Včera jsme se tomu pití přeci jenom vyhli. Po tubingu jsme si dali spršku a šlofíčka, pak dobrou véču a relax. Jen jsme si s bandou zahráli pár her…. Zajímavé bylo sledovat motající se ostatní – ono to pití už od 11ti od rána není zrovna nejlepší nápad – hlavně, když vás všechny druhý den čeká ranní vstávání a 8mi hodinová cesta… Vsázíme se, kdo to nedá 😀 Ráno v 7 budík, noc byla opět bouřlivá – hromy, blesky – nespalo se nám nejlépe. Prší i ráno, připadám si jako na dětském táboře, když se ráno probouzíte a jste nešťastní, že je zase ošklivo. Všechno je navlhlé, nic neschne a balit vlhké věci do batohu, je za trest. (Navíc jsme doufali, že si tu v Lanquin vypereme – bohužel tu v horském městečku není ani bankomat. Jen spousta lékáren, miniobchůdků a jedno malé děsivé tržiště – kde jsem byla v naprostém šoku… Hrbila jsem se pod igelity, které držely jen kůly a provázky a přeskakovala polomrtvé slepice, melouny, ananasy, banány a taky plantains (v google mi překlad vyleze jako banán – ale jsou větší, tlustší šlupka a nedají se jíst syrové – ale většinou vám je tu usmaží jako přílohu ke snídani – jsou tužší a méně sladké), hodně tu frčí i papaya… V kýblech maso neznámého původu, které je plné much, prodávají tu boty, oblečení, luštěniny, mražené (doma vyrobené) zmrzliny… prolítla jsem tamtudy rychlostí blesku….) Nu zpět k ránu – balíme naše 2 týdny neprané oblečení – a i já doma přezdívaná „pradlenka madlenka“ si na sebe beru oblečení ze spodu báglu – „No vždyť jsem to na sobě měla jen 4x 😀 A nesmrdí to zas tak špatně… 😀 “ A když nahodíte výraz „Tohle je voňavé a čisté!“ všichni vám to sežerou. Sedíme u snídaně a počítáme kolik nás ještě chybí… Kupodivu jsme všichni – jak ovšem účastníci vypadají, vědět nechcete… Noc byla asi krušná – pár odřenin a škrábanců, opilé výrazy a věta „Dnes je den, kdy jsem skoro umřel.“ mluví za vše! Vany opět vyrážejí o hodinu později, jak jinak. Každý jsme zaplatili o 40Q víc než ostatní a objednali jsme si svůj soukromý van s klimoškou pro 11 lidí – jsme neponaučitelní. Klimatizace neexistuje a narvou k nám do vanu o dalších 6 cizích lidí navíc… Vztekáme se – ale náš řidič vyjmečne zapomněl mluvit anglicky a jediné co pochopíme je, že pokud se nám to nelíbí, můžeme tu zůstat a jet zítra (což bude asi obdobné). Mlčíme, nasazujeme sluchátka a vyrážíme – už tak jsme tu zůstali o 2 dny déle, než jsme plánovali (4tá noc byla zdarma – neber to 😉 ) není čas ztrácet čas – navíc pro nás v hostelu nebylo místo. Většinou všichni litujou ty velké lidi s dlouhýma nohama…. Ale to, že když jste malí, narvou vás mnohem všude víc a tak jste jak sardinky, to nikdo nevidí. Takže zatím, co si všichni hoví po třech, my „malí“ v zadu sedíme ve čtyřech a že místo prostoru na nohy jsou kola a sedačka není přes celou šírku vozu, takže my na stranách sedíme na půl zadku, to nikoho nezajímá – to bude pekelná jízda!!! Jedeme zpátky do toho kamenitýho krpálu, kterým jsme přijeli… Kupodivu, i v tom velkém dešti, bez problémů. Opět máme zastávky viz McDonald – kde s pláčem rovnám záda, jím odpornýho burgra a připojuji se po 5ti dnech na wifi – uf milion zpráv – ano ŽIJEME 😀 Cesta dohromady trvá něco přes 8 hodin, pršet přestalo a od půlky se paříme na horkém sluníčku – v dlouhých kalhotech a tričku, s báglem zabarikádovaným na střeše a bez klimošky… Vždyť vás to už ani nemůže bavit číst 😀 Ostatní spolucestující tu leží přes sebe, klimbají hlavami, jiní jsou zkroucení mezi vlastníma nohama, jsou i takoví frajeři, kteří si zdřímnou na rameni řidiče 😀 Ti jsou na to evidentně zvyklí 😀 zastávky na opilecké zvracení taky nejsou výjimkou… Trubky!!! Nejvíce mě zaujal průjezd hlavním městem Guatemala city… Obrovské rušné město vysoko v horách, vidíte opět velké finanční rozdíly… Jak na oblečení, autech, motorkách, kolech či pěškobusech, tak hlavně na chudých a bohatých čtvrtích… Z tohoto města se kupodivu táhne 6ti proudová dálnice, které se může i ta nejlepší dálnice v ČR klanět a už je to jen kousek do naší cílové destinace Antigua… Máte rozzářený výraz, když vidíte svůj hostel a už se vidíte rozvalení na posteli a rovnáte si pokřivená záda… Plesk ho jedna facka z leva, druhá zprava – probuďte se přátelé…. „Moc se omlouváme, ale naši zaměstnanci asi špatně pochopili vaši rezervaci – mysleli jsme si, že dorazíte v 8 ráno…. A tak jsme v 1 odpoledne Vaši rezervaci pro 11 lidí stornovali.“ Stojíte jako opaření s otevřenou pusou a nevíte jestli máte brečet a nebo se smát. Doufáte, že se i tak něco najde – bohužel mají jen 1 volnou postel. Tak nic, berete krosnu na bolavá záda a jde se hledat… Nic… Nic…. Nic…. Po chvíli pochopíme, že jako skupina nemáme šanci a tak se hlouček unavených zoufalců různě rozděluje. My to po hodině vzdáváme a vracíme se zpět do hostelu Jungle, zeptat se, zda je stále ta jedna postel volná, že se holt na ni vmáčkneme. Zajásáme, když zjistíme, že ano… Opět však předčasně – dovedou nás do podkroví, které je cca 3,5 široké (a až děsivě dlouhé) a všude PO ZEMI se válí staré matrace – cca 35 lidí v příšerných podmínkách … Ta naše je na tom nejhorším místě – přímo u schodů. Koukneme na sebe, sebereme všechnu odvahu a i přes to, že víme, že je sobota – to znamená mega párty – přikyvujeme. Hodíme tašky s cennostma do plechové skřínky – jak ze střední, zamkneme zámkem a jde se na véču. Jsme tak zdrcení, že se rozhodneme udělat si dobře výborným jídlem a vcházíme do o něco dražší nóbl restaurace a co sejde na tom, že se to vymyká našemu finančnímu plánu, že jsme otrhaní, neučesaní, nenamalovaní a smrdíme… Jsme platící zákazníci a je to tak staaaaaaašně dobrý, že vylizuji prstem talíř od předkrmu (co na tom, že je to proti mým zásadám stolování 😀 ), skleničku domácího červeného vína, které chutná po slaďounkých rozinkách, uctívám jako boha a lasaně si užívám po minikousíčkách, které se roplývají na jazyku. Uuuuuuuaaaaa! Na párty „90tá léta“, která frčí v našem hostelu, se necítíme a po prvním drinku se plazíme po schodech do podkroví… Alespoň nám dodali 2 polštáře – které na naší „úzasné matraci“ úplně chyběly a jedno prostěradlo navíc. Jsme opět v horách a od střechy to pěkně táhne… Zachumláme se pod deku a prostěradla, na hlavu si hážu mikinu, abych neměla rýmu, přitulíme se, aby nám bylo teplo a snažíme se ignorovnat skupinku hlučných spolubydlících na jednom konci „pokoje“. Bohužel se v průběhu noci skupinka rozrůstá a po druhé ranní už je u nás snad celý hostel… Nově valící se opilci jsou dost hluční a když už jsme konečně zabrali, hravě nás vzbudí a ještě se nám vysmějí. Párty jede na plný kule, posloucháte tlupu opilých lidí a jejich příběhy, taky to jak si pěkně dávají čáru koksu a nám je jasný, že se dnes nevyspíme… Na slušné požádání, aby se utišili a nebo přesunuli někam, kde nespí lidé, své volume ještě zvýší a jelikož víte, že hlavními vůdci této párty jsou australští zaměstnanci tohoto hostelu, není si ani jít kam stěžovat. Pěníme, supíme a po pravdě já i v tom randálu z vyčerpání na dvě hodinky usínám… Zanedlouho nás svým zpěvem budí další početná skupinka, která se vrací z baru…. ( v ten okamžik jsme rozhodnuti, že ráno balíme bágly a s velkou stížností odcházíme). Asi je to nějakej sbor, protože to zní jako secvičený – ale alkoholem řádně rozladěný chór – pěkně si to válí Soundrack z Lvího Krále 😀 … bohužel zpívající dlouhé hodiny – až do sedmé ranní, kdy všechno konečně uticho a i Steve tiše oddychuje… Já si však po dlouhé době chci zavolat s rodinou a tak vstávám a běžím na Skype. Před 11tou k nám přichází recepční, že nám tedy připravila pokoj na další noc – když ale vidí naše výrazy, kruhy pod očima a kroucení hlavou, pochopí, že je něco špatně. Vyslechne si nás a za chvíli je u nás i manažerka, která se omlouvá, říká, že za noc platit nemusíme a zadarmo máme i snídani… Je evidentní, že ví, co se tam děje a jen se bojí, abysme to nehodili na internet jako stížnost – přeci jenom se tyhle hostely plní díky dobrým doporučením a tohle by asi nebyla dobrá reprezentace „Zdrogovaní zaměstnanci vás nenechají spát…“ 😀 Balíme batůžky a doufáme v to, že teď ráno se hostely vyprázdní. Hned napoprvé máme štěstí – „Private room“ v krásném tichém hostelu bereme všemi deseti. Konečně odnášíme své špinavé prádlo do prádelny, roztáhneme se na postel a děláme velké NIC!!!! Jen se obávám, co nám přináší zítřek a naše cesta do San Pedra (Lago Atitlan), jelikož každý den je tady nevyzpytatelný.
