V noci tu byla neuvěřitelná bouřka – a že to pěkně tříská, když jste uprostřed těchto kopců. Ale já mám bouřky ráda ( když jsem pěkně schovaná a v suchu) a když si ještě u postele otevřete okno a koukáte se ven – neexistuje nic tak fascinujícího… Ráno v 8:30 přeskakujeme velké kaluže, abysme se dostali do malého školního autobusu, který dva guatemalci roztlačují z kopce, abysme vůbec nastartovali (čemuž jsme hromadně zasmáli) a hurá přes další kopce za dalším dobrodružstvím. Semuc Champey vypadá na obrázcích naprosto famózně – kaskádovitě poskládané bazénky modré vody lákají ke koupání. O to víc jsme zklamáni, když po půl hodině autobus zastavuje a mi zíráme na zakalenou vodu široké řeky. „Ach jo, vždyť ono vlastně pršelo… :'(“ První divoká část dnešního dne je průzkum jeskyní pouze se svíčkou v ruce. Svlíkáme se do plavek, bereme GoPro s čelenkou, žabky připevňujeme k nohám lepící páskou – nechceme si zničit tenisky, do ruky dostaneme už zmiňované svíčky a jde se do jeskyní a studené vody… Trošku se vyděsím, když se průvodci ptají zda jsou mezi námi klaustrofobici a nebo neplavci… A když zjistím, že tahle ledárna a tma bude trvat ke dvoum hodinám – doufám, že žertují. Už při prvních metrech plavete po krk ve studené (alespoň že čisté) vodě a v jedné ruce držíte svíčku a modlíte se, abyste ji neutopili 😀 Je to docela zážitek být v té tmě a vidět za sebou v řadě plující plamínky… Překonáváme nejrůznější kameny, žebříky a úzké průlezy… Průvodci nám u každé „překážky“ ukazují a vysvětlují jak ji překonat – kam dát pravou, či levou ruku, kam nohy a co nedělat, abyste se nezranili nebo neutopili 😀 Alespoň, že vědí co a jak a je vidno, že tu to znají nazpamněť. Ale nastávají i okamžiky, kdy si myslím, že si ze mě dělají prdel (omlouvám se za ten výraz – ale jiný použít nemohu 😀 ) – když se ocitnete před 3 metry vysokým vodopádem, který vám uhasí svíčku a chlápek vám strká do ruky provaz a vysvětluje jak proti proudu vody vylézt kolmo nahoru – civíte jako blázen 😀 jiná cesta není a zpět se s vámi nikdo nevrátí… Svíčku hodíte mezi zuby a derete se nahoru, čočky z očí skoro uplavou a když se v pořádku vyškrábete nahoru, tak jediné na co myslíte je: „Pane bože, jak to polezu zpátky? “ (lepící páska totiž začíná vypovídat službu 😉 ) Znovu si od druhého průvodce zapálím svíčku a s obavami se vydávám dál. Když dorazíte nakonec jeskyně – můžete si skočit cca 3,5 do vody. Když vidíte jak se průvodce škrábe jako pavouk po zdi, drží se jen prsty a nohy lítají vzduchem, váháte… Když tam nemotorně šplhají ostatní a vy čekáte, kdy sletí a třísknou sebou o šutry – tak začínáte couvat. Natož když pak vysvětlují jak se odrazit a kam přesně skočit, abyste se nerozplácli nebo nenapíchli na jeden z kamenů 😀 Ale co nejsem přece bábovka, a tak se tam jako první ženská škrábu taky, bojím se při tom o holý život (tenisky by fakt bodly) a když vylezu nahoru , vím, že cesta dolů vede jenom skokem, protože zpět se po té kluzké zdi prostě nedostanete. Ostatní skandují a uuuuuuuuuuuuuu jsem tam – s pocitem vítězství a vztyčenou pěstí se vynořím nad hladinu! Aplaus jako kráva 😛 Při čekání na ostatní, kteří skáčkou, mi začínají drkotat zuby – ještě že je drahá polovička moje „osobní topení“ 🙂 Cesta zpět jde snáz… Už víte, kde je jaký kámen, kde se jak držet a tak je to brnkačka… Dokonce i vodopád už nebyl takový problém. V jeden okamžik jsme ale lehce odbočili a prý nás čeká poslední atrakce – když příjdu na řadu, tak vidím jak klučina přede mnou mizí v miniaturní díře, kterou protéká spousta vody… Opět se vzdávám svíčky – instrukce jsou až děsivě přesné a ani nechci myslet co by se stalo, kdybych je nedodržela, strkám nohy do díry, zatajuji dech, průvoce do mě strká a zbytek už zvládá proud vody, který mě vcucává do tunelové klouzačky a po pár metrech mě vyplivne do vody… No to mě podrž!!! Pak už se jen dostávám do fáze – kde je sakra to světlo na konci tunelu?!?! Tma, kosa a po dvouch hodinách toho máte plný kecky – natož když si uvědomíte, že máte celý den před sebou. Jsme venku!!! Vyčíslená zranění skupiny – jedno rozseknuté čelo, rozříznutý palec a nespočet odřenin nohou a zad (já mám jen malý škrábanec). Další zastávkou je mega houpačka do řeky, a i když některé dopady ostatních vypadají dosti bolestivě, jdu do toho 😛 Ani se nebojím, odrážím se…. houuu .. O o u… Ocitám se v momentu beztíže a setrvačnost si mě táhne k hladině né v moc hezké pozici – prááásk!!! Vynořím se, na otázku, zda jsem OK kladně zareaguji a snažím se doplazit na břeh, přičemž cítím železnou chuť krve v puse – výčet mých zranení (haha nebojte neumírám 😀 ) – lehce vyražený dech a značně natržená kůžička v puse mezi rtem a dásní – jak se mi to povedlo se mě neptejte 😛 jsem prostě talent! Třetí část programu bojkotuji – 10ti metrový seskok z mostu do řeky – asi nejbezpečnější aktivita dne 😀 žádná zranění – ale jsem protivka s napuchlou pusou, která je nešťastná, že neuvidí modrou vodu. 😀 Tak jen fotím, natáčím ostatní a povídám si s malýma dětma, které tu jako všude jinde pobíhají s malýma přenosnýma chladničkama a nabízejí pivo, colu, čokoládu a bůh ví co ještě. Opodál v řece nějaká rodina pere prádlo… mazec – tady turisti hopsaj do vody a… no nemám slov…. Každopádně někteří malí domácí kluci se svlíkají a ukazují těm, co ne a ne skočit do vody, jak se to dělá, div nemetají salta – a nazpátek jako opice šplhají po železné konstruci polorozpadlého mostu – zatím co ostatní to zdlouhavě obcházejí. Potom, co se všichni dostatečně vyřadili, se jde pomalu na oběd… Když najednou jeden z průvodců zjistí, že nám jeden člověk chybí… Při zjištění, že je to klučina, který si v jeskyních rozsekl čelo, všichni nahodí vyděšené výrazy a představa, že se v té rozbahněné vodě utopil, mi zvedá žaludek. Lítáme kolem, rozbíháme se na všechny strany, když malá holčička v červené sukýnce, která prodává čokoládu ukazuje prstíkem do dálky a španělsky říká, že ho viděla jít na záchod… Ufffff!!!! Oběd je připraven na ohni v malé polní kuchyni – kuře na 4 způsoby v různých omáčkách a nebo smažené. (Kuřata jsou tu hlavním zdrojem jídla. Jak na maso, tak na vajíčka.) K tomu tu vždy dostanete tmavé fazole nebo fazolovou pastu, rýži nebo brambory (smažené nebo kaši), hodně čerstvé zeleniny (okurky, rajčata, papriky a salát – většinou ani nechcete vědět, kde je v té džungli umývali 😛 ) Ale byla to mňamka. No a poslední dnešní náplň – škrábat se 40min na nejvyšší bod jednoho z kopců, abysme měli krásný výhled na Semuc Champey a pak koupání – už mi to nedá a tak se ptám průvodců, jestli to má vůbec cenu, když je ta voda tak rozbahněná – je mi vysvětleno, že voda stékající do těchto jezírek nemá s vodou v řece nic společného, a že i po dešti je průzračná. Jásám, tleskám jako malé děcko a sděluji tu novinu nadšeně ostatním… Hned se do toho krpálu leze s větším nadšením, ale i tak z nás kape pot a na vrcholku můžu oblečení ždímat (při poznámce – ať se připravuji na Machu Picchu – jsem málem omdlela). Výhled báječný, voda pohádková – pár fotek a hurá z kopce – už už abysme se koupali. Strháváme oblečení a šipkami se vrháme do vody. Průvodci s námi cca 1,5 hodiny seskakují z jezírka do jezírka, kloužeme se na přírodních klouzačkách, noříme se do malých jeskyní. Neuvěřitelná tečka za dnešním dnem. Pak už jen sedíme, unavení odpočíváme a nohy necháváme ponořené ve vodě – jsou tu ty malé rybky co vám okusují odumřelou kůži z nohou… Vždycky jsem to chtěla zkusit – tak tady to mám zdarma v překrásné přírodě! No a pak už se jen v pět odpoledne kolíbátme v autobusu na cestě zpět – utahaní jako štěňata… To vám byl teda den! Člověk dorazí na hostel a naivně si myslí, že si dá horkou sprchu a upadne do postele. Omyl přátelé. Sprcha sice proběhla – a to byste mi nevěřili – nejfascinující sprchy, které jsem kdy viděla. Tak si představte balkónky (nebo lodžie) – do půl těla zděné – a pak jen fascinující výhled do džungle… tak a to jsou naše sprchy!!! Náááádhera!!! A je mi jedno, jestli na mě někde z dálky kouká nějakej domorodec s mačetou v ruce 😀 Po srše vylezu k zrcadlům a tam holky jančej, malujou se a fintěj – co se děje? Nu nic, hodím na sebe taky řasenku, aby se teda neřeklo a jdu ven… No týýý vagoooo – tady už se rozjíždí mega párty! (To bude tím, že tu není wifina ani mobilní pokrytí 😀 ) Panáky lítají, jsou tu nejrůznější soutěže a kdo prohrává, platí pítí (neuvěřitelně levný). Takovou párty, lidi, to jsem neviděla. Nakonec tady klikujeme – jsem to skoro všem natřela, holt jsem ještě trošku v kondici, ale fitko tady tak nějako není a navíc tady je toho tolik co dělat, že by na to stejně čas nebyl 😀 No a kluci o půlnoci v dešti vbíhají do zeného brčálovatého bazénu, který je mimo provoz. Skoro se s drahým pohádáme – no já do toho žabince fakt lízt nebudu – zaprvé nemám čas pak lítat po doktorech kvůli nějakým zánětům a navíc začínají lítat blesky – nejsem teda takový pako… 😀 Tak ať si myslí, že jsem nafiflená pipina – mně je to jedno!!! Jdu raději spát – jsem totálně kantáre – a jak se říká, ráno moudřejší večera…