Zvoní budík – sedím na posteli, vejrám ve tmě, mám pocit, že jsem vůbec nespala, ale cítím se docela fajn, párty vedle v „hostelu FE“ byla asi masakrální – byl turnaj v Beerpongu – vyhnuli jsme se mu a moc dobře jsme věděli proč – je nám jasné, že nikdo z účastněných nebude schopen vstávat ve 2:45 ráno a šplhat se kvůli nějakému „blbému“ východu slunce na nějakej indiánskej nos… Nevím jestli stárneme a nebo prostě máme jiné priority… Každopádně ještě před chvílí se odtamtud linul mega rámus oslavující vítěze – opět jsem šťastná za to, že jsme ubytovaní jinde. Říkáme si, že se opít můžeme i doma – jednou za čas to není od věci – abysme navázali kontakty, nasbírali kamarády a spolucestující, no a taky se dostali k důležitým informacím a typům od lidí, kteří cestují opačným směrem (co stojí za vidění, co nemá cenu za snahu, co je levnější, lepší a tak…) Ale když jsme tady, chceme objevovat a poznávat – né se denně léčit z opice. …čas opravdu ukazuje 2:45, po tmě na sebe natahuju oblečení nachystané ze včera, zalítnu do koupely, rozsvítím světlo a první co kontroluji jsou ruce a nohy…. HURAAA!!!! Žádný nový štípance a ty starý jsou mnohem menší – hopsám si to v tichosti ze strany na stranu a pěstičkama si radostí boxuju do vzduchu – vítězství!!!! Svážu vlasy ledabyle do copu, make up??? coo to je? to neznám :-P, beru v tichosti batůžek, abych nevzbudila spolubydlícího – dorazil asi před půl hoďkou 😀 a jde se na to… Ve tři hodiny stepujeme před agenturou, kde nám slíbili průvodce… máme trochu obavy, jestli vůbec někdo dorazí – pán ze včera se nám totiž snažil vehementně vnutit tůru začínající až ve 4 ráno – kde by nás autobus – místní chicken bus – dovez až k úpatí hory z druhé strany a výšlap nahoru pak trvá už jen 25 min a samozřejmě odvoz zpět (potíž byla v tom, že si za ten blbej chicken bus účtovali 50Q – nějakých 130,- Kč na osobu – to víte že jo – za těch pár kilometrů? – ani nás nehne, to si to radši odšlápneme). No a pán nevypadal zrovna nadšeně, když jsme neslevili. Z terasy hostelu FE se stále ozývá klábosení a chichotání, poznáváme hlasy našich přátel… Přijíždí tuktuk taxi a z něj vylézá právě ten pán ze včera 😀 už chápu, proč nás tak usilovně přemlouval – on je totiž tím průvodcem a my jsme jediní dva, které se mu nepodařilo překecat, chudinka. Jmenuje se překvapivě Juan, je to starší pán – dokážu si tipovat k 60ti rokům, je o půl hlavy menší nežli já (skoro jako všichni guatemalci – ženy jsou někdy tak malinkaté a drobné, že jsou mi po prsa), v ruce svírá obrovskou mačetu a i když mám z nožů a ostrých zbraní fóbii už od dětství, jsem ráda, že ji má … zaslechli jsme pár nehezkých příběhů, jak byli turisti honěni zloději po kopcích – na průvodce si netroufnou (už vím proč) a navíc, pochybuji, že bysme to v té tmě sami zvládli – no jasně že nezvládli 😀 Rázným krokem se vydáváme do vedlejší vesnice „San Juan“ mezi vesnicemi je tma jako v pytli – takže zapínáme čelovky. Vzduch je vlažný a vane něžný vítr, obloha je jasná a plná hvězd – Juan svou lámanou angličtinou říká, že jsme si nemohli vybrat lepší ráno – má pravdu! Už z dálky slyšíme „zvuk San Juan“ štěkot stovky psů… Jsou všude – v ulicích, za ploty… vrčí na nás a po pravdě už tady vidím příležitost k využití mačety – co kdyby jeden z těch hladových a nešťastných psů zaútočil?! Juan si to ale bez zaváhání kráčí skrz vesnici a před námi se v dálce zvětšuje tmavá silueta hory, která začíná trochu děsit. Zpoza hory se objevuje blýskání – že by bouřka? Kráčíme ulicemi, kde přes den procházejí početné skupiny ortodoxních židů – kde se tu vzali, nemám ani páru – Guatemala je poslední místo, kde bych je hledala. Každopádně i spousta mladých turistů v těchto končinách, jsou právě židi. Vytahujeme z batůžku sušenky a kolu na posílení – ani Juan nabízenou sušenku neodmítne, poděkuje a pomalu ji uždibuje. Za vesnici San Juan se dostáváme tak po 40 minutách a zaplouváme na prašnou cestu, která se začíná pomalu ale jistě vydávat směrem vzhůru ke kopcům. Všude kolem tma, sem tam nějaké šramocení – to se vždy Juan zastavuje a pozorně kouká směrem odkud zvuk vychází a pak bezeslova zase pokračuje dál. Před sebou vidím jen Juanovy nohy, které výří prach, větve keřů, šlehající mi po nohách a tvářích, kameny, které nám tvoří jakési schody strmě stoupající vzhůru a spoustu hmyzu, především nočních můr, které přilákaly naše čelovky (takže pořád pliveme a smrkáme brouky – sem tam vlítnou i do očí). No a co víc, Juan je tak malinký, že všechny pavučiny odnesu já, asi mi z vlasů vlajou stovky pavouků. Dech se zrychluje, začíná mi být děsný horko – je fakt, že v nadmořské výšce 1500 m.n.m. se dejchá poněkud hůř – bolí mě kořen jazyka a to jsme teprva nazačátku 😀 (mám to už od mala, vždy po velké zátěži – třeba ve škole po běhu na 800 m jsem vždy myslela, že mi jazyk upadne a všichni se mi smáli „To jako běháš jazykem, nebo co?“ 😀 – já byla prostě vždycky jiná 😀 ) Po dvaceti minutách se Juan s omluvou zastavuje a zhluboka dýchá – vůbec neprotestujeme, zhasínáme baterky a dýcháme s ním… Kolem nás se pomalu začíná rozprostírat překrásný výhled – rozzářené vesničky a města lemující jezero, jasně světélkující hvězdy a záblesky zpoza kopců utvrzují naši doměnku – hory z druhé strany musely uvěznit bouřkové mraky – jsou asi hodně daleko, jelikož k nám nedoléhá žádné hřmění a tak si užíváme to božské ticho a neopakovatelný přírodní úkaz, který je tu jen pro nás… Pokračujeme dál a děsivý pohled proti nebi, kde se tyčí tmavý cíl naší cesty se ne a ne zmenšovat. Když se konečně zeptám Juana, na jak dlouho to asi vidí – říká, že ze San Pedra na vrcholek to průměrně trvá 2 hodiny…. Ať počítám, jak počítam, vychází mi, že nás čeka ještě něco pod hodinu výšlapu – a to mám plíce kilometr za sebou, jazyk na vestě a oblečení můžu ždímat. Začínáme si říkat, že těch 50Q za chicken bus není zase tak moc 😀 V okamžicích, kdy nám Juan říká – „Tady pozor, nebezpečí“ – a ukazuje prstem na černou díru pod ním, přičemž stojí na minipidi cestičce a nám je jasné, že pod námi je propast jako kráva – jsme docela rádi, že je tma. Dokoce jsme spokojeni i s tím, že nevidíme ta strmá stoupání před námi – soustředíme se na cestu „ehm něco jako cestu“ před sebou (někdy se škrápu vzhůru i rukama) a doufáme, že se Juan zase za chvilku unaví a zastaví se na oddech. Takových zastávek není mnoho – cca asi 5 – ale vždy poskytují krásnější a krásnější výhled. Průvodce nám prstem ukazuje roje světýlek v dálce a vyjmenovává města a vesničky, které se za mini skrývají. Nebe se už pomalu začíná probouzet do nového dne a barví se do světle modrých barev, proti kterým ze tmy začínají vystupovat monstrózní obdivuhodné sopky, které vypadají jako strážci klidně spícího jezera… V okamžiku, kdy Juan oznamí 20 min do cíle, naberu novou sílu a i přes rozklepaná kolena se deru v jeho patách. Naivně jsme si mysleli, že výšlap bude snadný – ale když se podíváte na fotku této hory a její nejvyšší bod… My se táhneme přesne kolmo odspoda vzhůru – 3 metry prudce vzhůru doprava a pak zase 3 metry doleva. A když vidím vrchol, skoro brečím štěstím a nemůžu tomu uvěřit. „Jsme tu, jsme tu! Dokázali jsme to!!!“ vykřikuji a snad bych i skákala radostí, kdybych nebyla tak vyčerpaná – Juan se jen směje, usedá spokojeně na jednu z laviček, houpe nohama a ptá se jestli jsme spokojeni 😀 „No to víš, že jooooo!!!!“ 😀 Usedáme a nevíme kam koukat dřív – nalevo nad jezero, kde se do překrásných barev klube nový den, nebo před nás na řadu několika monstrózních sopek, jejichž vrcholky jsou ještě jednou tak výš, než jsme my… no a nebo napravo, kde se v tmavých mracích, které se válí pod námi, klikatí jasně zářící blesky… Co dodat? Hlupáci ti, co včera pili až do rána a dnes odjíždějí – takže se sem už nedostanou – přišli o jedinečný zážitek! Zírám na tu krásu 2200 m.n.m. – a snažím si to užít plnými doušky. Vzpomínám si, jak mi před pár dny někdo povídal – že byl tak unešený focením, že se vlasně ani nezastavil a nepodíval se vlastníma očima na tu krásu, kterou fotí. (Hořká to pravda – děláme to všichni – a pak nám zbydou jen ty fotky, které nic neznamenají, zatímco zážitek nám už nikdo nevezme!) Od jezera fouká dosti studený vítr a není se kam schovat – to mokré oblečení tomu moc nepomáhá – kdo to mohl tušit. Tak se tulíme, já drkotám zubama a čekáme, kdy konečně vyleze ta žhavá koule zpoza kopců, aby nás zahřála. Ticho rozbíjí pomalu se přibližující hlasy těch, kteří si zvolili snazší cestu autobusem… Lezou nahoru zezadu od blízké vesnice a dýchají jak čtyři… Trošku je překvapuje, že nejsou první, když nás tady vidí sedět v náručí a s průvodcem o kousek vedle. Když zjistí, jací jsme blázni, jen nechápajícně kroutí hlavou a klepou si na čelo – naprosto je chápu – každopádně už si ani jeden z nich nedovolí naříkat na svůj výšlap, který se nedá ani zdaleka rovnat tomu našemu 😀 Pak už jen všichni v tichosti obdivujeme východ slunce… Nádherné! Ještě lepší, než jsem si to představovala, když jsem to viděla na fotkách! Stojí to za to – o to víc, když zatím bylo tolik úsilí… Nebe se noří do vínových až zlatých barev. První paprsky se objevují na mračných čepicích sopek a pak se postupně dostávají až k nám a hřejivě nás hladí po tvářích. Obejmu Steva, dám mu pusu a poděkuju mu za to, že se mnou tohle podniknul – básnila jsem o tom už 2 týdny a tak trošku jsem ho k tomu ukecala 😀 ale fakt jen trošku 😛 Pak se dáváme do řeči s jednou slečnou – po dlouhé době zase někdo z Nového Zélandu 🙂 Půjčuje mi svou bundu, kterou má navíc – můžu se uděkovat – a choulím se v ní jako zmrzlé štěně… zachránila mě. Po nějaké době k nám přichází Juan, to už je slunce tak vysoko, že tmavé kopce pokryla jasná zelená barva smíšených lesů (na palmy tu zapomeňte 😀 ), prý pokračujeme v cestě… Možná v tichosti doufá, že nás utahal a že budeme chtít hupsnout do autobusu (ze začátku jsme o tom i uvažovali), ale jsme odpočatí, já už i vrátila bundu, protože sluníčko krásně hřeje… tak ještě rychle poslední fotky a jde se na to! Přidává se k nám skupinka tří angličanů – tak je to zase veselejší… Zpáteční cesta vede po hřebenu (když se podíváte na obrázek, tak vlevo) dolů v kukuřičných polích, kde potkáváme shrbené zemědělce, jenž ve stráních ručně obdělávají každou plodinu zvlášť a nenechávají se ničím rušit od své práce. Po pravdě mi začíná být trošku špatně… asi mi nesedly ty sušenky nebo co… 🙁 Po půl hodince se dostáváme opět do prudkých zalesněných strání, kde hopsáme z kamenu na kámen a klesáme pomalu dolů. (Asi si káknu do gatí 😀 – no ona to není zase taková sranda 🙁 ). Průvodce se zastavuje a ukazuje nám kávovníky a vysvětluje nám, kdy a jak se kávové boby sklízí (kroutím se jak had 😛 ). Po cestě se nám pod nohama válí desítky avokád – tyhle stromy jsou tu v Guatemale úplně všude – jsou ale hroooozně vysoké, takže si avokádo jen tak neutrhnete a bohužel ta spadená jsou buď ošklivě naprásklá no a nebo jak jinak než zbaštěná mravenci a nebo jinou havětí. Konečně slyším psy – blížíme se k San Juan! Když vidíme první domy (cca 1,5 hod pod vrcholkem) tak nám průvodce říká, že ještě 25min pěšky, kroutím hlavou… Citím puchýře na malíčcích (už vím co si příště omotat stahovačkou 🙂 ), břicho mi vypovídá službu… a tak máváme na první tuktuk taxi a za 5Q na osobu nás veze zpět (platíme i Juanovi, zaslouží si to) – cítím každou díru a modlím se, abych to do pokoje zmákla… Dáváme Juanovi do ruky ještě 10Q jako dýško – stařeček si s námi užil – nechápu, jak to může dělat každý den – klaní se až k zemi s rozzářenou tváří a já sprintuju do pokoje… Vážení přatelé – peklo! Horem, spodem… ani vodu do sebe nedostanu, natož prášek – všechno letí… Průšvih je, že musíme v 11 vyklidit pokoj a já mám všechno vyskládáno venku z krosny, díky včerejšímu megazabíjení štěnic… Tak průběžně polehávám, lítám na záchod a balím… Nemám sílu, jsem jak zbičovaná… Samozřejmě u balení nepřemýšlím a hážu to tam hlava nehlava, že se mi tam všechno nevejde… Ach jo 🙁 Hotovo, vymotám se na terasu a choulím se do klubíčka v houpací síti. Dnes je krásný a dost teplý den – i tak mám na sobě milion vrstev a asi vypadám, že umírám – podle toho, jak se na mě Steve dívá. Prý, že stornujeme van zpět do města Antigua, který máme zaplacený na 14tou hodinu a zůstaneme o den déle, aby se mi udělalo dobře – ani nápad, budu OK!!!!! (pevně v to doufám) Cca ve 13hod se to začíná lepšit a usrkávám vodu z láhve… Pomalu po čtvrtkách do sebe hážu léky… Vyčerpaně koukám na Indiánský nos a přemýšlím nad tím, jací jsme blázni… Zatracení blázni! O jídle v žádném případě přemýšlet nemohu… hlavně ne před cestou… Uvažujeme o tom, co mi mohlo dát tak zabrat… Jsou tu dvě možnosti – těstoviny k večeři (ale to by bylo špatně i ostatním) no a nebo… paradoxně… jsem otrávila sama sebe sprejem proti těm hmyzákům ošklivejm. Postříkala jsem všechno, určitě jsem toho i dost nadejchala… ale hlavně jsem spala v té posteli, kterou jsem v zápalu hněvu „Chcípněte vy potvory!“ přestříkala několikrát. Pravděpodobně se to krásně vpilo do mé kůže a hle… co to s člověkem udělá – tfuj!!!! Ve dvě odvážně nasedám do vanu (hned ke dveřím – kdyby náhodou). K okýnku ještě přiběhne náš stařeček Juan, aby se rozloučil – roztomilý 🙂 . Tentokrát jsme opět NEpřeplnění – k neuvěření, ale dnes jsem za to fakt vděčná. Beru polštář a v podstatě spím celé tři hodiny – nějakej výhled z okna mi je víte kde 😉 Ještě že cílové město už známe, protože van nerozváží… Motám se za Stevem malými uličkami starého města s krosnou na zádech jako mraveneček… „Jen už mi prosím ukaž tu postel.“ kuňkám. Jsme tu, levný private pokoj – na výběr ze dvou – společná dosti malá postel a nebo dvě krásné od sebe. I když bych brala ty oddělené (spááát hlavně spááát) – tak drahý tvrdí, že chce být u mě, když mi není dobře – no odporujte mu – tak se holt budeme mačkat 😉 Jsem paranoidní a první co dělám (když odejde recepční) je, že prohledávám všechny záhyby na matraci – čisto! Žádný štěnice 😛 Jsem ještě dokopána jít do centra a něco sníst a pak dát sprchu, i když protestuji… a hurááá v osm ležím. Plán na zítra je rekonvalescence – zabookování jízdenek směr Costa Rica – jíst a spát… to snad zvládnu… Steve se na mě podívá, pohladí mě po vlasech a říká: „Hadej co?“ … „Co?“ odpovídám v polospánku… „Miluju Tě. Miluju Tě, i když jsi unavená, upocená, zelená, zvracíš a máš průjem…“ No není on k sežrání? …dobrou…. chrrrrrrrrr….
