stavitele.) Jediné co se od Evropy liší, jsou řidiči – je to naprostá divočina – jedou pruhy nepruhy, blinry snad ani nemají a troubí… ale nonstop!!! Konečně jsme tu – hostel Mamallena je v postatě jen pár minut chůze od starého historického města. Poděkujeme taxikáři a hurá na recepci – kde se na nás usmívá sympatická anglicky mluvící slečna – jooo tak tady to bude fajn. Dvůr hostelu je plný stolečků a židlí, z kuchyně se line příjemná vůně jídla, ze zdejší kavárny hraje hudba a poletuje tu nádherný zelený papoušek, který nás zdraví hlasitý „Hola, hola, hola!“
Naivně si myslíme, že máme rezervaci – v Panamě jsme byli v sesterském hostelu se stejným jménem a tak jsme žádali o rezervaci – bohužel v systému nejsme (můžeme být rádi, že jsme tu tak brzo – takže mají ještě místo). Myslela jsem, že bysme si mohli vzít „private room“ alespoň na jednu noc – aby se nám ten bručoun zotavil a dospal… ale je to o dost dražší… „Tak co bys chtěl, miláčku?“ „Mně je to jedno…“ pronese opět s pokrčením ramen a sedá si na lavičku s dětskou vyčerpaností a stagnací. „Tak prosím tě, jsi to ty komu je tu bídně, kdo potřebuje relax, tak si řekni co chceš.“ Sedí, mlčí a kouká do blba – já a recepční čekáme na odpověď, která nepřichází… „Tak co by jsi chtěl?“ Bez hnutí a změny pohledu pronese: „Přemýšlím…“ kouknu s úžasem na recepční, která se drží aby nevyprskla a s omluvou se teda začíná věnovat dalším v řadě za námi… Sedám si mlčky vedle Steva – už fakt nemám sílu – a čekám a čekám a čekám… Tak nakonec si bereme dorm pro 10 lidí. Recepční je tak hodná a nabízí nám dvojpostel (manželskou), prý to stojí stejně – drahý spokojeně kývá a já si v duchu říkám, že zrovna teď bych byla opravdu spokojená v posteli na druhým konci pokoje…
Máme štěstí – i když je 9:30 ráno a „check-in“ je až ve 14 hodin – slečna nám oznamuje, že postýlka je připravená a tak můžeme na pokoj okamžitě – huráááá, alespoň nějaké pozitivní zprávy – nemůžu se dočkat sprchy (po 5ti dnech, kdo by se neradoval). Pokoj je krásný a prostorný s famózní klimatizací (venku je už v tuhle dobu 30stupňů – takže to asi bude odpoledne pekelná výheň), je tu sice poněkud tma a bez světla bysme se tu neobešli – ale když vezmeme v potaz, že naším plánem je spát a zotavovat se – tak nám to naprosto vyhovuje. I postele jsou veliké, sněhově bílé a měkoučké – ta naše je v rožečku pokoje (je to taková zvláštní dvojpatrovka – dole manželská a nahoře normální jednoduchá). Vyháním drahého do sprchy a já mezitím vytahuju všechno špinavé prádlo a cpu to do jedné tašky – no to je puch – abych to odnesla na recepci, kde nám to hodí do prádelny). A pak příjde řada na mě – sprcháááá – studená, ale vem to čert – vydrhnu se od hlavy až k patě a se spokojeností se oblékám do suchého a voňavého prádla… Ve vodě zase musí být pěkný svinstvo (jako v Belize), protože mám ruce rozežrané – to se zase budu škrábat a budou se mi loupat chodidla a dlaně. Když vylezu – Steve už podřimuje zalezlý úplně v koutě postele… přikreju ho a zeptám se, co by si dal k jídlu – jestli nemám něco uvařit – „Hmmm to tvoje curry by bylo báječný…“ spokojeně šeptne… tak jo… budu hodná milující ženuška a budu vařit… Dám mu pusu na tvář, zhasnu a jdu na nákupy 😀
Statečně se vydávám do ulic – myslela jsem si, že v Cartagéně nevystrčím nos bez dohledu – omyl – v této historické části města není nebezpečno (alespoň přes den), v ruce žmoulám mapičku, kterou jsem dostala na recepci a mám na ní zakroužkované obchody – doporučili mi dva hned tady na rohu – ale zakreslili mi tam i dva supermarkety (logicky si myslím, že budou levnější a lepší než tyhle mini obchůdečky, a že tam seženu víc věcí…) S úsměvem si všechno prohlížím, všude nakukuju – opět mě všichni chlapi zdraví – už teď mám pocit, že jsem tu doma 🙂 . Všechny obchůdečky jsou malé – najdete tu restaurace se zdejší kuchyní (ale už ty šlichty nemůžu ani vidět – rýže + fazole (často smíchané dohromady), vajíčka, párky nebo klobásy a oprančené Plantains (ty velký banány o kterých jsem dříve psala) – no kdo by to mohl jíst furt, to nechápu. Jsou tu i malé internetové kavárny, které mezi zeleninovými obchůdky vypadají poněkud legračně. Náměstíčka jsou plná stánků s překrásně vyskládáným ovocem a zeleninou – půlku z nich jsem v životě neviděla, ale hrají všemi barvami a já jen zírám na tu krásu. Jak už jsem se zmiňovala – miluju chodit takto sama a objevovat tyhle krásy, nasávat atmosféru, jinou mentalitu, jiné zvyky a užívat si vůně (a smrádky) zdejších ulic. Mají tu i spoustu voňavých pekařstkví – neodolám a kupuju si ještě horkou bulku se sýrem – aaaaa proč tu mají všechno pečivo tak sladké?!? 😀 ale i tak to s chutí a hlavně z hladu zbaštím, ani nemrknu.
Supermarkety mě poněkud zklamaly a trošku vyděsily – security úplně všude (naštěstí nemají zbraně jako v předcházejících zemích) – zelenina a ovoce je v hodně katastrofickém stavu (no bodejť by ne, když si to všechno můžete koupit na stánkách a pravděpodobně i levněji…) Takže tam nakoupím jen nějaké pití pro Steva, vodu a koření… zeleninu smlouvám s pouličníma stánkařema a kokosové mlíko seženu až v tom krámku na rohu vedle hostelu, kde mají i naše oblíbené sladkosti 😉 Celý tenhle výlet mi i s očumováním zabral skoro 2 hodiny 😀 A jde se vařit – jakmile vlezu do kuchyně, tak lituju toho, že jsem se pro vaření rozhodla – týýý vago, tady musí bejt tak 60 stupňů, ale co bych pro miláčka neudělala. A tak kuchtím, až ze mě pot leje … když už mám skoro hotovo, tak jdu probudit milostpána a představte si, že ho po cestě potkám rozvaleného na jednom z lehátek na dvorku s tabletem v ruce… „Jééé, co tu děláš?“ „Relaxuju.“ „A to jsi se po mně ani sháněl? Že jsi ani nenakouknul do kuchyně, když pro Tebe vařím?“ stojím tam jak slepice, mokrý kruhy na tričku, jak jsem zpocená a on na mě vyjeveně kouká – no evidentně ho to ani nenapadlo – hlavně klid, Leni, hlavně klid – nerozčiluj se… se stagnujícím výrazem se odšourám do kuchyně, nandám mu tu dobrotu a naservíruju mu ji až pod nos a pak si sama sedám úplně bokem a v klídku si užiju svoji porci. Pak bez jediného slova vezmu špinavé nádobí a jdu ho umejt – chválí mi, jak moc to bylo dobrý – po pravdě na to moc nereaguju – už vážně nemám sílu.
Navečer se vydáváme do ulic starého města – je tu překrásný hrad, který si ale necháme na zítra… Hopsám si to nadšeně ulicemi, vyhýbám se koňským spřežením, která vozí turisty. Vzdychám, jak je tu krásně a že se cítím jako doma v Čechách. Uličky jsou malinkaté, ale překrásné, starodávné… nemůžu se toho tady nabažit… Na sedmou hodinu se vracíme do hostelu – máme tam setkání s naší „rodinkou“ z lodi, včetně posádky – stejně většina bydlí ve stejném hostelu a tak se tu potkáváme. Nakonec se toto setkání změnilo v tetovací salón a posádka si tu těžce vydělává peníze – všichni si nechávají tetovat kotvu – holky nejčastěji na kotník nebo za ucho a kluci kamkoli na paže. My se tohoto dobrovolně vzdáváme – za prvé žádná tatoo nemáme (jednou bych nějaké asi chtěla – malinké někam na kotník nebo tak), za druhé to není ani trošku styl toho co bych si představovala a za třetí nebudu za to malilinkaté tetování platit 50 doláčků – to ani náhodou… Tak dosrknu to pivo co jsem si koupila (Aguila – moc moc dobrý a levný – něco jako náš Gambáček) a dobrovolně se sunu do pokoje… Je sice asi osm večer, ale je mi to fuk – oblíkám teplý pyžamko (ta klimoška je fakt síla) a chumlám se do pelíšku vedle klimbající polovičky… Obejme mě a usínáme jako dřeva – a je nám úplně fuk, že se lidi couraj do pokoje a zase ven, že rachotěj a šramotěj… natož, že z kavárny pod námi a z klubu vedle nás se line takovej rambajz, že člověk vlastního slova neslyší… prostě jsme maximálně kaput!!!
