..město mnoha tváří, které mi i za jeden den přirostlo k srdci… Cesta z Tica bus terminálu do hostelu se zdá být malým dobrodružstvím… Nechce se nám platit za taxi – a přeci nejsme nějaký Béčka a ty necelý dva kiláky zmáknem 😉 Nastudujeme cestu, běháme po terminálu a chytáme wifi 😀 aby se nám načetla mapa do telefonu – trubka se nám zasekla někde v San Salvadoru 😀 Bágl letí na záda (chudák, už je pekelně ušmudlanej – a to byl tak krásnej, novej… ) a vyrážíme napříč do džungle města… Naštěstí je cca 5 odpoledne – takže ještě světlo. Steve mě má stále pod dohledem – co blbne – vždyť to nevypadá zase tak nebezpečně. Po pár minutách nás zastavují dva policisté – mluví plynně anglicky – prý jsou to specializovaní policicsté přímo pro turisty. Ptají se, kam jdeme, doporučují nám telefon schovat a do ruky nám dávají papírovou mapičku s nákresem kudy jít. Prý nás čeká procházka ne zrovna bezpečnou čtvrtí – prý na nás budou lidé pokřikovat, ale když jsme dva, nemusíme se prý bát… No pane jo – tak ofafrně ofafrně – už se mi tu tak bezpečno nezdá 😀 Město mi připomíná takové menší ušmudlané San Francisco. Silnice se vlní nahoru a dolů a po sranách jsou jen uzonké chodníčky s tíží pro jednu osobu – úžasný zážitek s těžkou krosnou na zádech po hodinách strávených v buse… Nožičky mám jako z olova a držet se ve stopách Steva – který když natáhne krok, tak já jsem v lehkém sprintu – to není žádná sranda. Ale mlčím, dejchám a nechávám „pána tvorstva“ aby vedl (to má ten svůj důležitej výraz, je podrážděnej a lehce zmatkuje) – tak si vždy držím dekórum, vše mám pod palcem a když se vyskytne nějakej nečekanej problém, popošťouchnu ho tam, kam potřebuje, aby svoje poslání „vůdce“ zmákl na jedničku – no a já ho pak poplácám po rameni, jakej je borec! 😀 Opravdu se dostáváme do čtvrti, kde mi lehce cvaká prdel – ono být jediná blondýna s modrýma očima široko daleko v těchto zemích není vždycky výhra – a v tento okamžik tuplem. Už jsem si zvykla, že na mě všichni civí, že jsou kvůli mě skoro autonehody, chlapi si můžou hlavy vykroutit (a to můžu mít za sebou prozvracenej den, být upatlaná, nenamalovaná a v nejhorších hadrech, s krosnou na zádech) prostě čuměj furt! Černí bezdomovci sedící při zdech budov nevoní zrovna libě, všude se váleji odpadky – na to si ale v těchto zemích zvyknete (popeláři prostě nejsou – takže tím pádem ani odpadkové koše ne – někdy mě to dost štve – neumím hodit odpadky na zem – a to vás k tomu zdejší i nabádají, když vás vidí nešťastně poletující s upatlaným obalem od nanuka v ruce a hledající odpaďák). Někteří lidé na nás cosi pokřikují, jiní chtějí peníze, o bláznech, kteří před vámi zběsile mávají rukama ani nemluvím. Neustále se ohlížíme, jestli nám náhodou není někdo v patách… Míjíme spousty skladů, autobusových terminálů různých společností, autoopraven, barů s oprejskanou omítkou a lítačkama jak do salonu… Naštěstí se po takových 15ti minutách dostáváme do jakž tak přijatelného centra (kde i ty odpadkový koše jsou 😀 ). Když mi Steve ukazuje náš hostel, nevěřícně mrkám – no tak to bude asi průser – to nevypadá moc hezky. Zvoníme na zvonek u plechových dveří, otevře se jen malé zamřížované okénko – jako v mafiánských filmech – a teprve potom nás usměvavý zaměstnanec pouští dovnitř. Vážení přátelé – tady platí, že nemáme soudit věci podle obalu – protože tenhle hostel je prostě peckózní! (Musela jsem vám to i vyfotit 😉 ) Ubytovaní jsme v dormu pro 9 lidí – opět já a osm chlapů – jak já to dělám? 😀 Jsme docela rádi, že jsme mezi lidmi – po pěti dnech cestování a samotky to bylo potřeba! Dávám si VAŘÍCÍ sprchu (jooooooo!!!), umejvám si vlásky, vyhrabu ze spoda krosny líčidla – řeknu vám, že je to báječný pocit, zase vidět tu hezkou ženskou v zrcadle 😀 – se mi po ní už docela stejskalo (myslim si, že nejenom mě 😀 ) Holt dnes bude „party night“!!! Vytahuju z tašky rum (který si mimochodem vezeme až z Lanquin Guatemaly – prostě se teď detoxovalo 😀 ), ředíme ho kolou a jako puberťáci to pijeme z petky – se holt někdy musí zavzpomínat na staré dobré časy 😀 V jedenáct večer se skáče do extra levných taxíků a tradá do víru velkoměsta – naštěstí s sebou máme výjmečně řidičáky, protože jinak do barů nepouštěj (i když jste prošedivělí 😀 ). Bohužel při úterku poloprázdno – ale Tequila je za dolar – když jste blondýnka, tak zadara 😀 no nepíj to 😀 To vám je po chvíli fuk, že je parket poloprázdnej – holt se jedou bomby, do doby, kdy mi je naznačeno, že už bych asi měla pít jen vodu – no to jsem se teda pekelně vztekala 😀 „Ano tati!“ 😀 – díky bohu, za toho báječnýho chlapa, kterej za mě ví, kdy mám dost – jinak bych to asi nepřežila… 😀 Krutá jsou rána opilcova – o to horší, když 7 lidí z pokoje ráno balí a chystá se na autobus. A když je to 7 metroušů, kteří se sprejují a voňavkují tak, že jste nuceni opustit pokoj, abyste mohli dejchat… Holt nezbejvá nic jinýho, než vstávat. Objevujeme město, které je opět obklíčeno hradbou hor, utápějících se v mracích. Centrum má své kouzlo… Náměstíčka plná holubů, muzea, divadlo, překrásná pošta v barokním stylu… Spousta stánečků s ovocem a zeleninou jejichž majitelé srandovně pokřikují – najdete tu melouny, jablka, spoustu avokád, banánů, litchi, dračí ovoce a taky spoustu neidentifikovatelných kousků, které jsem v životě neviděla. Je to město mnoha prolínajicích se vůní – od sladkého pečiva, přes vůni vypraného pradla, parfemy po vůni kukuřice, ovoce a doutníků. Ulice jsou plné lidí – už to nejsou malí guatemalci – ale je tu i dost vysokých lidí, už z davu nevykukujeme a ani nezáříme světlou barvou kůže – je tu spousta národností (což je příjemné – bohužel blondýnky stále v malém počtu). Pobíhá tu spousta zdravotníků ze zdejších nemocnic – v krásných různobarevných úborech, vyšňoření úředníci, pouliční prodavači, muzikanti hrající na housle, bubny, kytary… se smíchem pobíhající děti, které radostně tleskají, když vyplaší desítky holubů, kteří se jako oblak prachu vznesou vzhůru a zase usednou k zemi. Všude nespočet fast foodů – většinou se jedná o kuře na milión způsobů. Ulicemi brázdí stovky červených taxíků a duhových autobusů. Takový krásný mumraj – to je moje! Stále se zastavuji a na něco civím. Nedej bože, když mi lehce ulítnou boky a zavlním se při chůzi do rytmů bongo bubínků – to je najednou milion pohvyzdování, troubení, mrkání a pokřikování (co na tom, že si mě vede jinej chlap – jako by ho neviděli). Příjemně nás překvapilo, že tu hodně lidí umí anglicky – narozdíl například od El Salvadoru nebo Nicaraguy, kde se NIKDO ani trochu nesnažil… V informacích nám náramě pomohli najít vše co potřebujeme (jako např. prádelnu – ta v hostelu je neuvěřitelně drahá), vyfasovali jsme mapičku s přehledným nákresem co a jak – paráda. Opravdu jsem z centra nadšená – ale když jdete o pár bloků dál, vidíte ten skok do nebezpečného okolí… Kde vám pán skoro ruce utrhne za to, že vytáhnete narychlo foťák (prostě jsem ten kostel musela vyfotit) a klepe si na čelo, jaký jsme idioti, že v takové čtvrti něco takového vůbec máme s sebou a ještě to vytáhneme na denní světlo. Krásný střízlivějící den to byl – dokonce jsem dnes poprvé prohlásila „tak tenhle burgr je fakt dobrej“ – a to jsme seděli v mnou nenáviděném Mekáči (holt nejlevnější volba někdy vyhrává – hlavně ve dny „levného provozu“ 😀 ). Měli jsme bomba jogurtovou zmrzku a jediné co bych na dnešku změnila, je čas strávený na záchodě – bože já už nechcííí!!! 😀 Tak a zítra už se jede (v 6 ráno) zase o kus dál – čeká nás pobřeží Montezuma 😉 – no a taky 6tihodinová cesta – která zahrnuje i trajekt – jeeeeej!!!
