Ranní vstávání v brzkých hodinách, kdy je všechno ponořeno do tmy a člověk se po špičkách krade z pokoje plného podřimujících lidí mi nikdy nepřišlo tak snadné. Div se nebudím před budíkem… asi už to mám v krvi 😀 člověk v tom balení a přípravách získává větší a větší cvik a sehranost nás dvou je naprosto výtečná. Kontrola pod postelemi, polštáři, dekami – jestli jsme někde něco nenechali a jsme připraveni.
Na recepci se rozloučíme, mladík vypadá dost unaveně. Aby ne – měl v noci službu a spal na zemi za recepčním pultem v malém bílem stanu udělaného z “protikomárové sítě” (jak se to jmenuje česky po mně fakt nechtějte :-D). Účet už jsme zaplatili včera večer, abysme tím dneska neztráceli čas a čekáme na transport Oranžových autobusů – no joooo – zase nás vyzvedávají zdarma!
Malým zklamáním je, že nejsme ve “spacím autobusu” – ale na ty 3.5 hodiny se nepotentujeme. 😀 Pouštíme hudbu do uší, bereme krční polštářky a dospáváme… Ale není to jednoduchý, protože ten pitomej řidič nonstop troubí. Jak jsem Vám už psala, je tu cca 40 miliónů skútrů a ten debil troubí na každého, koho předjíždí. Umíráme! 😀 Autobus není zrovna z nejnovějších, ale dá se to přežít – jen chvilku horko, chvilku kosa – ta klimoška už je asi v důchodu. Ale tohle všechno jsou prkotiny, se kterými se cestovatelé jako mi jen smíří a ani se člověk nějako nestresuje a nerozčiluje.
Když v 10:30 dorazíme do města Rach Giá – ze kterého musíme naskočit na trajekt, který nás hodí na ostrov – víme, že musíme být v přístavišti co nejdříve, abysme se na loď vůbec dostali – a poslední vyráží ve 13 hodin. Víme, že z autobusáku do přístaviště je to docela štreka, takže se asi budeme muset plácnout přes kapsu a zaplatit taxíka. Při výstupu z autobusu mi průvodčí vtiskne do ruky málý utržený papírek z nějako notesu na kterém je krásně, čitelně a hlavně v dobré angličtině napsáno: “Cesta do přístaviště! NE TAXI! NE SKÚTR! Nasedněte do červeného mini autobusu, ten Vás tam dopraví ZDARMA!” Čubrním jak blázen, poděkuju, vytahujeme bágly zpod autobusu a koukáme po červeném autobusu – JSOU VŠUDE :-D. Tak to nám asi moc nepomohlo. Jsme obklopeni taxikáři, kteří nabízejí svoje služby. Na “NE DĚKUJI” tu nikdo nereaguje – a buzerujou a buzerujou.
Rozhlížíme se s lehkou nervozitou, ale najednou vidíme jednoho z domorodců, který na nás mává právě od červeného autobusu. Poklusem přiběhneme, zeptáme se jestli frčí tam kam potřebujeme a s úlevou nasedáme do malého rozhrkaného autobusu. Projíždíme asi 15 minut tímto rušným přímořským městem, které voní po soli, rybách a vše vypadá hned trošku veseleji a barevněji. Najednou autobus zastavuje – “Lístky na loď, kancelář.” vykoktá ze sebe řidič. Tak bereme všechny bágly a vyskakujeme. Řidič mi ale posunky vysvětluje, že na nás počká a že si věci s sebou brát nemusíme. ORANŽÁCI JSOU PROSTĚ NEJLEPŠÍ!! A taky že jo – půlka autobusu čeká až si ta druhá půlka vystojí frontu na palubenky na trajekt. Tohle je luxus, vážení! Tady maji takovýhle věci děsně vymakaný! To by se vám v Jižní Americe nestalo.
Autobus nás nakonec vyhazuje přímo před “čekárnou” na trajekt. Rozumějte vypečenou budovu bez klimatizace a starými plastovými rádoby židlemi. Je tu spousta turistů – slyšíme hodně ruštinu, němčinu, francouzštinu – a hele obrovská skupina Čechů, kteří si v 11 ráno posrkávají svoje pivko. No po pravdě nemám chuť se hlásit a tak mlčím…
Když jdu na záchod, jsem zkásnutá o pár drobných – platí samozřejmě jenom turisti – domorodci mají záchod zdarma. Ale když jsem zjistila, že tam není ani světlo, prkýnko, toaleťák, splachování a ani mýdlo, trošku mi to nadzvedlo mandle – co nadělám, jsem truuuurista, tak holt musím držet klapku.
Tenhle ostrov bude asi jedna turistická past a trošku se toho bojím. Já tak nějako nesnáším turisty víte 😀 😀 😀 Hahaha.
Zjišťujeme, že nejede jenom jeden trajekt – je jich víc a když se lidi začínají zvedat už okolo 12:30 raději (naštěstí) kontrolujeme naši palubenku. “No dopr…, ono to není v jednu ale za 10 minut!” Joo joo – naše loď vyplouvá ve 12:40! Zapakujeme a pobereme bágly rychlostí blesku a běžíme k molu. Uf… lidi pořád nastupují! Loď je ze 2/3 plná, jsou tu 2 obrazovky na kterých jede nějakej šílenej Vietnamskej program. Řve to jako krává, vůbec se přes to neslyšíme.
Sedíme vedle starší domorodkyně, která má v náručí přerostlé vykrmené díte, které se právě pokáklo – no to je smrad. Jde ho přebalit. Tak to bude zajímavých 2.5 hodiny. Ven na palubu nepouští, musíme být zavření uvnitř a okýnka jsou malinká a docela vysoko, na to abych se mohla kochat. Beru tedy laptop a píšu další řádky. Začínám smrkat a smrkat – mám totálně ucpaný dutiny – “hurá” to jsem přesně chtěla…
Mám trošku obavy, protože jsem viděla ty řeky, které vytékají tohohle moře. No to mi řekněte, jak bude ten ostrov vypadat. Neříkejte mi, že tam bude modrá voda – tomu se mi nechce věřit, i když všichni tvrdí, že jo… J
Nějako jsme zapomněli načíst mapu na telefonu, nebo vůbec zjistit adresu hostelu, nebo kde na ostrově vůbec je. Ehm – trošku chyba systému – nějak nás to nenapadlo. A tak když připlouváme k ostrovu, máme něžně stažené půlky :-D. Haha ale my už to máme v paži – my to zmákneme. Dříve bysme se u toho pohádali – dneska bez mrknutí oka situaci řešíme a pohodička.
Horko ještě větší než pevnině. Opar zmizel a prudké sluneční paprsky se do nás opírají – po klimatiozované lodi to je docela rána. Házíme na sebe bágly a v tom parnu ignorujeme milióny taxikářů, který jsou v našich obličejích a nabízejí odvoz.
Nechceme platit předražené taxikáře a tak se snažíme ťapat pryč z megadlouhého mola. Potkáváme další mladý pár z Itálie, kteří dokonce nemají ani nic zabookovaného a tvrdí, že to tak dělají vždycky, že nikdy neměli problém. Snažím se najít wifinu, ale ani po tom co si u domorodců v jejich polorozpadlé chýši kupujeme pití (potřebovali jsme něco studenýho) – tak nám nedají heslo od wifiny – i když je modem omotanej okolo jedno z kůlů. Naštěstí italové mají 3Gčko na telefonu a tak nám najdou, adresu našeho hostelu a zjištujeme, že je to 9km od přístaviště. PECKA!!
Nezbývá nám nic jiného, než mávnout na jednoho z taxikářů – naštěstí Italové jedou s námi a tak se náklady poněkud snižují. Když projíždíme po ostrově, mám zatím smíšené pocity – turistické a přitom jsou oblasti, které vypadají jako největší zapadákov na světě a jedna velká skládka. 
Diskutujeme a snažíme se dostat co nejvíce informací – Italové cestují už nějkou chvilku, tak se snažíme pobrat důležitá moudra a rady.
Když taxikář zastavuje před naším hostele jen zíráme. Nic krásnějšího jsem fakt neviděla. Nádherný obrovský dřevěný palác. Recepční  nás vřele vítají a okamžitě nás vedou do pokoje ve třetím patře. No když se otevřou dveře, které fungují na čipovou kartu jen stojím jako opařená, otevřená pusa!
Tak to je luxus! Moje oči okamžitě kontrolují tloušťku matrací – jooooo to vypadá měkce! Rozběhnu se a skočím na svoji postel aaaa…. narazím si u toho kostrč. NEJTVRDŠÍ MATRACE NA SVĚTĚ!!! Je to jako překližka obalená prostěradlem. Nevím jestli brečet a nebo se smát. PROČ?! Když je to tu takovej luxus to po*** matracema?! To nechápu.
Unavení jdeme ještě najít něco k snědku – po Can Tho je to tady tak milionkrát dražší. Jsme zoufalí a touláme se uličkami. Jak jsem se těšila na moře, tak jsem taková celá nešťastná. Z nosu mi teče jako z okapu, čich nemám a chuť asi taky ne, takže si klidně můžu dát suchou housku. Všude hejna komárů, tuna turistů (a to jsme mimo sezónu) a Češi na každém rohu. Chjo…
Dáme předraženej oběd v jedné lokální restauraci – porce jsou jak pro mravence a tak se s prázdnou peněženkou a ještě větším hladem jdeme projít po pláži. Alespoň něco pozitivního. Zlatý písek, zelenomodrá voda – jooo to by šlo!!!
Když dorazíme na pokoj, snažíme se relaxovat. Ale na těch postelích je to prostě napytel. Hodím sprchu v luxusních koupelnách – to je jak v hotelu… Ulehám na překližku, dopuju se práškama a mám pocit že umírám. Tak já konečně dorazím k moři a takhle dopadnu! 🙁 Nelituju se, jen mě to tak nějako štve. Naštěstí žádné teploty, jen ucpaná celá hlava, jako by mi dal někdo pěstí a trošku škrábání v krku. Naštěstí Steve se začíná pomalu cítit lépe.
Ani pusu nedostanu – před tím “aby mě nenakazil” a teď když mu je líp, “abych mu to zase nevrátila zpátky” – co je tohle za spravedlnost :-D. Když člověk potřebuje “poňuňat” tak má smůlu. Steve si na noc bere diazepam – na spaní – nespal už několik nocí, má velké kruhy pod očima a na těhle postelích to asi taky nebude žádnej med.
Oba usínáme brzy (cca v 9 večer) – zakuklíme se závěsama, který jsou okolo postelí – to je jako byste byli v bunkru. Mě v 1 ráno budí světlo – někdo, kdo spí nademnou rozsvítil lampičku – závěsy podél zdi nejsou a tak se světlo odráží podél zdi a ozařuje celej můj bunkr. Tak čekám půl hodiny, hodinu… hodinu a půl, kdy už mi to nedá a vylézám ven a šplhám se nahoru. Tak já si myslela, že si ten člověk čte knížku nebo něco. A on si tam jeden schoulenej asiat k vlidu spinká. Zatřesu mu s nohou – lekne se jako prase – zeptám se ho jestli by byl tak hodnej a zhasnul. Taaak – konečně zase usínám.
Budím se s každým otočením – příjdu si jako v pračce – když odumře jedna část těla – otočka na záda, pak na druhej bok, na břicho…  a tak to je celou noc. Já vím, “problémy prvního světa”. Jen mě děsí, že všichni tvrdí, že tvrdé postele jsou všude v Jihovýchodní Ásii – asi se máme na co těšit.