Tolik dojmů, zážitků, vjemů… nevím kde začít. Ho Chi Minh je jedna veliká divočina! Pohybovali jsme se spíše v turistické části tohoto obra Vietnamu, utopeného v šedém šálu smogu. Ulice jsou poměrně úzké na to, kolik se po nich pohybuje dopravy. Ve Vietnamu je cca 40 miliónů REGISTROVANÝCH skútrů a pouze 2 milióny aut (na necelých cca 90 miliónů obyvatel). Skútry jsou prostě všude a snažíte se, abyste neskončili pod jedním z nich! Jejich proud nikdy neutichá (ani na červenou). To jen sem tam, když na křižovatce stojí místní policista v zelené uniformě a píská na takovou speciální píšťalu. V ten okamžik jako zázrakem všichni na červenou stojí. Viděla jsem to asi dvakrát a úplně mi to vyrazilo dech, protože už jsem se psychicky připravovala na přechod hrůzy. To je asi největší zážitek z tohoto města. Přechod silnic. Ke konci jsem se v tom docela zdokonalila, ale po pravdě moje srdce vždy bilo 10x rychleji a musela jsem zhluboka dýchat. Praxe příjde sama.
I když je to úplně zbytečné, vždycky jsem beztak čekala na zeleného panáčka, dalo mi to vždycky takový pocit odhodlání a částečné sebedůvěry a kuráže. Zjistili jsme, že autům musíte dát vždycky přednost (těm to moc nejde kličkovat mezi chodci :-D). Jakmile jsou auta pryč, prostě vykročíte kupředu do tohoto proudu stovek skútrů. Koukáte před sebe (do stran koukáte jen periferně – pamatujete pohádku o “Princi a Večernici” a jeho úkol se neohlédnout? 😀 ). Udržujete stejné POMALÉ tempo a oni se vám prostě vyhnou (nebo v to teda doufáte). Jakmile se kouknete, jste v pr… ehm pěkný šlamastice. Zaprvé oni vidí, že se koukáte a tak nechávají úkol “vyhnout se” na Vás. Za druhé se tak leknete a máte tak staženou prdel, že začnete zastavovat a v ten okamžik oni nevědí jak vás objet, protože vaše “rovnoměrné tempo”, které oni mohli vypočítat, zmizelo. A v ten okamžik Vám jde vysloveně o život.
Vzduch v tomto 8,5 milionovém městě je nasáklý prapodivnými vůněmi. Málo které jsou vábivé. Jednou jsem se na ulici málem pozvracela, jak to bylo špatný (a to upozorňuju, že jsem neměla kocovinu a nebo něco takového). Snažila jsem se tajit dech, ale přišlo mi, že ten smrad dejchám i ušima :-D. Steve se mi smál – když mi to natahovalo :-D. Místní milují cigarety a to vám říkám, že si zde kuřáci příjdou na své (já v tom horku teda nemám ani sebemenší tik si zapálit – i když ty krabičky s se slimkama s hroznovou příchutí vypadají fakt skvělě!!! :-O). Krabička tu příjde v přepočtu tak na 30Kč a snad každý je tu vášnivý kuřák. Kouří se všude. U jídla, u drinku, u bazénu, při řízení, v obchodech… Asi tak jak to bývávalo roky zpátky v ČR. Člověk zapomene… a po pravdě mi to nechybí. Když příjde člověk do pokoje, tak smrdí jako popelník a to si jen skočil vedle do obchodu pro vodu.
Zjistila jsem, že nekrásnější je toto město v brzkých ranních hodinách. Všichni tu vstávají nějako brzo a já jsem se ještě pořád nějako časově neaklimatizovala a tak se budím okolo 6 ráno (a večer v 9 už umírám). Vyběhla jsem tedy dnes po sedmé (po hostelové snídani – zadara – omeletka a křupavá bagetka) do ulic. Přímo před hostelem se z ničeho nic objevil takový malý trh. Všechno je čerstvé a krásně barevné. Ovoce a zelenina, mořské potvůrky, rybi, koření, maso… mezitím kličkuji mezi kuřaty a kohouty :-D. Lidé to všechno asi kupují hodně, protože v poledních hodinách je vše mnohem prázdnější a nevypadá to tak krásně a vesele. Ranní vzduch nesmrdí tak šíleně – to asi později, když se to maso a ryby začínají v tom 38mi stupňovém vedru kazit. Někteří malí místňáci zde pobíhají se slaměnými košťaty a zametají chodníky a cesty. Lidé tu odhazují odpadky na zem, (to jen my to tady všechno žmouláme v kapsách a modlíme se za odpaďák – na recyklaci zapomeňte) ale ráno je všude krásně čisto… ehm teda v rámci možností. Hopsám mezi milióny zaparkovaných skútrů, jsou všude na chodnících. Po pravdě, když je veliká zácpa, skútry to berou oklikou přes chodníky, takže musíte mít pořád oči na šťopkách – protože oni se neohlíží na to, že chodníky jsou pro chodce. To oni vládnou této dopravě a vy jste jen póvl. 😀
Mají tu parky plné lidí – je neděle a je tu dost rušno. Rodiny hrají badminton, postarší lidé cvičí na místních “fitness strojích” – něco jako hřiště pro dospělé. Pod altány lidé tančí a nebo dělají jógu. No kde se tady všichni tak brzo ráno vzdali, to mi řekněte.
Na každém rohu na svém prašivém skútru posedávají tzv. “skútr taxi”. Jsou to především starší vrásčití pánové. Většina na svém skútru různě polehává, spí a nebo spokojeně pokuřuje cigaretku. Lámanou angličtinou a nebo jen posunky nabízejí svezení. No po pravdě jsem měla tiky, ale docela se bojím :-D. Navíc jsme viděli pár pochroumaných lidí v hostelu, kteří nedopadli zrovna nejlépe a dokonce jsme viděli jednu dopravní nehodu na vlastní oči. (Kdy mladík na skútru zastavil “překvapivě” na červenou, ale autobus za ním si to chtěl profčet – a nedobrzdil a smetl milého mladíka a odpinknul ho doprostřed křižovatky. Živ ale hodně hodně naštvanej. Vztekal se tam a házel na autobus svůj batoh. Div nerozbil přední sklo.)
Málem jsem zapomněla na “zvuk” tohoto města. Když přehlídnu neutichající hluk stovek motorů – zdejší blinkry tůtají. Dává to smysl – protože nikdo se neohlíží na nějaký blikající světýlka v téhle džungli to prostě nefunguje. Holt musíš tůtat, aby na tebe bral někdo nějakej ohled. Takže každý vozítko má specificky tůtací zvuk. Nejvíc teda řvou autobusy. A to máme hostel před autobusovým nádražím – přímo u odbočky do něj, kde autobusy zatáčejí a mega tůtají. Náš pokoj je v prvním patře, s okny hned na tuto křižovatku a má hlava je hned vedle okna! Jeeeej!!! Člověk se to naučí ignorovat. Takže to máme motory, tůtající blinkry. Do toho neutichající troubení. Všichni o sobě musí dát vědět. Takže místo toho, aby zpomalili, když se blíží k chodci, nebo až moc blízko k dalšímu vozidlu. Začnou troubit, abys jako uhnul. Opět nejvíc perlí autobusy. Ty jedou nonstop. No a neposledně jsou tu nejrůznější popěvky zdejších prodejců. Jsou jich tu stovky, objíždějí město na kolech, skútrech (jak jinak) a nebo tlačí mini stánek před sebou. Prostě neutichající blázinec.
Dostávám se do dalšího parku – přičemž jsem se dvakrát ztratila – ta mapa je nějaká pochroumaná nebo co. Ale myslím, že to fitko, do kterého jsem se vydala je na dosah ruky. Všude tu pobíhají stovky dětí ve skautským oblečení – kdo ví, jestli je to pro neděli normální rituál a nebo mají nějakou akci. Jsou okamžiky, kdy na vás dýchne zdejší komunismus. Dostávám se do velikého areálu – typické socialistické budovy – připomíná mi to takové to období spartakiád. Ááááá fitko! (Po hodině hledání a vyptávání se místních, kteří anglicky ani nekváknou).
Tak jsem tu jediná ženská (když nepočítám uklizečku, která tu nonstop tančí okolo svého koštěte a dvě recepční). Zdejší muži se vůbec neostýchají a stojí za mnou a civí. Haha asi jsem rarita. Snaží se komunikovat a poklonkují (prej jsem “super”) 😀 😀 😀 Lidé kolem si klepou na čelo – jsi blázen? Do fitka? V tomhle vedru? Sorry, ale já fakt musím, mám endorfínovej deficit. Za to nemůžu. Navíc nechci dopadnout jako po minulém cestování, kdy jsou po 6 měsících nic nedělání odcházela z fitka s pláčem. Chci jít alespoň jednou denně. Sice to není mých 5 dní v týdnu na které jsem zvyklá, ale alespoň něco. Dokonce jsem si kvůli tomu koupila i tenisky. Trčí mi z báglu na stranách 😀 ale po pravdě mé rozhodnutí “nechat je doma” byla největší chyba.
Koupit tady tenisky byl ten nejtěžší úkol na světě! Člověk zvyklí z Čech, že Vietnamci mají oblečení a boty – tady nebyl jediný stánek. Po hodině toulání se uličkami jsem to vzdala. Nakonec jsem byla vyslána mladíkem z recepce do jedné “botové ulice” … a fakt, jenom boty a tenisky. Všechno “ala Adidas a Nike :-D” ale kvalita taková – ehm no vietnamská. A že by to bylo nejlevnější to teda ne. “Holt si tvrdě zaplatíš za tu nálepku, co jsme na ten šunt daly.” Uhádala jsem to z 500Kč na 350Kč a to že mi to smlouvání fakt moc nejde. Ale prostě ty tenisky byli potřeba!
Cestu zpět z fitka do hostelu zvládám za 15 minut – nabitá endorfínama hopsám ve sluníčku…modrou oblohu zde zahlédnete zřídka. Sluníčko sice paří, ale paprsky se tříští o tlustou šedou vrstvu. Předpokládám, že jde především o smog a potom opar z horka. Myslím, že jsem modrou zahlédla jen v brzkých ranních hodinách.
Zdejší móda je hodně prapodivná. Všichni jsou zahaleni od hlavy až k patě. Někdy fakt nechápu. Lidé v dlouhých kalhotech, v kabátech, šálách omotaných kolem krku. Viděla jsem i zimní rukavice. Hodně lidí nosí roušky, někteří dokoce úplné kukli, že koukají jenom oči. Jedním důvodem je zdejší smog. Druhým je “uchovat si sněhobílou pleť”, která tu znázorňuje bohatství. Pouze chudí lidé pracující na polích, nebo prodávající na ulicích jsou opálení. Zdejší ženy i muži si dokonce nechávají kůži bělit (haha a já tady ležím vypláclá u bazénu, abych konečně chytla nějakej bronz 😀 momentálně tu musím být za sněhobílou miliardářku :-D). Takže lidé jsou tu krásní jen v kancelářích, v hotelech a nebo asi doma. Jinak je vidíte totálně zahalené. Někteří mají i speciálně ušitě hábity, zpod kterých vykukují kostýmky a šaty. Jak to v tom vedru dělají, fakt nechápu.
Dočetla jsem se, že Vietnamci jsou dost hypochondrové a proto si někteří nechávají roušky na obličeji nonstop. No takže když je vidíte v ČR, nebojte se, to oni to prostě mají jako “módu a takovou drogu” a bez masky prostě nevycházejí. Div v ní nespí.
Zdejší jídlo je naprostá pecka. Jak už jsem psala, jsme v turistické části, ale i tak platíme za obrovská jídla v restauracích v přepočtu 50Kč. Snad bude levnějí 😀 hahaha…
Po pravdě už se těším z města pryč. Vůbec to nepůsobí dovolenkově. Sice je to jedno veliké dobrodrůžo. Zdejší tunely z války byli neuvěřitelná zkušenost (je jich tu 250Km!!! :-O). Drahý si přišel na své ve Válečném museu. Já na Pool Párty v 5* hotelu … Každopádně nejsem zvyklá pít – takže moje kocovina po 5ti pivech (zdarma v hostelu)  byla jako bych vypila 2 lahve něčeho tvrdýh – no tfuj!!!!  A to jsem pak vypila 3 litry vody – bylo mi to prd platný! Asi zdejší Vietnamská vegetariánská nudlová polévka nebyla dobrý základ :-D.
Dnes balíme batůžky a směr jih do Can Tho – město na řece Mekong. Zítra ráno jdeme objevovat zdejší ranní market v kanálech této kalné řeky…