Juchůůůů sedám ke psaní, nějak jsem se na to po té dlouhé době těšila. Nejhorší bylo najít čas v tomhle šíleném mumraji příprav na cestu. Momentálně sedím v autobuse, jsme v půlce cesty do Napieru na NZ… cesta dohromady trvá cca 5 hodin, takže pohodička…
Tak to víte, ženská, začala jsem všechno připravovat už před několika týdny. Ten můj by to všechno nejraději nechal na den před odletem a nebo co hůř na den odletu. Je v tom odborník, jako všichni Novozélanďani (nebo jsem měla spíš napsat chlapi???). Ale víte co, ono je něco jiného letět na 14 dní na dovolenou… a nebo sestěhovat všechno do krabic, letět na 8 měsíců někam do zapadákova s 40ti litrovým batůžkem (do kterého se mimochodem NIC nevejde!!!) a pak se stěhovat na druhou stranu zeměkoule.
Mohu ale říct, že mám nad sebou nějakého strážného Andílka, který mě střeží (sice si někdy vezme dovolenou, jako například tohle pondělí, ale věřím, že i to zlé bylo pro něco dobré, takže se na něj nezlobím).
Nu tedy začneme autem, to je asi to co mnohé z Vás zajímá, že? To mě taky asi stresovalo nejvíc. Nejdříve jsem si prošla technickou, která se tady u starších aut dělá jednou za půl roku – ano čtete správně. Tak jsem tam naklusala s žaludkem naruby – musí to být OK!!! Přiběhl jeden Ind a tak jsem mu věnovala jeden ze svých nejsladších úsměvů. To víte, těmi se v těchto okamžicích nesmí šetřit. Po očku jsem na něj koukala, když lítal kolem auta a div jsem na něj nemrkala. 😀 A víte co?! Dostala jsem technickou NA ROK!!!! Jak? To se mě neptejte. Tadááááá!!!! Tak to bysme meli. Napsal mi jen dolů do poznámek co by se s autem mělo udělat a doplnit olej a tak…. ale jinak OK!!! Jupííí….
Teď jen jak to naše miminko prodáme? Musíme ve Wellingtonu, protože v malinkatém Nelsonu není takový zájem a navíc bysme museli s cenou dolů. Nechtělo se nám to dávat na zdejší “trademe” webové stránky, protože za prodej odevzdáváte provizi. Navíc jsem auto potřebovala mít do poslední chvíle, protože jsem ho potřebovala dennodenně k práci. “No víš co? Já to zkusím napsat na zadní sklo a uvidíme.” rozhodla jsem, koupila bílou fixu a velkými písmeny jsem napsala “Na prodej” nadsazenou cenu a můj telefon a pak si vesele vyrazila do práce. Po cestě jsem se ještě stavila v supermarketu a při cestě ven k autu na mě koukal jeden starší pán. Pořád na mě vysloveně civěl, jako by mi něco chtěl říct. “Můžu Vám pomoct?” zeptala jsem se, když už to začalo bejt fakt trapný. “Vy prodáváte auto?” vykoktal ze sebe. V ten okamžik mi to došlo (jsem na to samosebou úúúúplně zapomněla). “Ano prodávám.” “Můžu Váš kontakt předat dceři? Ona se po nějakém takovém kouká…” Tak jsem přikývla, v duchu jsem si říkala, že to je nějakej fofr, ale bez nějakého náznaku naděje jsem vyrazila za zákazníky. Do dvou hodin přišel takovej liják, že mi moje umělecké dílo z nádherně umytého auto smylo a bílé rozpatlané stopy se táhly ze skel dolů. “Pecka!” tak jsem to ještě víc rozmatlala papírovými kapesníky. Sedám nabubřele do auta a v ten okamžik zapípá mobil… Hele – dcera toho pána… No zkrátím Vám to, poslala jsem paní fotky, paní si auti přišla okouknout a trošku se v něm povozit. Všechno OK a ani to, že auto bude mít až za 4 týdny (když jsem končila v práci) ji extrémně nevadilo. No řekněte, je tohle normální? Štěstí jako blázen.
A pak to znáte… když prodáváte auto, pořád posloucháte, jestli se někde něco ne**re, najednou auto dělá milión zvuků a rachtání, které jste nikdy neslyšeli. Prostě panická hrůza. No a když nadešel den D, tak jsem si s autíčkem zajela do myčky, aby to paní dostala hezký a nalešetěný. Pěkně jsem si najela, abych byla hezky uprostřed, hodím ručku, vypnu motor jde se na to. No nejdřív pěna, že…. a pak kartáče…. a najednou jen slyším divný zvuky zezadu a s autem to cloumá jako blázen. Koukám jak vyvoraná myš, najednou kartáče zastavují a dveře od myčky se otevírají v třetině procesu – no něco je doprčic špatně. Vyjedu, vylezu z auta a nevěřím svým očím… Vážně se hystericky chechtám, držím se za hlavu a poletuju ze strany na stranu. Celej zadní nárazník je na stranách vyrvanej. Lapám po dechu. Sedám na zem…. lehám na zem… prudce zavírám oči a zluboka dejchám div si nervu vlasy. Po pár vteřinách zase stojím a to se mi zase pro změnu derou slzy do očí. “Co teď? Co teď?” klepou se mi ruce, že ani nevím jak na telefonu vyťukat Steva – (můj pracovní telefon jsem před 2ma hodinama odevzdala v práci) a s tímhle starým křápem jsem nějako zapomněla. Najednou ke mně s klidem přichází manažer benzínky – asi mu tam blikalo červený světýlko, že je něco s myčkou. Haha kdybyste viděly jeho výraz, když viděl můj nárazník – vypadal ještě víc vyděšeně než já… “Já jsem tady dneska první den jako záskok…” drkotal…. No to je pecka! 😀 Někam odběhl – a že mu to trvalo než vylezl, chvilku jsem myslela, že už se nevrátí. Vrátil, a to s poznatkem, že to NEbyla moje chyba, že se díval na kameru a byla jsem uprostřed – uf to mě snad ani nenapadlo, že bych byla stranou… Nu nic, po 20ti minutách posedávání a papírování, jsem doleštila auto Okenou a papírovými ubrousky. Vymámila jsem z nich peníze zpět za “myčku demoličku :-D”. Dostala jsem z nich kontakty na ty nejvyšší manažery, jejich pojišťovnu, a hlavně větu na dokumentu: “Benzínka je zodpovědná za škodu.” (Když se na to zpětně koukám a uvědomuju si svůj pokrok v angličtině – jsem na sebe strašně hrdá.) Se staženým žaludkem jsem vyrazila domů, kde už na mě čekal Steve – bála jsem se, že se auto neprodá, protože pojišťvony na NZ – to je peklo, které trvá týdny. A my to potřebujeme co nejdřív – dneska je pozdě. Na semaforech, kde trčím na nekonečné červené si nastavuju ten debilní mini telefon na handsfree, kdy v tom sirény… NO TO NENE!!! Policajti v utajení. To si děláš prdel?! Tak jsem si ještě vyfasovala $80 pokutu za držení telefonu v ruce, aby toho nebylo málo, že…? V ten okamžik už jsem fakt bulela a snažila jsem se jim vysvětlit v jaké jsem situaci a že jsem pracovní telefon s handsfree odevzdala ráno v práci, že mám auto v háji… nic je nezajímalo… tradaaaaaa – to byl den a to je teprva 14:00!!!!! Už NIC nedělám – i když toho mám tolik v plánu – nic!!! Jen dejchat – to snad zvládnu.
Nakonec vše dobře dopadlo, moje každohodinové uhánění pojišťoven a manažerů se vyplatilo. Všichni chápali tíhu situace a tak se ze všech kouřilo, pracovali kvůli mně přesčasy a tak hned druhý den auto putovalo ke klempířům, odkud si ho paní kupující (která sice nebyla nadšená, ale plně chápající) vyzvedne až bude hotové. Penízky jsou na účtě a papíry vyplněné, podepsané… hotovo… miminko je pryč.
No a tohle je jen jedno story z našich příprav. Něco podobného se mi stalo s mými dioptrickými brýlemi, kde ty dioptrie fakt moc neseděli, takže se předělávaly. Sluneční brýle mi do toho rozbili… Ale s bojem vše taky dobře dopadlo a mám teď boží nové sluneční dioptrické brýle. (Díky bohu jsem to nenechala na poslední chvíli). No a pak už jen prodej nábytku, které dopadlo bravurně. Dokonce máme i postel do poslední chvíle, protože si ji od nás koupila spolubydlící. Všechno už je v krabicích. Teď jen byla otázka, jak tohle všechno dostaneme do Nelsonu, když už nemáme auto. Haha dobrá otázka, že?
Nejdříve nám to tam měl hodit kamarád, který tam měl jet pracovně firemním velkým autem a to z ničeho nic nějako padlo. Co teď? No už jsme dlouho pokukovali na “Relocation car” – ale moc se nedařilo. Co to je? No tady na NZ si lidé pronajímají auta (to by nebylo nic divného), ale když si ho třeba objednají například z Queenstownu do Aucklandu a milé auto je ve Wellingtonu, potřebují to auto nějako přemístit. A jak už jsem několikrát psala, tahle země je veliká jako kráva, i když na mapě to tak nevypadá. No a tak je dají na jednu webovou stránku s tím, že si auto pronajmete za $5 na den a máte např. 3 dny na to, abyste auto dopravili z budu A do bodu B (kde ho potřebují pro zákazníky). A víte co? Steve našel!!! Sice je to z Napieru (ano ano, proto ta 5ti hodinová jízda autobusem) ale je to přímo do Nelsonu. Je to malá dodávka, (které nebývají tak časté a navíc je nikdo nechce převážet) – ale pro nás je to naprosto dokonalé, na přestěhování našich krabic. Musí být opravdu zoufalí, protože nám zaplatí benzín, trajekt ze severního ostrova na jižní (a to je cca $300), navíc nám dají něco na útratu a neplatíme VŮBEC NIC!!! Ehm teda $17 za autobus 😀 (letecky to bylo za $130 a navíc s přestupem v Aucklandu, tak to časově vyšlo skoro stejně). No a to já jsem blázen, “Jéééééé ja chci jet s tebooooou!!!!” No to víte, že musíme balit, a uklízet a dodělávat blog a… a… a… Ne!!! Leník jede se Stevem do Napieru, kde jsem nikdy nebyla. 😀
Koukám na toho svého chlapa (sedíme proti sobě). Oba už jsme dali výpověď v práci, na něm je to hodně vidět – je takovej veselejší! 9 měsíců dovolené!!!!! Kdo by nebyl?! 😀 (Asi jenom já, která furt kvůli něčemu stresuje 😀 ) Ale tentokráte to všechno bylo o něco jednodušší, protože v ČR jsem se o všechno starala sama (protože milostpán nekvákne česky – zatím). Tady jsme na to byli dva. Takže zařizoval pojištění, papírování ohledně auta, relocation car, letenky… je to lepší, když jsme na to dva! My jsme prostě ti nejlepší parťáci do života. Jsme tady jeden pro druhého, neposereme se jen tak s nějakého průšvihu. Vzájemně se podpoříme a jdeme světem ruku v ruce, s úsměvem na tváři!
Koukám z okna nejbáječnějšího a nejkomfortnějšího busu, ve kterém jsem kdy jela, na vysoké novozélandské kopce a snažím si nepřipouštět, že to tu opouštím. Asi je to snazší, když vím, že se sem ještě tak na měsíc vrátíme někdy v listopadu. (Jedeme kamarádům na svatbu.) Navíc je před námi veliké dobrodružství, léto, pláže, výborné jídlo! Ale po pravdě jsem se ještě ani nějako nezačala těšit. Jen takové záblesky… Ale ono to příjde. Když se budu válet na ostrově Phu Quc a srkat koktejl. 😀
Je to na dosah ruky, přátelé. A já Vás do toho chci zatáhnout s sebou a to až po uši!!!

Napier – Tuki Tuki Mountain (To víte nejela jsem do Napieru jen tak 😀 )

Poslední fotka s trenéry z Gritu… JAK MĚ BUDOUT TYHLE LEKCE CHYBĚT!!!

Zničená z lekce téhle úžasné trenérky, která ze mě vždycky strhá kůži… Jen se na ni podívejte!!!

Náš balící bordýlek – nesuďte 😀

Tak a je hotovo – hurá na trajekt!!!!