To počasí se ne a ne umoudřit a zdá se, že se do našeho odjezdu z Costa Rica ani neumoudří – jen se modlím, aby v San Blas v Panamě bylo hezky, až budeme mít tu plavbu lodí (zatím to moc nevypadá…) prosím, prosím přimlouvejte se za mě i vy – ať z toho vůbec něco máme, když už jsme do toho nasolili tolik penízků… Příjde mi, že nadšení z mých cestopisů pomalu opadá – tak ani nevím, jestli mám vůbec v psaní pokračovat… nu v tomto deštivém dni… proč ne…
…jsem vzhůru dřív než budík, který byl nastaven na 6:50 – normálka 😀 Steve má ještě půlnoc a já se snažím ještě na chvilku zabrat – bezúspěšně… Za oknem svítí sluníčko – jasněěě – zase azuro, když odjíždíme 😀 Dobaluju krosnu, budím svou Růženku (moc se mu nechce) a vyrážím opět směr kuchyň – jelikož jsem ta nejbáječnější ženská na světě, tak připravím snídani i tomu svýmu princátku (když ho volám ke stolu v 7:40, ještě stále nemá sbaleno… mi z něj jednou klepne) usedá za stůl a mezitím, co si připravuji své vlastní snídaňové hody, si mlaská nad vajíčky a tousty… Když konečně usedám i já ke stolu a aniž bych si ještě vůbec do něčeho kousla – přijíždí autobus!!!! Ten nebude pro nás – my máme stále 15 minut čas – houpu si nožkama a zakousávám se do toustu s arašídovým máslem – když ale řidič zakřiči „La Fortuna“ skoro mi zaskočí – no tohle neee! Jsem se na tu snídani těšila už od večera, kdy mi po tom blbým ananasu kručelo ještě víc v bříšku… Ale pán tam stojí a kouká na mě a na moje dva přeplněné talířky – teroooor!!!! Všechno tedy odnáším za roh do kuchychě (aby mě neviděl) a cpu si do pusy pátý přes devátý – vypadám jak sysel – a přitom umejvám nádobí – drahý letěl rychlostí blesku do pokoje dobalit… Pane Bože, za co!?! No nic, hlavně abych neměla hlad 😀 Teď přemýšlím, jestli ten guatemalský a mexický čas nemá přeci jenom svoje výhody 😀 Si tady na ty Costa Rický řidiče, kteří jezdí o 15 minut dřív, nějako nemůžeme zvyknout 😀
Tak hurá za dalším dobrodružstvím – tablet je opět pěkně schovanej v batůžku, máme oba v uších hudbu a pozorujeme okolí… A je pořád na co koukat… Nechápu jak je to možný, ale zase stoupáme do ještě vyšších hor, kde se tu vzali, fakt netuším. Všude se rozprostírají další kávové plantáže a pastviny, okraj silnice lemují milióny rudých květů ibišku (a ten doma nám za x let nevykvetl ani jednou 😀 ), mezi kterými poletují obrovští modří motýli. Na vrcholcích hor, které jsou překrásně zelené, jsou desítky větrných elektráren, na těch pohádkových kopcích vypadají nadčasově a monstrózně – jedeme přímo pod nimi po prašné cestě, která se klikatí zprava doleva – famózní… Pak se prudce stáčíme na ještě menší a horší cestu, která se strmě spouští do údolí – v dálce vidíme jezero Arenal, ke kterému se musíme dostat… Když míříme ke břehu, div autobus nezapadne do bahna – uprostřed rákosí na nás čeká loďka, na kterou se ani nedostaneme, protože před námi jsou další tři autobusy plné lidí, tak tu v tom blátě stojím s báglem na zádech a v dálkách modrého jezera vyhlížím další přibližující se bílou tečku a doufám, že je to naše loď (uf jj je to ona). Naloďujeme se – jsme poloprázdní… Koukám kolem sebe, fotím jako blázen, cucáme nějaký ovocný bonbóny (haha ehm Steve je kouše – uf – takže to je vždy šustění papírku a hned v zápětí chřoustání a znovu – no není to na vraždu?! 😀 ) Sedám dopředu lodi na zem a kochám se pohledem na sopku Arenal, která se utápí v mracích – ostatně jako všechny sopky 😀
Po hodince plavby se dostaváme na druhý břeh, kde už na nás čekají autobusy (podle hotelů a hostelů si nás rozdělí), sedíme namačkaní jeden na druhého, ale jedeme jen 15 min, tak se to dá zmáknout. Steve už tu byl a tak na všechno ukazuje a vysvětluje, kde co je 😉 Náš hostel je překrásný (je to takový rezort, kde najdete vše po čem toužíte, od stanů, chatek až po luxusní hotelové apartmány), jsme opět v dormu pro 8 lidí s klimatizací, koupelnou a výhledem na bazén (a sopku, kdyby tam nebyl ten prokletej mrak 😀 ) V pokoji máme človíčka z Nového Zélandu – přímo Maora – to jsou tak robusní lidé – absolutní obři (ještě, že už to nejsou lidojedi 😉 ) Večer si nacpáváme bříško naprosto úžasnou pizzou a kupujeme zásoby alkoholu na večer 🙂 Blbneme v bazénu (není teda zrovna nejteplejší) a posedaváme v hlavním společenském přístřešku… Opět omlené konverzace odkud jsme a jak jsme se poznali a naše nejrůznější příběhy a dobrodrůža z cest – už to máme tak vypilované, přibarvené a bravurně se doplňujeme (už si ani do řeči neskáčeme), že vždy bavíme celou společnost – a všichni jsou z nás úplně paf 😀 Haha dvojka k pohledání… odpočítávám hodiny do 11té večer (utíká to tak pomalu) jede se na zdejší DISKO!!! Konečně se zase po dlouhé době vyřádím… a když konečně přijede autobus zdarma, v kapkách deště si to klušeme dovnitř – haha jede skoro celej hostel 😀
Vstup je 6 doláčků na osobu – no co se dá dělat, když už jsme tu… Kupuju si vodu a vrhám se na taneční parket – latinsko-americká hudba, jak jinak… Ze začátku super, ale ony ty jejich písničky jsou neustále na jedno brdo, takže zase taková výhra to nebyla 🙁 Tak sedám na barovku, odháním chlapy (tím že ukazuju na Steva – že je to můj boyfriend – zabírá to tu jako zaříkávadlo) a koukám na parket… Tak to byste fakt zírali!!! Takový jedny velký taneční – všichni trsaj v párech, většinou jen základni krok – něco jako byste jeli základni krok Cha-Chi – až na to, že těch tanců maji podstatně víc… Každopádně vopruz, protože vypadáte jako idiot, že tancujete sami (a nebo to spíš nějak nepobírali) … Drahý se se mnou snažil o něco jako tanec (bohužel nikde ve světě, krom nás, slováků a maďarů nikdo taneční nemá … a podle toho to taky vypadá) – bohužel z toho byla menší hádka, jelikož drahý svoje nemotorné pohyby nějako neunesl a nafouknul se jako balón… No jo, na toto téma to nebylo poprvé…)
Návrat na pokoj je brzký, domáctnost tichá v podstatě po celý následující den… Tak jsem ráda, že s námi jedou i další človíčci očouhnout zdejší vodopád… „překvapivě“ nám tu do toho zase začlo pršet a tak se vracíme zpět jako zmoklé slepice 😀 No ne vždy je všechno podle našich představ, že 😀
Vzduch jsme si pročistili večer, tak snad už dobrý – chjo… ono to je docela dost velká zkouška vztahu – cestovat spolu tak dlouhou dobu… Jste neustále jeden vedle druhého a někdy to prostě bouchne (většinou na těch nejtrapnějších hovadinách, který by vás ani ve snu nenapadly 😀 ). Důležité je, že k sobě dokážeme najít cestu, komunikujeme co a jak a nastavujeme si nějaká pravidla (která, světe div se, dodržujeme a ono to fakt funguje). Jste donuceni o sobě říct všechno – aby ten druhý věděl, jak se má v dané situaci chovat, aby případnou hádku ještě nezhoršil… Nu a pak už víte (teď přeháním) – když ten druhej křivý hubu doprava, tak je lepší se někam uklidit, když doleva, chce si vážně promluvit, když krčí čelo, je unavenej a nepřijímá (to znamená, že ať řeknete – co řeknete, pamatovat si to nebude a případné zařizování důležitých věcí je ten den na vás) a tak… 😀 Hustý co? Takový manželství v krutejch podmínkách… jestli přežijeme tohle, tak snad přežijeme úplně všechno 😀
Jsem tak vyřízená, že se chumlám do deky už v deset večer – ten déšť a naštvanej výraz mě dnes nějako vyždímal. Udělám si z ručníku, kterej zastrčím pod matraci postele nademnou, takovej svůj malej bunkr – a spím jak dřevo až do rána – nemám tucha, jak se ostatních sedm lidí vůbec dostalo do postele, natož jak se tři z nich ráno sbalili a vypařili – tomu se říká absolutní vyčerpání!!!