Nejde mi moc spát – postel je tak tvrdá, že mám otlačené všechny kosti. Neustále se budím – když vidím, jak se Steve zvedá a jde k mé posteli (nějako to zase vyšlo – že jsme v opačných rozích místnosti :-D). Prý mu je špatně – má totálně ucpané dutiny a bolí ho půlka obličeje. No potěš koště. Ta klimatizace nám dává zabrat!
Dám mu nějaké prášky a šeptem se domlouváme, že tedy dneska ráno (cca za hodinu) nevstáváme na ten výlet na trhy a že to o den odložíme. To znamená že JÁ budu muset beztak vstát a budu jim to muset jít dolů na recepci říct. Takže se hodinu jen převaluju. Naštěstí to, že nikam nejedeme, nikomu moc nevadilo, a tak jsem se šla vrátit do postele.

Dnešek je vyhlášen “odpočinkovým” – no to teda brzo! Ale nedá se nic dělat. Já si ouředníčím na laptopu a ten můj střídavě pospává a kouká do mobilu. Donesu mu hostelovou snídani zdarma – snídaně králů – nudle, zelenina a vajíčko… Paráda! Tak se mu udělá trošku líp.
Odpoledne vyrážíme do zdejšího obchodního centra. To je vám vždycky jako kdybyste vstoupili do jiného světa. Klimatizace, vše krásně VONÍ!!!! Všude čislo a nablejskáno. Haha milujeme zdejší záchody :-D. Každopádně jsme si za pakatel kupily lístky do nóbl kina na Logana. Většinou je vše v Angličtině s titulkama – takže pohodička. Sice byl jen sladkej popcorn (víc pro mě 😀 – Steve to nemusí) a vystříhli nám z filmu 2 scény – vůbec nevíme proč, protože všechny ostatní krvavý tam nechali. Předpokládáme, že scény se zbraní a “střelením do hlavy” jsou tu zakázaný a cenzurovány. Nesmíme zapomínat na komunismus v této zemi, že…?! Ale myslím, že jako relax dobrý – hlavně za tu cenu 😀 cca 60Kč.
Zjistili jsme, že se tady nic jiného než polévky nejí – a tak jsme opět večeřeli to samé u jiných místních domorodců. Je to nejlevnější dobrota a ještě nám to naštěstí ušima neleze :-D. Ale tak nějak po té “polívkové dietě” hubneme. (Ne že bych se zlobila! 😀 ).
Dopuju drahého cucacíma pastylkama a práškama – aby byl schopen zítra ráno na trhy! Proto jsme přece tady – po pravdě tady v tomto miliónovém městě uprostřed ničeho není nic moc co jiného dělat :-D. Do hostelu dorazila nová várka turistů a tak bude dobrá skupinka lidí.
A taky jo – ráno všem zvoní budíky ve 4:30 – boj o koupelnu, všichni šeptají, protože dva lidé ze 14ti nikam nejdou a tak se snaží spát. No ač se snažíme – myslím, že 12 budíků ve stejnou dobu a potom 12 šustících a šeptajících lidí není zrovna ideální pro spánek 😀 – ale s tím se tady v tomto městě počítá. Je to spíš takové úsměvné – hlavně když my všichni na záchod lezeme s telefonama a používáme je jako baterky – abysme nerozsvíceli – a pak jedna holka suverénně vstane, mluví nahlas a “blik” na záchodě si rozsvítí – takže celá místnost je ozářená (Skleněné dveře). Tak to je normálně výbuch smíchu, všichni na sebe nevěřícně koukáme… 😀 Někteří lidé jsou prostě idioti.
Umýt zuby a obličej. Navlíknout na sebe připravené oblečení ze včera. Batoh s foťákem a GoPro na záda a hurá na recepci, kde na sebe všichni rozespale mžouráme. Jooo jooo já jsem asi jediná natěšená! U hostelu zastavují 2 objednaní obrovští taxíci (tentokráte zdarma – tedy v ceně tour – cca 250Kč/na osobu). Je nás dohromady 14 (přidali se k nám nějací lidé z jiného hotelu) a tak se postupně naskládáme do taxíků – je to akorát – 7 do každého – 3 skřítci vzadu škrtají hlavou o střechu, 3 uprostřed a jeden u řidiče. Po 10ti minutách jízdy probouzejícím se městem plného neuvěřitelně hlasité vietnamské muziky a lidí posrkávající jejich silnou kávu – nás vyhazují u jednoho ramene řeky, kde se u mola pohupují desítky lodí. Některé jsou malinkaté dřevěné kočábečky, jiné jsou větší – cca pro 50 lidí (asi větších turistických společností). My jsme objednávali záměrně přes hostel a jedeme s místníma domorodcema – právě na těch kocábkách – to má vždycky svoje kouzlo :-D.

Vše je ještě stále ponořeno do tmy a jen světýlka ulic a budov tančí po vlnkách řeky. 3 domorodci (2 starší muži a jedna žena) si nás rozdělují do 3 loděk, navlíkají nás do oranžových vest a hurá za dobrodrůžem. Jsem jak pominutá! Nadšená!!! Oči na vrch hlavy, i když v té tmě toho stále není moc vidět. Sedíme v tichosti a posloucháme hluk malého motoru na zádi loďky, který ovládá ledabyle uvelebený vrásčitýd domorodec. Ten pocit toho, kde jsme, mě utápí v melancholii a pocitu štěstí! Jsme dosti pomalí a já mám v koutku duše obavy, že o něco příjdu – když vidím, jak nás předbíhají ty obrovské turistické lodi plné světýlek. Ale v duchu se uklidňuju, že my si tohle v té černočerné tmě užíváme víc a po pravdě vidím v očích lidí na těchto monstrech závist a touhu mít za zadkem chrchlajícího a flusajícího domorodce :-D.
Z ničeho nic nám začne rachtat motor až úplně zastaví. No tak to teda “NENEEEE”. Všichni kroutíme hlavou dozadu a sledujeme co se děje. Už vidím, jak nám dnešní výlet stornujou z důvodu rozbitého motoru. Domorodec vytahuje malou turbínku motoru ven z vody – je totálně obalená igelitkami. S rychlostí šneka pomalu odmotává igelit za igelitem a samozřejmě je háže zpátky do vody. No a můžeme frčet dál. Toto se opakuje každých cca 10 minut. Takže nás vynechávání motoru přestává vyvádět z míry.

Jedna ze “sesterských” loděk dokonce doplňuje palivo z pet lahve… No jak říkám, s domorodcema je to vždycky dobrodrůžo – to by se Vám s nějakou agenturou nestalo :-D. Do tmy se pomalu rozespale vkrádá den… naivně jsem si myslela, že bude nádherný východ slunce, ale zdejší opar mi teda moc nepřeje. Proplouváme podél polorozpadlých obydlí místních lidí – utápí se v odpadcích 🙁 . Popravdě mě to už tak nebolí, po našem tripu v Jižní Americe je člověk trošku zvyklejší a smířený s tím, že s tím asi moc nenadělá, ale určitě to není normální v jakých podmínkách tady ty lidi žijí.

Všechno je v ranním shonu – maminka s dítětem čistící si zuby v podřepu ze dveří jejich chatrče nad hladinou, které nevedou nikam… a plivají pěnu přímo do řeky. Vedle malá cca 6ti letá holčička s růžovým batůžkem na zádech přeskakuje zábradlí chatrčí a asi jde s maminkou do školy (předpokládám). Můžeme vidět rybáře po prsa ponořené v té špinavé bahnité vodě, kteří vytahují své sítě. Mnoho lodí s nákladem nejrůznějšího ovoce a zeleniny – manga, ananasy, banány, melouny, bylinky, mrkve…
Z ničeho nic u nás za jízdy připlouvá malá kocábka, která voní po kafi. Pán zvedá do vzduchu velký dřevěný džbán plný voňavé lahody. Po pravdě jsem neměla lepší kafe v životě. BEZ CUKRU NEBO MLÍKA!? Phe – to by mě v životě nenapadlo! By na mě byli kafaři pyšní! 😀 😀 😀 jen škoda, že je to z kelímku, ale nedá se nic dělat.

Proplouváme pod velikými mosty, které jsou plné netopýrů – poletují kolem v šeru. Musí jich být stovky – tisíce… protože ten pískot je neuvěřitelně hlasitý.
Když asi tak po hodině připlouváme k plujícím trhům, vůbec to nevypadá, jak jsem si představovala. Ale po pravdě nejsem zklamaná – jen je to jiné. Myslela jsem si, že budeme někde uprostřed džungle – ale kolem nás po březích jsou stále chatrče slepené z toho, co ulice dala. Lidem vidíme až do obýváku – většinou nemají dveře.
Stovky lodí plující sem a tam vykřikující své popěvky – snažící se prodat svoje zboží. Beru do ruky svoje „miminko“ (rozumnějte objektiv) a fotím a fotím a … NAPROSTO SI TO UŽÍVÁM! Miluju svou novou hračku!!! Poprvé jsem ji pořádně využila a z fotek jsem byla tak vyplesklá – že jsem ani nemohla uvěřit, že jsem je cvakla zrovna já. Je jednodušší fotit lidi z dálky, když jim necpete foťák do obličeje. Tohle byl hlavní důvod, proč jsem si svoje miminko kupovala ;).

Po několika okruzích skrz trh zastavujeme u jedné “plovoucí restaurace” – je jasné, že naši domorodci se s nimi znají a nabízejí nám jejich tradiční Vietnamskou polívku. (Haha výjmečně :-D) Drahý nic nechce – ale já neodolám a jednu si objednávám. Co by to bylo za zkušenost bez polívky právě tady uprostřed zdejší proslavené řeky Mekong, navíc jsme ještě nesnídali.
Z našich opěradel, které jsou jen dřevěné překližky, nám udělají stolky a paní s překrásným úsměvem (ta paní z mých fotek) – mi podává porcelánovou misku plnou vařící voňavé mňamky. Nasypu si tam zdejší chilli, čerstvé bylinky už v tom plavou a vymačkám do toho trošku limetky. No řeknu Vám, jedna z nejlepších polívek, kterou jsem tu zatím měla. Nelituju!! Jediné co mě štve je hladový pohled toho mého. Chce ochutnat no a … půlku mi sní, samozřejmě. To je tak vždycky – rána prostě nejsou jeho silná stránka. Většinou na snídani řekne “ne” – ale jakmile před něj postavíte jídlo. S chutí to sní a pak je hned veselejší (zmizí mu jeho pochmurné vrásky na čele) a je s ním hned normální řeč.

Naše domorodkyně od každého bere foťák či telefon a fotí – a aranžuje nás – co dělat, jak se tvářit – je naprosto božská :-D.
Po trzích se dostáváme do jedno z malých kanálů, kde nás vyhánějí z loděk na břeh. Posedáváme v jedné místní kuchyňce, kde jsem si teda jako nekafař dala druhou kávu – tentokráte z hrnečku… odskočili jsme si na nesplachující záchody bez prkének – některé i bez dveří 😀 a můžeme pokračovat dál.

Berou nás do zdejší výrobny domácích rýžových nudlí. Většinou jsou všechny “businessy” rodinné. A i tady kolem této výrobny – chápejte jednu stodolu se střechou z palmových listů a bez jediné zdi – poletuje jedna rozrostlá rodina. Uprostřed se skví 2 veliké pece, do které přikládají nejrůznější odpad – papírové kartony, natrhané látky a hadry.
Na těchto pecích jsou veliké kulaté plotýnky (ve větším provedení, takové ty výrobny palačinek na trzích). A na sřídačku na ně paní lejou připravenou směs z rýže. Jedna placka je hotová tak za minutu a tak se tady docela otáčejí. Muži takovými zvláštními holemi (vypadají jako proutěné louče) – nabírají hotové placky a pokládají je vedle sebe na taková proutěná nosítka a postupně je odnášejí na kůly, kde je na sluníčku suší (haha ano pod tím komínem, ze kterého se valí černočerný kouř z pecí). Nakonec usušené placky procházejí takovým “nudlovačem” 😀 – nevím jak to jinak nazvat. Maminka vždycky používala podobnou miniaturu (mlýnek) na domácí nudle. 😀

Každý dostaneme nějaké polosuché nudle na ochutnání a s chřoustáním nás zase pomalu vedou k loďkám. Domorodkyně zase fotí jako zběsilá 😀 – alespoň jednou to nejsem já, kdo se schovává za foťákem. 😀
Sedáme do loděk – dostáváme čerstvý nakrájený ananas, který domorodci koupili na trzích a pomalu vplouváme do dalšího kanálu. Cesta tímto kanálem nám trvá cca 1,5 hodiny. Jen sedíme (trnou nám zadky) 😀 a kocháme se okolím. Scenérie se moc nemění. Polorozpadlé chatrče, lidé hrabající se v odpadcích a bahně na břecích,  někteří po pás ve vodě v plném oblečení. Vidíme dokonce i děti, které taky něco hledají … řekněte mi co!? Co v tom hnusu hledají?! :-O

Opět vidíme lidem až do obýváku – prostě tady “spokojeně” žijí v těch sra*** ehm nepořádku. A suverénně před námi vyhazují své odpadky z “verandy” a oken přímo na břeh a nebo do řeky. Plechovky, plastové láhve, igelitové tašky plné odpadu… šup tam s tím!!! Chce se mi brečet! I kdyby sem nastoupila celá armáda dobrovolníků a pracně to tady vyčistili, tak oni si toho ani vážit nebudou a do roka budou tam kde byli. Tihle lidé potřebují nějaké informace o tom, jak to s odpadky chodí.
Jsem nadzvuková, uvnitř mě chci změnit svět… ale jak? Když tihle lidé nevidí žádný problém a život na smetišti jim příjde v pořádku. My tady třídíme odpady a řešíme ostrovy odpadků v oceánech. Popravdě problém není ve vyspělých zemích… problém je TADY!!!! Tady přímo před našima očima! Tady se musí vzdělávat, ukazovat ekologický problém, zapracovat na odpadech!!! Snažím si to nepřipouštět k srdci… mám kamennou tvář a nevěřícně kroutím hlavou nad každým, kdo bezmyšlenkovitě odhodí cokoli do řeky.
No a pak vidíme jiné mísňáky, kteří v této řece – V TÉ SAMÉ ŘECE!!! – omývají bylinky (které máme v polívce!!!!), zeleninu, dokonce i misky (ty ze kterých jsme tu polívku jedli…) No jestli se z tohohle nepo*** tak už přežijeme všechno. Doufám, že množství chilli, které jsem si tam nasypala mě alespoň trošku ochrání. Každopádně nám nezbývá se nad tím jen od srdce zasmát a posečkat, jestli přežijeme :-D. 
Po konverzaci s ostatními cestovateli jsem usoudila, že přehnaná hygiena (jako neustále omývání rukou, používání dezinfekcí na ruce) jsou hlavním problémem, proč mají lidé zažívací problémy. Prostě si musíš zvyknout, dvakrát se po*** a pak už bude dobře. A tak se s tím nepářu. Zuby si čistím vodou z kohoutku, dezinfekci použiju maximálně po záchodě, když není možnost si umýt ruce. A vůbec se toho nebojím. A víte co – mám problém na záchod vůbec jít… Nic se neděje… 😀 Díky bohu.
Tak tedy sedíme s bolavými zadky, pojídáme meloun, který nám teď domorodec nakrájel (určo nožem umytým v řece :-D). Ale i tak je výbornej. Kanál se postupně přibližuje k centru města, kde je voda a okolí ještě děsivější. Všude kolem nás jsou trsy jakých si rostlin, které rostou na vodě při březích. (Haha řekla bych, že někteří z nás tuhle rostlinu doma pěstují v květináčích) :-D. Když konečně dorazíme k molu, rozlámaní vyskakujeme na břeh, děkujeme domorodcům v jejich jazyce (nic jiného neumíme 😀 než poděkovat 😀 ) a poklonkou… no a dáváme jim pár malých bankovek do dlaně, jakožto poděkování. Normálně se to tady nedělá, ale tak nějak nám přišlo, že si to zasloužili.
Když se všichni složíme na taxíky, tak vyrážíme zpátky do Hostelu, kde nám všem vaří naši snídani zdarma 😀 no jooo je teprva 11 :-D. Tak všichni mlaskáme až se nám dělají boule za ušima a pak všichni totálně odpadnou do svých postelí. Slyším jen všechny oddychovat a nebo pochurpkávat. Já po těch dvouch kafích zase rozkládám svou kancelář na horní palandě. Polštář za zády – opírám se o zeď a nohy my čouhají do vzduchu. Na milionkrát přeložená deka mi dělá podložku pro myš a hurá do psaní, prolézání fotek a videí – mám na hodiny a hodiny co dělat :-D.
Večer nás majitel hostelu bere do zdejší místňácké kuchyně na tradiční “bublající hrnec”. Vývar z kachny (i s játry), moje oblíbené “straw” houbičky a spousta zelených bylinek – joooo a nudle… HODNĚ nudlí. 😀  No smějeme se tomu, že ty bylinky asi umejvali v řece a vesele si to trháme a cpeme do hrnce 😀 to se převaří přece… 😀

Dám si jedno teplý pivko – ledničky jsou tu vzácností – a tak mi podají i pullitr s ledem, abych si toho lahváčka do něj mohla nalejt. No jo, nejsme v Čechách 😀 a tak jsem vděčná – led bych asi taky neměla – kdo ví z čeho je dělanej. Ale víte co… maximálně se z toho pokáknu! 😀
A den je pryč… unavená ulehám s maskou na očích – a že je kolem mě mumraj, lidi balí, chechtají sem světlo svítí do obličeje… nevím nic! Jsem prostě v naprostém kómatu… Zítra vstávačka v 5 ráno a směr MOŘEEEEEE a pláže!!!!! Konečně!
POKUD SE VÁM MOJE PSANÍ LÍBÍ, PROSÍM SDÍLEJTE 🙂