…ani nevím jestli se budím nebo se stále snažím usnout – každopadně venku už je zase světlo – mám hlavu jako střep (ach jo, já chci spááát!)… Každopádně posádka už urputně čistí celou loď – slyšíme kartáče, šplíchající kýble vody a stěrky… – jj sedm hodin ráno – do půl hodinky slyším „Snídaně“ – to je heslo pro mě (oblíknout a utíkej – dokud ještě je!) – Steve samozřejmě spí. Míchaná vajíčka a tousty s arašídovým máslem a marmeládou probudí i mrtvého (pro tvrďochy je tu i kafe 😀 ). Kupodivu tu máme další slunečný den (hurááá!!!) – beru bikinky a lehám opět na příď – to je život!!! Zvedáme kotvy a přesouváme se k Panamské celnici (která je na jednom ze zdejších ostrovů) – nejbáječnější přechod hranic na světě – ležím v houpací síti na přídi lodi, kochám se pohledem na obydlené ostrůvky kolem a mezitím se náš kapitán vydává i s našimi pasy všechno zařídit (bez naší přítomnosti).
Mezitím se jedeme podívat do zdejší vesničky na jednom z ostrůvků (musíme mít trička a foťáky nám moc nedoporučují – prý se budeme pohybovat v soukromí zdejších domorodců, tak trošku úcty by prý neuškodilo). Nu nakonec je to tak, že pokud si chcete vyfotit dospělého, chtěl by po vás peníze – jak jinak… Procházíme se po malém ostrůvku, který je maximálně zaplněn malými chaloupkami. Mají tu dva malé obchody, kde opět seženete úplně všechno, na co si vzpomenete – panadol na chřipajznu (jedné slečně tu není moc dobře), chlazené pivko a cokoliv plechovkového, křupky, brambůrky, bonbóny a samozřejmě i nějaké ty „přísně zakázané“ věci v podobě zelených lístečků a nebo bílého prášku.
Po prachových cestách tu běhají malí kluci…a my se v tichosti a s nenápadností turistů procházíme kolem… No ty vago, maji tu i školu – mám sto chutí vám beljsknout plnou třídu dětí skrz děravou zeď (vydržím to a vyfotím to až později, když se děti rozutečou domů). Opět tu září červené satelity a solární panely jsou u každé, i té nejrozpadlejší, chalupy… Na konci ostrova narážíme na obrovskou skládku odpadu – plave tam úplně všecho – i televize – no fuj – v těhto končinách prostě neexistuje „popelářský business“ – to je asi nejhrůzostrašnější věc třetího světa – odpadky – z toho plynou nemoce a otravy… atd atd… Takže tady u prostřed pohádkových ostrovů, palem, azurové vody vidět tohle mě přivádí k pláči… Při zpáteční cestě potkáváme ženy vyšívající nějaké látky a opět mají ty různobarevné korálkové návleky na předloktí a lýtkách, jako měla „královna“ na ostorvě ze včerejška. Muži na břehu osekávají palmové větve – asi na opravu střech a děti si hrají na honěnou s našimi drahými polovičkami… Kupujeme pár ledových pivek a čekáme v malém provizorním přístavu na náš člun…
Když dorazíme na loď, jsou všechna razítka v našich pasech zařízena a vydáváme se na 3,5 hodinovou plavbu na další ostrov. Proplouváme mezi stovkami ostrůvků, které jsou jak z reklamy na cestovku – božínku – tady to je tak na měsíc – ne na pár dní… chci navšívit každý z nich – jááá chcííi!!!! Všichni se sluníme, popíjíme pivo nebo rum s kolou a klábosíme (samozřejmě fotíme jak o život 😀 ). Konečně stavíme u obrovského souostroví – sedáme na dvě rozdělené skupiny do člunu a jede se šnorchlovat – obdivujeme zdejší korálový útes, voda je průzračná, ale je tu očividně něco špatně – narozdíl od Mexica a nebo Belize jsou zdejší korálové útesy polomrtvé… Je tu spousta rybek, ale samotné korály jsou bez duše, bez pohybu, bez kouzla a barevnosti… Po šnorchlování neváhám a beru si prkno na pádlování ve stoje – jde se objevovat… ehm teda prve se naučit na tom prkně stát, pak pádlovat a pak směrem k neobydleným ostorovům… Pohádka, moji milí přátelé (vždyť vás to už nemůže bavit číst!) … Procházím se po opuštěné pláži, prohlížím si obrovitánské mušle a odumřelé sněhobílé korály, které vlny vyplavili do jemného písku a opět je s něžností pokládám zpět na místo, kde jsem je našla (co bych si s tím další 3 měsíce počala). Navíc jsme v místech UNESCO – to znamená, že by to ani neprošlo… obcházím ostrov – teda asi jen do půlky (je obrovskej) – obdivuju okolní ostrovy a malé romanticky vyhlížející chatrče na nich, je tu další vrak nedávno ztroskotané lodi, který vyčnívá nad hladinou… San Blas je asi jeden velký příběh, kterému se jen těžko věří… Ale nedokážu si představit, že bysme takhle uvízli my a pak bysme z hloubek vytahovaly naše bágly a… no raději na to nemyslet. Je čas se odšplouchat zpět na loď – žerou mě zdejší písečné mušky – mrchy jedny malý – štípe to jak blázen!!! Pak už se jen kolíbáme v rytmu latinsko-americké hudby, kterou nám kapitán pouští, pozorujeme západ slunce, světélkující medůzy, které tančí kolem lodi a popíjíme (jak jinak než rum – já teda osobně Malibůůů). Vše opět velmi brzy utichá – překvapuje mě, jak je to kolébání lodi unavující (nebo co), a tak opět ve 22:30 uleháme do rozžhavené kajuty – po hodince jsme nuceni zavřít střešní okénko – prší jako blázen – slyšíme, jak všichni, co si ustlali venku, utíkají do podpalubí – chudinky… kam jen se uloží? Každopádně – my se opět smažíme usnout – skoro nemůžeme dýchat a zdejší toaleta začíná značně zapáchat (tuna rozprášeného deodorantu ten smrádek na chvilku zakryje)… ale opět ne a ne spinkat, je mi takový horko, že mám pocit, že je všechno šíleně mokré (a to jsme dnes vše sušili na přídi lodi) – tak sedím a koukám z miniaturního bočního okénka ven – prudký liják tančí po hladině, která díky planktonu opět září a jiskří – i v tento nesnesitelný a pesimistický okamžik, kdy potím krev, nemůžu dejchat a venku leje jako z konve, je něco naprosto fascinujícího… Světélkující hladina – a nad pevninou v dálce se klikatí blesky bouřky, jež se ne a ne hnout dál (aby ne – vítr jako by stagnoval a mraky se usadily na jedno místo, ze kterého se pod svou vahou nemohou přesunout dál…)…ulehám a slyším jen težce dopadajici kapky na hladinu a pod zavřená víčka se mi vtírají záblesky bouře – je ale tak daleko, že ani hřmění k nám nedoléhá… a já se modlím za to, abych konečně usnula…
Den třetí
…mám stále zavřené oči, ležím polorozvalená na zádech – to samé dělá Steve – na té malé postýlce se ale zase tak moc rozcápnout nemůžeme – je takovej hic, že se nemůžu dotýkat sama sebe, natož někoho jiného – v noci jsem stále otevírala a zavírala střešní okénko – podle toho, kdy se počasí usmyslelo, že si dá s deštěm na chvilku pauzu a kdy nás bude polejvat kýblema vody. Takže jsem vždycky po tmě akrobatickým uměním překračovala hlavu drahé polovičky – div jsem ho párkrát nezašlápla. Ti na palubě to měli asi značně divočejší a každopádně ne nejsušší… Slyším, že venku chvilkama stále mrholí – ach jo, je to tady (drž klapku Šedivá – buď ráda, že ti dva dny svítilo sluníčko!). Pomalu se plazím z postele, natahuju na sebe smradlavé tríčo ze včera a zevluju na denní světlo – je evidentní, že se nikdo pořádně nevyspal – všichni vypadáme stejně vyřízeně… Je vtipné, jak je člověku jedno, jak vypadá, že mu táhne z pusy a na hlavě má vrabčí hnízdo – stali jsme se „rodinou“ tak neuvěřitelně rychle – ale tyhle podmínky jsou prostě tak nastavené … žadný velký pravidla – to znamená „moje pivo – tvoje pivo“ – haha proto už nám to naše někdo vypil, „moje matrace – tvoje matrace“ – sluníte se na super místě na palubě a jen na chvilku odběhnete – už je tam rozvalenej někdo jinej, nebo „radši kolem neplav – právě jsem dělal bobek“ – fůůůj – plavete pryč a máte záchvat smíchu … jooo to je naše báječná rodina. Usrkáme vodu z kelímků (už nikdo neřeší, jestli to jméno napsaný lihovkou na každém z nich je jeho nebo ne  😀 ), snažíme se marně sednou na něco suchého… sice se déšt pomalu utišil, ale vše je naprosto mokré z noci. Všichni si stěžujeme, kde nás co v noci budilo, mžouráme na sebe a probouzí nás až pořádná dávka palačinek – no takový čuníkaření jste neviděli – arašídové máslo, jahodová nebo broskvová marmeláda a už to jede – až mám pocit, že mám v puse lepidlo 😀 (asi mám z toho arašídovýho másla vyrážku na krku – ale když ono je tak strašně moc dobrý!!! – kydám si tam toho tuny umělohmotnou lžičkou – nože došli nebo co 😀 ). Každé jídlo je tu jedna velká bitva – hlavně o to, co máme v míse a nebo na tácu dohromady (saláty, ovoce nebo právě palačinky), prostě zákon džungle – kdo zaváhá ten nežere 😀
Tak se zdá, ze dnes hezky nebude – kapitán sedí u kormidla, houpe nohama, zapaluje si ubalený cigáro a ptá se: „Tak jaká byla deštivá noc, přátelé?!“ my se na něj jen s poloúsměvem koukáme a lžeme: „No naprosto úzasnááá!“ 😀 Kapitán kouká k nebi a dodává: „No modlit se za slunce je k prdu – modlete se za vítr, ať to svinstvo rozfouká.“ Má recht – po větru ani vidu ani slechu – a moře vypadá, jako bysme byli na obrovitánském jezeře. Hladinu sem tam rozvní jen obrovská hejna malých rybek (vypadá to, jako by pršelo, když se ty tisíce malých kruhů rozbíhají po hladině – ale když se podíváte do průzračné hloubky, uvidíte ta stříbrná mračna tančící pod vodou). S nacpanými břísky funíme a vše vypadá hned pozitivněji – ještě že je i přes mraky horko – kapitán hned po snídani velí, že zvedáme kotvu a vyplouváme na cca dvě hodiny vzdálený ostrov – snad se do té doby obloha vybere. …jo a drahý stále nevylezl z kajuty (ale není jedinej).
Beru bikiny a lehám na příď – říká se, že to opaluje i přes mraky – žejo? 😀 Musím přeci pracovat na svém bronzu (těchto pár dní jsou poslední příležitostí). Celá posádka už je překrásně hnědá, jsme jak reklama na samoopalovák 😀 Obdivujeme další ostrůvky a také přibližující se Panamskou pevninu, která se noří do cárů ranních mraků. Z kabin postupně vylézají i ostatní, jsme potichu, někteří si čtou knížky, ostatní leží kolem dokola jako mrtvoly… Ani po připlutí k cílovým ostrovům se náš elán moc nemění – sluníčko příjemně hřeje i přes mraky, na kterých si dnes ustlalo a tak se jen převalujeme z boku na bok. Zato náš pejsek Mistico sedí nedočkavě na zádi a kouká nadšeně na ostrov a zmateně na kapitána – a znovu – nadšeně na ostrov a zmateně na kapitána, ten jak zakřičí: „Volno!“ Mistico neváhá – skáče do vody a plave si to na pevninu – úplně z jeho výrazu čtete: „Konečně se budu moct vyčůrat!!!“ jj šikovnej to pejsek, taky na lodi žije od štěňátka. Vesele si běhá mezi palmami – nezapomene každej počůrat, udělat bobek a pak už jen řádí s kokosama a klackama, který našel – sranda se na jeho nadšení koukat – tentokráte na loď vůbec nespěchá a blbne tam celé hodiny… Po obídku (musím vyzdvyhnout báječný chobotnicový salát) se vyhecuju k akci – máme posledních pár hodin kotvení a pak nás čeká už jen nekonečná plavba směr Kolumbie. Beru si náš žlutej kajak, GoPro a jde se na to – zahlídla jsem při připlouvání miniaturní ostrůvek s dvouma palmama – to je můj cíl. Je zvláštní, jak blízko se zdál a jak daleko vlastně je – pádluju tam víc jak půl hodinky – pomalu se zvedá vítr (fučí proti mě a vlní docela divoce vodu – dobrodrůžo), potkala jsem taky dřevěnou loďku s plachtama a dvěma domorodci – moře velký jak kráva, ale asi viděli něco blonďatýho a tak to chtěli vidět z blízka, protože mě málem smetli – já si jen v duchu říkala: „Hodní domorodci, hodní domorodci…“, i když jsem se usmívala a vesele zdravila, měla jsem v kalhotech (ehm bikinách 😀 ) … uprostřed ničeho a naše loď je zakotvená za velkým ostrovem – kdyby mě zbalili – tak mě nikdo nevidí… uf jen mě vočouhli, pozdravili a pluli dál.
Konečně jsem tu – mám pocit, že mě ruce upadnou – ale stálo to za to – kdo může říct, že byl úplně sám na miniaturním ostrůvku uprostřed karibiku – ehm, když nepočítám zdejší krabí rodinku, která si tu cupitá kolem a… a… a… no to si snad ze mě dělá někdo srandu – připlouvá sem nějaký motorový člun se čtyřmi lidmi na palubě – tak já se sem pracně odpádluju – někdo z ostatních lodí to uvidí a hned sem musejí taky – jsem naštvaná a když už jsou kousek od břehu, tak na ně mávám a křičím ať vypadnou, že tohle je můj ostrov 😀 – nějak to nezabírá. Když vylezou na břeh, tak je skoro pošlu někam – asi se tvářím jako kakabus, ale kdo by nebyl naštvanej – chcete bejt sami, tak utečete na pustej ostrov a voni vám tu idilku takhle zničej – asi ze mě jde strach, protože udělají jen pár fotek a mizí – no to mají teda nehorázný štěstí!
Sedím tady (konečně opravdu sama), poslouchám ševelení větru v palmových korunách, šumění malých vlnek, které se tříští o písečný břeh a pozoruji, jak v dálce z modrého moře tyčí další vrak lodi – tehle je ale jiný – je prý přes 1000 let starý, z dob, kdy to tu ještě zdaleka nebylo zmapováno a tak uvízla na jednom ze zdejších korálových útesů – objímá ji sněhově bílá pěna zdejších vln … tam teda rozhodně pádlovat nebudu – na to jsem srab. Po půl hodince, kdy jsem dosytosti nabažená, blejsknu pár fotek, skáču do kajaku, odstrčím se od pevniny a hurá zpět na loď, už musejí mít starost – no lehce se to říká, ale vítr fučí zase o něco víc, vlny mě stáčejí blbým směrem a to jsem si myslela, že to po větru bude flákárna – no dalo mi to zabrat, ale po půl hodince už jsem na dosah lodi – všichni sedí na přídi – no zdá se mi to, nebo na mě všichni čekají… poleje mě horko – ale Steve se jen usmívá a říká, že už po mně chtěl vyhlásit pátrání – uf je to dobrý 😀
Jakmile vylezu suchou nohou na palubu, začíná meeting před plavbou – vůbec nás neměl vyděsit… 😀 Plavba může trvat mezi 24-32 hodinama – vítr nám prý ale přeje – tak by to mohlo být spíš rychlejší, než pomalejší. Popisují nám katastrofické události, které se můžou stát (jako například, že je bouře a žene se na nás vlna jako barák….) – prostě něco jako před letem na palubě letadla… Pak už jen „zvracecí kontest“ 😀 – haha jojo čtete správně – každý hodí do jednoho klobouku $1 a do druhého lísteček se svým jménem – pak už se jen losuje… Nu tak například – ja jsem si vytáhla Simon – a jestli zrovna ona bude mít mořskou nemoc a bude zvracet první – těch 22 doláčků je mojich!!! 😀 Každopádně nám prášky nedoporučují – prý budeme jako mátohy a mohli bysme přijít o delfíny a nebo velryby, když budeme mít to štěstí… Ještě nám ukazují čůrací a zvracecí pozice na zádi lodi – kde se držet a nebo sedět, abysme nikoho při plavbě nevytratili 😀 …a může se zvednout kotva…
Plavba je tichá, každý podřimuje… já jsem se uvelebyla na trampolíně (jak tu říkají té síti na přídi) a užívám si poslední dvě hodinky světla – v tom někdo zakřičí: „Delfíni!!!“ Všichni jsou v ten okamžik na nohou (i Steve vyběhl z kajuty, kam se zašil), já se jen zvednu na trampošce do kleku, chytnu se lan a koukám před sebe – a fakt!!! Já myslela, že je to jen ve filmech – cca 6 delfínů si to pluje přímo podemnou a nebo po stranách lodi – sem tam nějaký vyskočí – což ohodnotíme velkým zajásáním – ostatní běží pro foťáky – omlouvám se, ale v tento okamžik jsme byli sobečtí a vychutnávali si jedinečný okamžik – a ještě že tak, protože než s foťákama doběhli – delfíni byli ty tam… Peckaaaaa!!!! Zbytek dne pokračuje v poklidném nádechu – drahý je v kajutě a naříká – že je tam horko (ven ho ale nedostanu), že hudba hraje moc nahlas (bohužel s tím taky nic nenadělám) a celkově s ním není řeč – prý je unavenej (zajímalo by mě, kdo na lodi není) – snažím se mu jakkoli zvednout naladu, ale když zjistím, že je to ztráta času, nechám ho trucovat (nebo co to dělá), do kelímku si leju Malibu a lehám si vedle ostatních na pohupující se palubu a sleduji hvězdy a mléčnou dráhu na černočerné obloze, která se nám po západu slunce vyjasnila… Hledím do nekonečných dálek obzoru, kde září blesky – několik bouří se točí všude kolem nás – ale jsou opravdu daleko… jak jen ten kapitán ví, kam plout!?! Před půlnocí se pomalu přesouvám do rozžhavené kajuty – jóóó dnešní noc asi nebude o moc lepší než ty ostatní – kapitán rozkázal, že musí být všechna okna zavřená… Vše se vlní, houpe – ale asi to nebude tím rumem 😀 každopádně mám pocit, že jsem na mol, ale házet nohu z postele, abych to houpání zastavila, asi nemá cenu 😀
Sdílením Leníka podpoříte v dalším psaní 🙂