Tak jsme tady!!! První večer v rušném hlavním městě Vietnamu Ho Chi Minh. Ptáte se, proč nejsem někde venku a neobjevuju nova zákoutí?! Popravdě, dnešek jsem skoro celej prospala a jedla. Na víc nebyla síla. Myslím, že je to docela dobrej začátek – trošku se zberkat z těch 30ti hodinách na cestách. Navíc, jakejpak spěch, že? Máme 8 měsíců 😀
Tak pěkně popořadě. Balení… Hrůza, peklo, děs!!! Naštěstí alespoň to “relocation auto” dopadlo dobře. Sice to bylo auto pro vozíčkáře (naprosto chápu, proč měli takovej problém to auto udat.) Čekalo tam na nás na letišti, zaparkované a odemčené s klíčky pod sedadlem. Tak se to na NZ dělá :-D. Zaplatili nám jak benzín, tak oběd a parkovné. Takže jsme z toho vyšli dost pohodově. Den odjezdu byl poněkud stresující. Do Wellingtonu konečně dorazilo léto (haha já kvůli létu na NZ chtěla zůstat déle a ono dorazí s 3 měsíčním zpožděním v den, kdy odjíždíme. Si to počasí ze mě asi dělá prdelky, nebo co. Každopádně náš pokoj je mega výheň. Drahému se nechce vstávat, je jak malej kluk. “Hele – tu koupelku umej pozdějc ne?” – haha – říká v 10 dopoledne. Za 5 hodin máme předávat pokoj a vyrazit směr trajekt. No co Vám budu povídat, ten den byl prostě na zabití. Posedával si a četl na telefonu… no jak jsem říkala, novozélanďan. Nejraději by vše nechal na poslední chvíli… tadááááá – a poslední hodinu a půl tady lítáme po držce. Leje ze mně jako z vola. Zjišťuju, že i zaúkolování naložením auta nebyl dobrý nápad. Nějak se mu to tam nevede narvat. Takže i to musím udělat já. Já se po****. Nakonec předáváme naleštěnej pokojík přesně na čas, abysme stihli trajekt. A víte co mě vytočí doběla?! Hláška: “No vidíš to, jak jsme to krásně zvládli! A ty tady stresuješ.” s úsměvem prohodí a věnuje se řízení. Hahahaha pomoooooooc… já nevím, jestli mám brečet nebo se smát. Každopádně já tady uklízela a balila už 3 týdny dopředu, on nepřehnul ani prstem (přeháním) a poslední den taky nechá skoro všechno na mně, protože on si musí zabalit svoje věci a pak prohodí tohle? No řeknu Vám, že jsem ta nej přítelkyně na světě, protože sem mu jen řekla, že příště prostě bude zabaleno nejpozději den předem a dále jsem to nekomentovala a ani jsem se tím netrápila. Bych si akorát drásala nervy.
Plavbu trajektem jsem si naprosto užila, plujeme se Stevovým tatínkem, který tu pracuje (záměrně jsme zabookovali palubenky na tenhle trajekt), tak máme šanci se rozloučit. Sedíme v jeho vymazlené kajutě, povídáme, zajdeme si na večeři a pak koukáme na televizi na měkoučkém gauči. Haha kéž by každá plavba trajektem byla takhle pohodlná. Při vplutí do Marlborough sounds letím na palubu a fotím a kochám se. To je moje oblíbená část!!! Miluju to tady!
Pobyt v Nelsnu, je sice nabitý, ale je to takový pohodový mezičas mezi balením a cestováním a jsem za něj vděčná. Přebalím bágl a ujistím se, že mám všechno. Dodělávám blogové resty. Dodělala jsem i video z roku zpátky, kdy tu byla maminka a bráška (já vím, jsem strášná!), ale video je peckózní a plné nezapomenutelných zážitků! Tady na to máte odkaz 🙂
Dokoupili jsme poslední drobnosti jako nějaké léky, masky na oči (jojo cestujeme ve stylu 😀 HAHAHA), cestovní polštáře, drahý si zaběhl k holiči… znáte to :-D. S maminkou jsme prošli krabice s jídlem (mouky, cukr, koření, plechovky….atd) a doplnili její zásoby. (Chudinka, padá to na ni ze skříní.) Ještě jsme stihli antikoncepční návštěvu u kamarádů. Jejich druhé dítko slavilo první narozeniny. (Výborné na to jak dostat všechny naše kamarády z Nelsonu na jedno místo a ani jsme pro to nemuseli hnout prstem. Prostě pecka načasování.) No tohle mě vždycky na nějakou dobu vyléčí z nějakých rodinných tiků. 😀 Pochovám jedno miminko a druhé. A tady dítě a támhle dítě. Kupodivu mě milují. Vždycky se u mě tak spokojeně uvelebí a nechce se jim pryč. Tak jsme takhle seděli na gauči, sledovali všechny naše přátelé kolem – krmící, kojící, plínky měnící, uklízející rozlité pití… a drahý pronesl: “No… a my si tady plánujeme chlastací trip na 8 měsíců…” 😀 hahaha to mě tak rozesmálo, až jsem vyprskla pivo, které jsem usrkávala z lahve. Tak na to jsme si fakt museli plácnout! 😀
Den před odletem přiběhl Steve s tím, že náš let to Aucklandu byl zrušen. (Přišla mu zpráva na mobil.) Nevím proč, ale s mým tepem to ani nehlo. S klidem a úsměvem na něj koukám a nechávám ho se s tím poprat. Nějako jsme s tím počítali (sem tam se to tady tak stane) a tak jsme si raději dali 12hodin rezervu. A víte co, já si myslím, že to byl zase můj Anděl strážnej, kterej nám chtěl dopřát jen trochu víc spánku. Měli jsme totiž vstávat v 4:30 ráno … takhle tam drahý zavolal, no a bez poplatku nás hodili na let v 9 ráno. “Děkuji Andílku můj, jsi prostě ten nej na světě!!!” Každopádně spím jako miminko. Asi už chytám nějakej cvik nebo co. Vždycky jsem mívala průjem a celou noc jsem probděla (hlavně když byl let v ranních hodinách)… tentokráte nic. Vůbec nic!!!!
Jak už víte, tento trip se trošku mění od toho předchozího a to tím, že místo 75litrových batohů + carry onů – máme pouze 40ti litrový Carry On. No a pak máme jeden extra batoh, kde je můj foťák, objektivy, stativ, GoPro a drone. No a hlavním důvodem tohoto je dostat se na lety bez poplatků za bágly. Problém je v tom, že máme 3 mini bahohy (ne jenom dva) a hlavně max. povolená hmotnost je 7kg. Tak to nedáváme stoprocentně. Naše batohy jsou na cca 12ti a ten třetí je cca těch 7kg. A to vám, řeknu. To byl tak trošku stres. Už jsem je viděla, jak nám účtují mega částky za váhu atd. Nutné podotknout, že naše letenky z Aucklandu do Ho Chi Minh ve Vietnamu byly v přepočtu pouze za 5 tisíc korun. Takže pak vydělávají právě na těch mega sumách na zavazadlech.
Jelikož jsme i tak měli v Aucklandu cca 9 hodin čas, tak jsme hodili bágly do úschovny a vyrazili jsme se projít po centru. Po návratu na letiště jsme pak jen naklusali k přepážce na odbavení (bez báglů samozřejmě). Naštěstí jsme se na Check-inovali online, tak jsme mohli stát v rychlé frontě. Nikomu ani nepřišlo divné, že nemáme žádná zavazadla. Prostě nám dali letenky, zkontrolovali víza do Vietnamu a nechali nás jít. S hrůzou jsem sledovala jak tam každému váží úplně všechno. Kufry, batůžky, dokonce i kabelky. No mě vám začala tak cvakat prdel. “Hele to bude průser, až budemem nastupovat do letadla.” Drahý mě s nejistotou v hlase uklidňuje, že to bude dobrý. Každopádně jsem od něj dostala slib, že když nás chytnou a budou po nás chtít prachy za nadváhu, prostě jim je dáme. (On by se tam s nima byl schopnej hádat.)
Celním jsme prošli v pořádku, ještě si zrušit paušály a jsme připraveni na dobrodružství. Tak vám jdeme k té bráně k letadlu. Žaludek mám až v krku. Přezky od báglů hážeme za záda, je to sice nepohodlné a tlačí to, ale vizuálně to dělá batůžek menším. Z třetího báglu jsme vyndali drone a stativ – ty má Steve přes rameno, jako osobní položku. No a já si s sebou vzala takovou levnou supermárketovou mega tašku přes jedno rameno, která vypadá jako rádoby kabelka a tam jsem narvala na půlku přeložený batoh s foťákem a objektivem. No co vám budu povídat. Vypadáme jako Vánoční stromečky a tváříme se jako modelky s mega úsměvem na tváři. A víte co! JSME V LETADLE!!!! Hahaaaaaa!!! (tak už jenom 2krát a jsme ve Vietnamu. 😀 (Máme dva přestupy. Jeden v Gold Coast v Austrálii a druhý v Kuala Lumpur v Malajsii.)
Nízkorozpočtové lety nemají žádné televizky nebo hudbu. Navíc sedačky se nedají skoro vůbec sklopit… joooo a samozřejmě bez jídla. Ale za ten peníz neber to. Máme výhodu, že letíme ve 20:00 a tak za hodinku oba usneme jako dřeva – naše biologické hodiny tentokráte zafungovali bravurně. A po pravdě, se mi ještě nikdy nestalo, že bych prospala celý let. Ale tentokráte bez problému. Přestupy jsme taky bravurně zvládli. V Malajsii jsme se i výborně nabaštili místním Curry, které vyšlo na nějakých 70Kč pro oba a to jsme na letišti. Začíná se nám v té Ásii líbit 😀
Drahý opět chytá ty své lovecké pudy – a trošku šojtří a snaží se být důležitej. Ale díky bohu si to pamatuju z minula a nenechávám se rozhodit. A vždycky jen pronesu: “To je v pohodě, to dáme, dejchej…” a on se vždycky uklidní a můžeme jít dál. Při výstupu z letadla v Ho Chi Minh vstupujeme do 34°C výhně. JÁ TO MILUJU! Na letišti se stavíme k přepážce pro vydání víz. Půlku z toho jsme si už zařídili online. Tak nám to tady jen vlepí do pasu a zaplatíme poplatek 50 Amerických doláčků za každého. Neprotestujeme, věděli jsme o tom. Holt tu musí na turistech nějako vydělávat. A tak se mi v pasu skví další obrovská samolepka s 3 měsíčním vízem do Vietnamu, které mi ještě dozdobili dalším razítkem do sbírky! Jak já ten svůj pas miluju!
Mám všechno nastudováno a tak vím, že by tu měl být žlutý autobus číslo 109, který nás za pakatel (22Kč) hodí do centra. Když ho zbliknu, jdu si vesele přes přechod přímo k němu… Áááááááá – jsem málem zajetá taxíkem… “Leni, nezapomeň, že tady tě na přechodu nikdo nepustí…” No pane jo… to mi vůbec nedošlo. Angličtina zdejších není moc dobrá, ale snaží se. Nějak se dorozumím rukama nohama a přibližně vím, kde vystoupit. (Haha nebo jsem si to alespoň myslela). Sedáme do klimatizovaného autobusu a chystáme se na cestu. Jen co dosedneme, autobus se rozjíždí do sebevražedné Vietnamské dopravy. A já v sobě opět (konečně!!!) zase nacházím tu holku, kterou miluju! Oči na vrch hlavy, pohopskávám neposedně na sedačce a kroutím hlavou doprava doleva, aby mi něco neuniklo. A to nevadí, že jsem unavená po 30ti hodinách na cestě a smrdím až za roh. Tohle je prostě pecka!!! Milión skútrů (nepřeháním!!!) Jsou všude! Sedí na nich muži v kvádrech, ženy v luxusních šatech a diamantových a podpatcích, tamhle starší pán s 5ti dřevěnejma krabicema. Hele tady ten tam má klec s cca 6ti štěňátky. Hele hele hele, támhleten s těma pytlema, div ho je vidět. Do toho auta, taxíky, autobusy, blázni na kolech. Všechno je na milimetry. Když doprava stojí, skútry to berou po chodníku. Nikdo se nad tím ani nepozastaví a po pravdě je ignorují natolik, že se jim ani nevyhýbají. Dopravní světla jsou tu jen na ozdobu a možná jakožto nějako doporučení. Ale jinak je to tu masakr. Nikdo se nekouká doprava doleva… jen dopředu. No kroutíme nad tím blázincem hlavou a překřikujeme se v konstantním hluku troubení. “Tak tady si teda skútr nepůjčíme.” konstatoval s vyděšením Steve. S respektem k tomuto dopravnímu umění jen přikyvuji.
Naštěstí slečna, která tu “štípe” jízdenky (rozumějte “trhá”) umí trošku anglicky a tak se poptám, kde vystoupit. No ještě že jsem se zeptala. Mám pocit, že to ten bus bral někudy jinudy, protože jsme vůbec netušili, která bije. Vystoupíme na malém autobusovém nádraží uprostřed centra. V blázinci se snažíme dostat ven. Když jsme postaveni před silnici, kterou musíme přejít, jsme v záchvatu smíchu. Co teď?! Vlny nekonečné dopravy nás prostě nepustí. Steve zahlédne dvě starší paní – místňačky, jak si to na drzáka (s jistou praxí) pustí bezhlavě kupředu. Nekoukají doprava či doleva, jdou kupředu s konstantní rychlostí (aby řidiči mohli spočítat, jak se jim vyhnout) – jakmile zastavíš, či zpomalíš, jsi v pr… a to doslova. Uprostřed silnice v téhle džungli nechce být nikdo! Drahý mě chňapne za ruku a táhne mě za sebou. Hahahaha s chlámajícím smíchem se nalepil na ty dvě odrzlé důchodkyně, div se jich nedotýká (jsou mu tak po prsa :-D). A využívá jejich umu. Tak to bysmě měli. Řehtáme se, potíme se, smrdíme… ale jsme spolu 😀 a je nám hej. Podle google maps (který jak zázrakem fungují) se motáme maličkejma smradlavejma uličkama plných lidí, skútrů, malých stánků s ovocem, syrovým masem, okolo kterého poletují mouchy, mají tu koření, mušle, kraby, krevety, prodávají tu skútry, náhradní díly, čaje… Nad námi se houpe spousta drátů z kůlu na kůl, které vytvářejí takový stanový efekt. Haha jsme v cestovatelském ráji 😀 😀 :-D. Jsem ve svém živlu. Všichni na nás divně koukají. Nebo asi spíše na mě – na blondýnku. A hele, náš hostel!!! Tak to bylo snazší, než jsme doufali. U vchodu si sundáváme boty (tak to tady chodí) a bosky ťapkáme k recepci. Check in je až za 2 hodiny. No to neva. Rozvalíme se na zdejší dřevěné podlaze opírajíce se o naše bágly a připojujeme se ke zdejší Wifi. Pokoj je hotov dříve a tak nás vedou do maličkého pokoje s klimatizací a 6ti postelema. S nadšením hupsnu na jednu z nich…. “Auuuuuuu” – tak to je teda beton! Tak to je takové něžné zklamání, ale to se dá přežít. Chvilku jen tak ležíme a dejcháme, než se vydáme ven ulovit něco k obědu. Opět dobrodružně přebíháme 2 rušně silnice. Sice na zeleného panáčka – ale jak už jsem psala, to tu nic neznamená. Jdeme jednou menší ulicí směrem k restauraci, kterou nám doporučili v hostelu. Sedi tu podél zdi tři pánové, u tři zrcadel, které jsou posazené mezi zaparkovanými skútry a další tři pánové je tu stříhají s uměním mistrů. No to mě podrž, příště Vám to vyfotím! Když dojdeme k “restauraci” – kontrolujeme název s tím co nám dali v hostelu a moc se nám nechce věřit, že je to to místo, které by nám doporučili. Nevypadá to moc vábivě, ale veselá paní nás zve dovnitř a tak tomu dáváme šanci. Maso ve vytrýně taky nevypadá lákavě, ale i tak usedáme k jednomu z 10ti stolků uprostřed jedné úzké místnosti. Představte si takovou delší garáž, ze které někdo udělal kuchyni. Paní nad námi stojí a hned očekává objednávku. My na ni jen koukáme a krčíme rameny. Nikde žádné obrázky jídel… to bude průser. Paní nakonec vytahuje vizitku a ukazuje na obrázek na ní – nějaké vepřové maso, spring rolls, nějaká zelenina a nudle. Cena v přepočtu 50 Kč. “Jj, myslím si, že tohle je to jídlo o kterém mluvila paní na recepci, když mi doporučovala tohle místo.” Jdeme do toho. Jídlo je tu obratem několika sekund a věřte nebo ne. JE TO DOBROTAAAAAA!!! Mlaskám, srkám nudle z hůlek a užívám!!! Naprostá pecka!
Po cestě do hostelu ještě zakoupím nějaké luxusně vypadající ovoce v jednom z místních stánečků – znáte mě, já nikdy nemůžu odolat. A tradá zpět do klimatizovaného pokoje. Vlažná sprcha (teplou jsme ani nečekali a v tomhle parnu jsme po ni ani netoužili). No a pak už jen čistá ve voňavém oblečení ulehám na extrémně tvrdou postel a s bolestí hlavy usínám během několika vteřin… a co je na tom, že jsou teprva 2 odpoledne… Lenička má půlnoc.
Steve je připraven na cestu!
Unavení po 30ti hodinách na cestě!
Naše první Vietnamské jídlo.
