…po třinácti hodinách se probouzím na té miniaturní postýlce (nalepená na zdi 😀 ) vedle roztahující se drahé polovičky – to byla noc – rvali jsme se o deku i prostor … znáte to 😛 Nenávidím společné pokrývky – jen ať si každej hezky prdí pod tu svoji 😀 Jinak se zdá, že moje zažívání se pomalu vrací do normálu – jen, když se postavím, tak cítím křeč – haha asi podtlak, jak v tom bříšku nic není- snídaní – rychlééé! Já si labužím na ne zrovna nejlevnějším, ale výborném panini a ten můj usrkává smoothy (je na nich závislej 😉 ). Koukám na něj a ne a ne si zvyknout na jeho novej vzhled – v San Pedru si stihnul zaběhnout ke kadeřnici – to vám bylo story. Pracně „rádoby kadeřnici“ popisoval, jak to chce nahoře ostříhat nůžkama a pak postupně po stranách zkracovat na strojek… Nu nic – když se dostal do stádia, že měl oholenou hlavu kolem dokola a nahoře jen úzký pás dlouhých vlasů (ještě k tomu na každé straně jinak 😀 ) zavelil, ať to teda vezme strojkem celý – paní se na mě otočila s vytřeštěným výrazem – jestli jako může – no co mám dělat, jsou to jeho vlasy… Není tajemstvím, že černá už dávno u mého drahého není jeho originální barva – holt, i když mu je dvacet osm, má hlavicku jako stříbrnou kuličku – už i ty poslední pozůstatky černé mizí – a já v hloubce duše doufala, že je se mnou šťastnej a šedivění se zastaví – holt jsme oba ŠEDIVÍ 😉 drahý vlasama a já jménem, nedá se nic dělat 😛 A tak vám tam sedím, dojídám snídani a koukám na prošedivělého pána vedle sebe – no neeee prostě je to stále ten můj, nejbáječnější chlap na světě!!!! 😀 a až to trošku doroste, obarvíme. 😉 Teď s sebou ale neustále nosí tu svou ušmudlanou kšiltovku, bez které nedá ani krok – a to jsem ho té závislosti na ní zbavovala strašně dlouho, chjo. Tak první dnešní úkol „jídlo“ splněn, jdou se vybrat penízky. Ve zdejších bankomatech se dají vybrat americký doláče. Ty je dobrý mít v těchto zemích vždy po ruce. Když zrovna nemáte zdejší Quetzaly, nebo jakoukoli jinou měnu, dolary vám vezmou všichni (většinou vás to sice výjde trošku dráž, ale když není vyhnutí, hodí se). Pamatujte si, že dorary tu fungují jako zaříkávadlo. Když je nějaký průser, vytáhnete zelenou bankovku a všechno jde! Potkali jsme lidičky, kteří nějakým záhadným způsobem nedostali razítko na hranicích, když opouštěli Mexiko a nechtěli je pustit z Guatemaly – holt buď museli na letiště nebo někam pro razítko a nebo zamávat doláčkama – a jak to hned šlo i jinak 😉 Navíc v zemích jako El Salvador a Panama jsou Americké dolary oficiální měnou, i když mají i tu svoji, ale tu nikde po celou dobu nezahlédnete. Musíme začít pomalu střádat dolary na zaplacení pětidenní plavby lodí po karibských ostrovech směrem z Panamy do Columbie, která se platí hotově na místě kapitánovi. Není to zrovna nejmenší obnos peněz, který byste si chtěli najednou odnášet od bankomatu 😉 Ale bude to stát za to. Máme zabookováno na 24.8., vyplouvá se z míst, kam se dostaneme jen jeepy – to bude hukoooot! Každopádně hranice právě mezi Panamou a Columbií jsou tak nebezpečné a plné drogových kartelů, že je prostě musíte buď obeplout a nebo přeleťet (naše volba byla jasná!) Máme vybráno – tak se jde zabookovat jízdenka do Costa Rica – obcházíme malé cestovní agentury – jsou jich tu desítky (holt jak už jsem několikrát psala, turisti jsou v podstatě jediný zdroj obživy). Víme, že autobusy firmy „Tica bus“ jezdí z Guatemala city (cca 40min od Antigua) – konečně pořádné a pohodlné autobusy! Rozdělují se tu zde na 2 třídy – 1.tř. turistická – něco jako Student Agency a nebo EXE, kde se vezete v luxusu – což je sice o chlup dražší, ale na ty 30ti hodinové cesty se to vyplatí. Bouhužel se nám nedaří zabookovat online (mají stránky v rekonstrukci) a s hrůzou zjisťujeme, že přes agentury zaplatíme o 50 dolarů na osobu navíc, což není zrovna malý peníz a druhý průšvih je, že už je volná jen turistická třída s dvěma přestupy přes noc – no tfuj, s tím jsme nějako nepočítali. Nu nic, po chvilce přemýšlení jsme se rozhodli pro risk a zabookovali jsme si jen levný ranní transport (ve 4 ráno) do Guatemala city na Tica bus terminal a doufáme, že se nám podaří do autobusu dostat (bez zbytečných poplatků agenturám). Pro jistotu jsme ještě pozjišťovali hostely v okolí – člověk se moc v Guatemala city zdržovat nechce, obzvlášť s báglem na zádech. Všichni doporučují si brát pouze taxi a né se promenádovat po ulicích. Asi tam fakt není bezpečno… a když v brzkých ranních hodinách sjíždíte z hor a vidíte toho obrovského rozzářeného obra, který se rozprostírá všude, kam dohlédnete, máte okamžitě respekt. Tica bus terminal je už v 5 ráno otevřen a my se se zaměstnancem snažíme něco vymyslet. Na přímou cestu můžeme rovnou zapomenout – to leda až za několik dní, na což nemáme chuť ani čas. Tak platíme na 3 díly rozkouskované turistické jízdenky – 6,5 hodiny do San Salvadoru (kde se čeká 3 noci – naštěstí mají své vlastní a relativně levné hotely v místech terminálů), odtud 14 hodin do Managua (kde budeme přes noc 9 hodin) no a pak konečně (10 hodin) do San José v Costa Rice… Delší cesta, než jsme si představovali, ale nedá se nic dělat. Rovnou bookujeme jízdenku pro EXE (luxusnější) na 21.8. ze San José do Panamy – to zase peníze lítaj – ale musí to bejt (do Costa Rica vás na hranicích nepustí, pokud nemáte koupenou jízdenku a nebo letenku ven ze země – to samé platí pro Panamu.) Cesta je krutá – ale na drubou stranu je příjemné si nějakých 30 hodin rozdělit. Koukám na filmy, spím, civím z okna a zase spím. Dostávám se do stádia, kdy se mi začíná stejskat – snažím se to zahánět pryč, abych nebrečela. O rodině a přatelích vůbec nemluvím… jediné co si dokážu připustit jsou místa, vůně a hlavně jídlo. Takový maminčiny špagety, nebo můj bezkonkurenční jahodovej salát se skleničkou vína… Zavírám oči a opravdu si představuju jak to chutná – asi mi hrabe. 😀 Ale hlavně mi chybí to – BÝT DOMA! Nemám teď žádné „doma“ a je mi z toho tak nějak smutno… Tfuj tfuj tfuj – obracím list… Nejhorší jsou asi hranice – na každé trčíme nejméně 1,5 hodiny. Guatemala – El Salvador a El Salvador – Honduras byla docela pohodička. Nechali nás sedět v busu a úředníci si nás obešli, orazítkovali a samozřejmě nás i zkásli o tučnej obnos za opouštění země – taková menší „krádež za denního světla“ – jak to Steve nazval (vždycky se strašně vzteká) – no nedivím se, nikdy nedostaneme žádné potvrzení, takže bůh ví, komu to jde do kapsy. Další hranice jsou poněkud horší Honduras – Nicaragua je malinkatý přechod někde v horách, jsme vyhnáni z autobusu, který je poté pánem v plynové masce stříkán nějakým postřikem. Bereme všechna svá zavazadla, motáme se mezi beznohými bezdomovci, kteří žadoní o peníze, zakopáváme o desítky toulavých vychrtlých psů a nálety na nás pořádají „měniči peněz“, kteří vám s balíkem peněz mávají přímo před nosem a snaží se s vámi za velmi nevýhodných podmínek směnit bankovky, které už nepotřebujete… Stavíme se do řady, kde nám lidi v uniformách prolezou co můžou. Trošku se děsím, když vidím, jak poctivě procházejí kufr od kufru, otevřou, nadzvedávají oblečení. Tak to mou podstivě zabalenou krosnu budou muset vyházet. Naštěstí jen vyndávám věci navrchu a do zbytku pán zaplouvá rukou (asi hledají zbraně, nebo co 😀 ). Poté se stavíme do další řady, ve které na sluníčku trčíme skoro hodinu – horko jako blázen, teplé oblečení mi moc nepomáhá – ale co dělat, když v autobusu je jako na severním pólu – že lidi nosí i čepice a rukavice (nekecám 😀 ), holt musím v těch dlouhej rukávech vydržet. Tato řada nás dovedla k lékařce, která se zeptala na nemoce, vypsala nějakou zdravotní kartu, kterou nám předává, odškrtla si nás v seznamu (vše ručně) a další na řadu – to se ten můj mohl pominout – holt jsme v zemi třetího světa, kde počítače nemají… Pravým opakem byl vstup do Costa Rica – klimatizace, počítače, čtečky na pasy a rentgeny (prostě jak na letišti) vše mnohem urychlili a zpříjemnili. Jedinou brzdou jsou lidé, kteří dorazili právě bez jízdenky ze země – byli donuceni si zajít do jednoho ze stánků místních cestovních agentur a nějakou si zařídit. (Předpokládám že s přirážkou – protože si ji prostě koupit MUSÍ. Jinak rychlý postřeh ze zemí, kterými jsme prolítli 😛 El Salvador je dražší – hodně se snaží přiblížit americkým cenám (ale když vezmu v potaz, že v USA vždy k ceně musíte přičíst DPH, které NIKDY není uvedeno + minimálne 10% tip – tak je tu stále levněji. I když jsme se všude dočítali, že tu není obzvlášť bezpečno, čtvrť, ve které jsme byli, byla naprosto v pohodě. Spousta restaurací a fast foodů, no a když jsme si udělali 30ti minutovou procházku, dorazili jsme do mega obchodního centra s peckózním kinem, kde jsme trávili svůj čas. Koupili jsme si ovladač na GoPro (drahý má hračku 😀 ) a já jsem si konečně pořídila nové žabky – ty z ČR to nějako nezmákly a po méně jak měsíci se začaly rozpadat. Honduras mě nadchnul, i když jsme jím jen projížděli – nádherné hory, překrásné domky lemující silnici, spousta oslíků, kteří pomáhají nosit věci do kopců, pasáčci tu nemají jen dvě kravky, ale celé stádo, políčka se zelenají (holt je období dešťů a tak toho tady využívají naplno). Tato země je známá svým fascinujícím potápěním – a dokonce jsme tu opustili naši bandu, všichni si tu budou dělat potápěcké kurzy za pakatel… Málem nás zlomili, hodně jsme o tom přemýšleli – ale nakonec jsme zůstali u původního plánu. Finančně a časově by nás to dost rozhodilo – tak snad někdy příště… třeba v Asii 😉 Ale fotky našich přátel na FCB jsou záviděníhodné – takže pokud plánujete kurz potápení – jedině Honduras a nebo Nicaragua (je to opravdu za hubičku!) Nicaragua mi přírodou částečně připomíná USA – okolí Grand Canyonu a nebo Údolí smrti – obrovské hory bez života… Někdy jsme však ozáření křiklavou zelenou barvou rýžových polí, z nichž vykukují tisíce bílých hlav volavek – a když se společně, jako bílý oblak vznesou vzhůru, naskytne se fascinující pohled. Když se začne smrákat (což je tu paradoxně okolo 18té hodiny), tak se přes vysoké kopce začnou hrnout tmavé mraky – jako by přetékaly přes vrcholky a stékají dolů do údolí… Z planin se každý večer přižene obrovský černý démon, který přinese masakrální bouřku… nepopsatelný zážitek! Cesta se nakonec nezdála tak šíleně dlouhá a po pravdě letadlem mi to příjde nudnější. No a když zrovna nikdo nepo***e celej záchod a autobus nesmrdí jako jedno velký hovínko i ta turistická třída se dá zvládnout. Máme za sebou nutné zlo – předpokládám, že ani čtení nebylo zrovna záživné… Každopádně je to za námi a teď nás snad čekají dva týdny relaxu na pláži (i když jsem jich začínala mít plný zuby – tak se po této pauze zase strašně těším!) Steve bude surfovat a já chytat bronz, který začal pomalu mizet. Costa Rica nejsou jen pláže, ale i sopečné vulkány, horká jezírka, vodopády… jen si vybrat… huraaaa!!! PS: Už přes měsíc bez jedinýho cigára!!! 😛 a už se mi ani huba nestahuje 😀
