Konečně jsem se trošku vyspala – díky bohu za tuto měkkou postel! Budík mi zvoní v 7:30 – doprkýnka, já na téhle “dovolené” vstávám dřív, než když jsem chodila do práce. 😀 Už to vidím, jak budu potřebovat dovolenou, po téhle dovolené :-D. Snažím se vzbudit toho svého medvěda – když on ty rána tak nemusí a bručí a bručí. Nu nic, jdu vyzvednout to naše vyprané prádlo. Modlím se, aby bylo hotové.
Když vejdu do krámečku, slečna se na mě usmívá a podává nám naši tašku… juchu! Zaplatím a s poděkováním frčím zpátky na pokoj. To je vždycky o nervy – zjistit, jestli něco nechybí. Není vzácností, že nějaké kousky oblečení už nikdy v životě neuvidíte no a nebo naopak Vám tam přibyde nějakej pěknej kousek cizího spodního prádla :-D. Naštěstí máme všechno, ale půlka věcí je stále vlhká. Ach jo – snad to nezatuchne. Už mi je jasné, proč se všichni kroutili, když jsem to chtěla mít do rána hotovo. Oni tu nemají sušičky na prádlo a věší to ven. No a přes noc toho moc neuschne, i když jsou noci teplé – bohužel ale s vysokou vlhkostí vzduchu. S těžkým srdcem to balím do tašky… nedá se nic dělat. Snad to nezatuchne. 🙁
Necháváme tašky v pokoji a jdeme na lov palubenek na trajekt do Ha Tien, což je město na hranicích s Kambodžou. Vtipné je, že potřebujeme na ostrov Koh Rong, který je jen pár hodin plavby, ale bohužel musíme na pozemní hraniční přechod a tak nám to bude trvat asi celý den. S hrůzou zjišťujeme, že nikdo nám palubenky nechce prodat samostatně, musí to být i s autobusem. Lidi tu lžou jen aby vydělali peníze, ale to mi v ten okamžik nevíme a tak nakonec kejvneme jedné cestovní agentuře, která nám za rozumnou cenu zorganizovává trajekt do Ha Tien, vyzvednutí z přístaviště a dovoz do ubytování (které nemáme a se kterým jsme ani nepočítali – mysleli jsme, že budeme hned na hranice a hurá na ostrov 🙁 ), ráno vyzvednutí a autobusem přeprava přes hranice a až do Sihanoukville (což je přímořské městečko, ze kterého musíme chytit další trajekt na ostrov). No blázinec, co vám budu povídat. Jsme něžně znechuceni, ale co se dá dělat. Bereme to jak to je.
Nechápe si zavolat mega levného taxíka, který to bere takovou oklikou, že platíme stejný obnos, který jsme platili minule v opačném směru. Tady se nemá cenu rozčilovat a tak jen platíme a snažíme se nebrečet nad překračováním svého denního finančního budgetu. Bude hůř. Víme, že na nás na hranicích z Kambodžou budou chtít $35 Americkejch dolarů za vízum. Holt to cestování a víza je vždy největší čára přes rozpočet.
Sedáme do jedné místní kuchyňky u přístaviště – máme tak hodinku čas a tak popíjíme něco studenýho a sledujeme rušné okolí této mini pidi vesničky. Jak je to u přístaviště, vidíme mnoho turistů, kteří teprva dorazili no a taky ty, co odjíždí… Dáváme se do řeči se dvěma holčinama z Portugalska, jedou taky směr Koh Rong, takže máme společnou cestu. Oni mají poněkud méně informací a tak se nás drží zuby nehty.
Trajekt do Ha Tien je mega fofr (asi hodinku a čtvrt), vylézáme ven. Já zvládám držet dva bágly a ještě pomáhat jedné místní mladé paní s kufrem (držela v ruce mimčo a docela s tím vším v tom davu a do schodů z lodi zápasila – já jsem prostě Rambo! Já zvládnu všechno!)
Rozhlížíme se kolem, bravurně ignorujeme taxikáře… má tu být někdo s našimi jmény. Haha vždycky jsem si přála, aby na mě někdo čekal s mojí cedulkou – tak jak to bývá ve filmech. 😀 “Hele – támhle je něco, co vypadá jako Tvoje jméno!” volám rozesmátě na Steva. No to byla teda zkomolenina jako pjase! Ale našli jsme se, je to dobrý.
Ukecáme pána, aby s námi vzal i Portugalky, že by si taky přáli lístky na autobus, jaké máme my, a tak se nad nimi smiluje a vezme je za jeden dolar pod křídlo – syčák! Vždycky z toho musí něco kápnout, žejo!
Já nevím jak to tady dělají, ale všechno běží jako po drátkách, v mini kanceláři už na nás čekají, ptají se nás, jestli máme nějaké ubytování… Heh, no jak bysme mohli mít, když jsme s tím tak nějako nepočítali, no a tak nám nabízejí za pakatel 250ti kroun hotelový pokoj, odkud nás zítra ráno vyzvednou a pofrčímě směr Kambodža. No neberte to!
Zase nás soukají do taxíku a objíždějí s námi blok (který bysme sami v klidu obešli za dvě minuty) a vyhazují nás před docela hezkým tichým hotelem. Paní na recepci na nás nejdřív zkouší nějaký čáryfuky a říká si o víc peněz, než jsme měli slíbeno, ale když zjistí, že se nám to nelíbí, přístupuje na nižší cenu a vede nás do docela ucházejících hotelových pokojů s přiměřeně měkkou postelí, klimatizací a vlastní koupelnou. No co Vám budu povídat. PRO NÁS NAPROSTÝ LUXUS!!! <3
Hned jak za sebou zavřeme dveře, tak vybaluju naše navhlé vyprané prádlo a věsím ho všude kolem – doufám, že to tady nějako doschne, i když se mi tomu nechce moc věřit.
Jsme vyhladovělí jako vlci a tak jdeme do ulic hledat něco k snědku. Proč je to někdy tak zatraceně těžký! Hlavně, když umíráte hlady. Všude jen lokální jídlo… ale maso se válí ve vytrýnách, kdo ví jak dlouho, a tak se touláme od stánku ke stánku a né a né si něco vybrat. Nakonec usedneme v jedné z místních kuchyní – Steve si objednává nějaké hovězí a k našemu překvapení mu jej připravují na grilu čerstvé. Tak je milostpán spokojen. Vždycky tvrdí, že nemá problém to maso sníst, když vidí, že to před ním ukuchtili na ohni.
Já zato dostávám kus studenýho kuřete s rýží. Radši mlčím a s nechutí se do toho pouštím, hlad je hlad a poslouchat poučky o salmonele a já nevím čem ještě nemám zrovna zapotřebí. Chtěla jsem se jít podívat kolem na jeden chrám a taky na útesy, které na mě vykoukli na Google. Po dlouhém hledání jsme ale zjistili, že je všechno tak daleko, že se nám nevyplatí ani vytahovat paty z hotelu. A tak ležíme a odpočíváme. (U mě to vždycky znamená psaní… u drahého pochrupkávání.)
S Portugalkama jsme se domluvili, že na lov večeře půjdeme společně. To víte – hledání ve dvou je katastrofa, ale co takhle ve čtyřech – hm? 😀 Haha. No co Vám budu povídat, zase se touláme od stánku ke stánku – stejný proces jako vždycky. Co já bych dala za nějaký normální jídlo. Né že by ty jejich polívky nebyly dobrý – jen mi to nějako leze ušima. (Nejenom mně – nám všem :-D.)
Nakonec sedáme ke stolům poblíž řeky, kde je veliké pódium, na kterém místní halekají svoje karaoke. No nevím, jestlito byla zrovna nejlepší volba, protože nám to rádoby zpívání trhá uši a jen se u toho křeníme a tlemíme se na celé kolo. Já nevím, co oni s tím Karaoke mají, ale je to jejich vášeň!
S velikým překvapením obdržíme Anglické Menu – kroutíme nad tím hlavou a vesele si vybíráme. Když majitelé příjdou a my ukazujeme prstem na to co chceme, pán jen drží prsty (jako poznámky) u vybraných jídel a běží zpátky ke stánku. Pane bože, oni neumí Anglicky! Koulíme očima a s obavami je sledujeme. Snaží se přeložit to co chceme… Takže oni mají Menu v Angličtině, ale nevědí co znamená co. Vidím jak jedna slečna loví Google překladač na svém mobilu. No tohle bude průser!!! 😀
Jedna z Portugalek (Ana) umí trošku Vietnamsky – je tu na výměnném školním pobytu a tak se snaží pochytit co nejvíce. Jde jí to dobře. Tak tam chudinka běží a snaží se vysvětlit, co kdo chce. Zjišťuje, že jejich Anglické menu nemá s tím Vietnamských nic společného (ani čísla, či pořadí), předpokládám, že půlku těch věcí ani nevaří. Dokonce nám připravovali něco s krevetama, což si ani jeden z nás neobjednával.
Takže nakonec končíme s miskou nudlové polívky :-D. Jak jinak! Na hlad dobrý.
Po cestě na hotel se pocházíme uličkami, ve kterých pobíhají kuřata, psi a kočky. Spousta stánků plných podivných věci září světýlky. Jdeme okolo jedné narvané místní nóbl restaurace (rozumějte stolky na chodníku pod bílým stanem), bílé a červené ubrusy, veliké nazdobené mašle, spousta jídla a pití. Když v tom mě z ničeho nic někdo chytne prudce za ruku a stáhne mě k jednomu ze stolků.
Jeden starší Vietnamec – v dosti podnapilém stavu – mi rve do ruky pivo a prej že jako nazdraví! Jen zírám, všichni okolo stolu se smějí a Steve s Portugalkama mě podporují. V tom domorodec zjistí, že nás je víc a tak otevírají další piva a rozdává je kolem. Haha tak tam tak stojíme, srkáme TEPLÝHO Heinekena (jen já jsem to dostala ve sklenici s ledem) a domorodec nás povzbuzuje do exování. Nerozumí ani slovo Anglicky a tak tam tak postáváme a smějeme se na celé kolo.
Když v tom zpozorujeme slečnu v bílém, která se na nás zvláštně dívá. No dopr… že je tohle jedna veliká svatba, do které jsme se nějako nachomejtli. No a taky že jo… Zdá se, že se tatínek rozšoupnul a teď dělá vostudu, protože nevěsta nevypadá zrovna nadšeně. Tak dososneme pívo, na chvilku poklábosíme s nevěstou, která umí malinko anglicky a s omluvou se vytrácíme zpátky do ulic. No tak to teda bylo něco!!! 😀 “Wedding crushers hadra :-D”
Usínáme brzy a v 5 ráno se opět budíme – mám pocit, jako bych vůbec nespala, jsem v takovém tom “cestovatelském nastavení”. Balíme věci a na recepci čekáme na slibovaný autobus. Já se ještě rozběhnu do ulic pro snídaní – našla jsem malou pekárnu, kde jsem si za pár halířů koupila čerstvé bagetky a tak si je spokojeně žmoulám.
Před hotel dorazí malý rozhrkaný van, do kterého házíme tašky, opět pouze objíždíme blok, abysme se zase vysoukali ven a naklusali i s báglama do malého kanclíku narvaného lidma a taškama. Tady vyplňujeme potřebné dokumenty pro vízum do Kambodži, platíme $36 Americkejch doláčků (naštěstí jsme měli naštudováno a byli jsme na to připravení).
Vtipné, jak ty zelené americké papírky kouzlí divy po celém světě. Máme je vždy po ruce, protože jsou místa jako tato, kde neberou nic jiného ani místní měnu. Nemáš doláčky, tak jsi v pr… Žádná logika, já vím.
Opět nás soukají do toho samého rozhrkaného vanu a vyrážíme na hranice, které jsou jen cca 20min odsud. Je nás asi třináct… tak tak se vejdeme. Jsem tak trošku ráda, že to máme zařízené přes agenturu. Vzali nám pasy a všechno nám (snad) vyběhají.
Dočetli jsme se, že je nejlepší sem přijít brzo ráno, než odpoledne, kdy jsou tu davy lidí. Popravdě je tu liduprázdno. Sedíme v polorozpadlé mini budově a čekáme, až si někdo uvaří kafe a orazítkuje nám “odchod ze země”. Nikdo se nestresuje. Vzduch už je zase protkaný horkem a vlhkem… jj to bude zase pažák :-D.
Asi po půl hodince vyběhne naše rádoby “delegátka” s našima pasama v ruce. A žene nás pěšky na druhou stranu – na tu Kambodžskou. Je to cca 200m. Po cestě nás ještě jednou zastavují a kontrolují razítka a sem tam obličeje na pasech.
Sranda je, jak to tady řeší s místňákama – ehm měla jsem spíš napsat “neřeší”. Ti tu přecházejí bez mrknutí oka – a nikdo se jich na nic neptá.
Kambodžská strana je o poznání vymakanější. Vítá nás peckózní budova s klimatizací. Všude kolem jsou nápisy, kterým nerozumíme. Ty Vietnamské se dají alespoň nějako přečíst, protože používají latinku (plus jejich klikiháky kolem – něco jako naše háčky a čárky). Ale Kambodžské písmo? Nemáme šanci!
Celá skupinka posedává a čeká… a čeká… začínáme být trošičku nervózní, protože skupinka kambodžských úředníku se jen chechtá, ukazují si navzájem mobily a to že tady 40minut sedíme a čekáme nikoho nezajímá, ale nikdo ani nepípne. Dokonce i delegátka sedí stranou, ruce mezi stehny, pohopskává nervózně nohama a kouká tupě před sebe.
No tak to už trošku přehánějí ti vyšňoření pánové v zelených uniformách, ne? Zvedám se a jdu se jakože projít ke zdi, vedle přepážky, kde se tihle pánové náramně baví, jdu si číst nápisy na zdech (haha které z poloviny nemůžu přečíst), jsou o zdravotních informacích, virusu ZIKA atd… Každopádně, když mě pánové spatří, jako by jim cvaklo. “Ooooo my jsme v práci.” 😀 Pomalu se ozývá razítkování, které postupně zrychluje. Když se po pár minutách otáčím a vracím se zpět ke své skupince, obdržím nejedno znatelné poděkovaní formou očních kontaktů a nebo posunku ostatních… Haha dobrej tah to byl!!!
No a jak to šlo, za pár minut jsme venku s pasy v ruce. Nemůžu se na ten svůj vynadívat, jak se plní záviděníhodnými razítky. PECKA!!!
Tak si představte, že nás zase cpou do vanu. Když se zeptáme, jestli “tohle je ten náš autobus” – paní přikývne. Vesele vzpomínáme na Guatemalu a 22 lidí v tom samém vanu. Vtipkujeme – do té doby, než nám začnou rvát víc a víc lidí dovnitř. “To si snad děláte pr…?” Nedělají. Nu není to tak strašné jako v Guatemale, ale určitě to není luxusní autobus, který jsme měli přislíbený.
Po chvilce dokonce zastavujeme a řidič si ještě nabírá nějakého svého kamaráda a klučinu ze předu nažene k nám – protesty nemají cenu, hold se zmáčkneme, nedá se nic dělat. Alespoň, že ta klimoška funguje. A já si vtipně plánovala, jak Vám budu psát… a místo toho se tady mačkám s tlupou dobrodruhů.
Cesta plyne docela v pohodě, živá debata je v plném proudu (sedačky jsou naproti sobě, tak je tu takový debatní kroužek). Já se chvílema koukám z okna a snažím se nabažit nové země. KAMBODŽI!!! Haha ještě nedávno jsem si myslela, že je tahle země v Africe. Haha, já vím, já vím… ostuda!
Raduju se z čistoty této země, teda alespoň v porovnání s Vietnamem. Sice se sem tam objeví místo zaplavené odpadky, ale rozhodně to není tak časté a hlavně strašné. Já myslela, že Kambodža bude mnohem horší než Vietnam, ale zdá se, že opak je pravdou… Dřevěné domečky na kůlech jsou krásně upravované, jejich dvorky jsou čistě zametené. Kolem je spousta mangovníků, banánových a kokosových palem. Na polích se pasou krávy a krátkosrstí buvoli. Jednou musíme i prudce zabrzdit, protože se stádo těchto zablácených buvolů rozhodlo přecházet přes cestu.
Nejdříve se pohybujeme na po rovině ale v dálce vidím lehce zvlněné kopečky, které se utápějí v šedém oparu. Teplota venku se pohybuje okolo 35°C.
Zastavujeme na benzínce (čůrací a občerstvovací stanice). Když otevřu polorozpadlé dveře na záchod, málem omdlím. Jen díra do země a kde nic tu nic. Noooooo – jde se na to!!! 😀 Nakonec se skoro celá umeju v dezinfekci na ruce (haha přeháním). Koupíme si předraženou zmrzlinu, kterou platíme v dolarech. Jj Kambodža používá US dolary a místo centů vrací ty jejich Kambodžský reály. Snažíme se všechno přepočítávat – to je asi na přechodu mezi zeměmi nejhorší – změna měny. Člověk už si na něco zvykne a už ví co a jak, no a teď je najednou zase všechno jinak. 😀
Zjišťujeme od ostatních, že na ostrově Koh Rong, kam se chytáme není žádnej bankomat. No ty vago – díky bohu za to, že jsou lidi ukecaný. To bysme byli v pěkný šlamastice. Snad před nástupem na trajekt stihneme někde vybrat.
Když se dostáváme k pobřeží, všichni vzdychneme v úžasu – bílý písek a azurové vlnky připomínají obrázky z katalogů. Opuštěné houpací sítě mezi palmami se vlní ve vánku. Jsme všichni nalepení na oknech a jsme ještě víc nadšení z ostrovů, kam všichni jedeme. Když je to tady tak krásný – na ostrovech to musí být úplnej ráj!
Náš řidičskej domorodec si sem tam zastaví – vyřídí si svůj osobní business, sem tam vyhodí jednoho kamaráda a nabere dalšího, pro kterého si totálně zajede. To, že musíme chytit trajekt milostpána nezajímá a ještě si tady s kamarádem pokouří cigaretku. Ach jo… Ti usměvaví Kambodžani mi čím dál víc připomínají mexikánce – na všechno času dost, žádné stresy.
Když konečně dorazíme do Sihanoukville (konečná, odkud musíme naskočit na trajekt), zastavujeme přímo před kanceláří jednoho z trajektů. Já si beru na starosti tašky a Steve jde rychle shánět bankomat. Měli jsme mít hodinku čas – ale, díky milostpánovi řidiči máme cca 10 minut. No a bez peněz na ostrov nemůžeme, bysme si nezaplatili ani ubytování. Platby kartama tu moc nevedou a nebo si brutálně připlatíte na procentech, které si za to naúčtují.
Vystresovaný a totálně zpocený Steve lítá sem a tam, nedaří se. Žádný bankomat mu nechce dát žádné peníze. Snažím se ho uklidnit: “V klídku, za 3 hodinky pluje další trajekt, tak můžeme plout tím.” Nechce o tom ani slyšet. Nechce čekat!
Nakonec zjišťuje, že se jeden z místních bankomatů zrovna doplňuje. Nějaký pán do toho dává peníze. A tak mu Steve stojí netrpělivě za zády – vysloveně na něj civí s rukama v bocích, nervozně si prohrabává vlasy. Chudák Kambodžan je o polovinu menší než on – to pro něj asi musela být stresová situace jako kráva.
Nakonec Steve sprintuje zpátky s peněženkou nabouchanou doláčema. Do vyplutí lodi máme 7minut – a to je to 15 minut chůze od kanceláře. Ptáme se paní, jestli máme šanci se na trajekt dostat. Ta s úsměvem přikývne, bere peníze, rychle vyplňuje potřebné papíry a houkne na našeho řidiče a donutí ho, aby nás hodil k přístavišti. Božská to žena!!!!
Já jsem totálně zapomněla, že jsme v “Kambodžském čase” a tak trajekt vyplouvá o 20 minut později – no stress!!!
Cesta na Koh Rong trvá cca 1 hodinu s mezi přistáním na ostrově Koh Rong Samloem…, který je podstatně menší. Ale ty pláže a domečky postavené z bambusu a palem my připomínají ráj! Božské!!! Rozplývám se nadšením!
Drahému se sem moc nechtělo, ale na jeho výrazu vidím, že je nakonec rád, že jsme se sem vydali. Jj byl k tomu naprosto “dobrovolně” donucen :-D.
Když se vylodíme na Koh Rong, voda je tak průzračná a čistá, až se mi tají dech. Zjišťujeme, že tu není žádná cesta nebo chodník, prostě a jednoduše nás tu vyhodili na pláži. Sněhobílý písek nám chroustá pod nohama a slunce se do nás opírá nehoráznou silou. S báglama to není žádnej med.
Tentokráte jsme se sem vydali na blind. Jj žádné rezervace. Jdeme podél pláže, boty plné písku. Lidé nám nabízejí nejrůznější ubytování. Tak se vždycky pracně zuju (jj z těch mejch obrovskejch bot a i stím báglem na zádech) a jdu se kouknout na pokoj. Žádná sláva vážení přátele. Hyc jako kráva a za klimatizaci se tu těžce platí. Každý pokoj, kterým projdu má jenom větrák a je to jako výheň. Drahý to nakonec vzdává – a tak ho posadím do jednoho s barů, kde si kupuje něco studeného k pití a já jdu sama a bez báglů dál hledat.
Nakonec se ptám nějakých mladých lidí na doporučení. Posílají mě zpátky k molu, kde jsou prý ceny nejpřijatelnější. Nakonec nás zastavuje domorodec, který nabízí super cenu 250,- za privát. Sice s větrákem, ale bereme to všema deseti. Pán nás táhne úzkou uličkou, plnou domorodců a slepic až do svého obydlí, kde má malý guesthouse.
Tak tady bude naše doma!!! Docela útulný pokoj se dvěma postelema, plný komárů… Ať žije cestovatelská romantika!!! 😀
